Reakční starý režim bojuje o život proti Visegrádu

Je to dost směšná evropská podívaná. Reakční, ve své podstatě antidemokratická Evropská unie, a s ní kariérně na život a na smrt spjatí druhořadí, nyní ale vůdčí evropští politici, demokracií právě tak pohrdající mediální mágové, jim podobné agentury a „myšlenkující tanky“ prý občanské společnosti nyní zoufale bijí na poplach. Chtějí totiž zastavit pohyb dějin k autentické demokracii. Velmi totiž ohrožuje jejich dosud tak samozřejmá dobrá bydla a mocenská postavení. Jejich sebezáchovné uvažování po brexitu, Trumpově vítězství v amerických prezidentských volbách a jejich revolučním dopadu na evropský kontinent konečně nalezlo hlavního vnitřního nepřítele. Je jím středoevropské visegrádské uskupení. Tím vnějším je velezrádně hrdý Albion, tedy Evropskou unii nadobro opouštějící Velká Británie. A britským revolučním obratem ke svobodě nadšená a vítězná Trumpova Amerika. Berlínsko-bruselská nenávist k Visegrádu, svobodomyslné Británii a Americe je stále halasnější. A má i své ochotné české hlasatele.

Takže nejprve Visegrád. Od loňského roku došlo k nevídanému posílení smyslu existence visegrádského uskupení geopoliticky klíčového pásma demokracií středovýchodní Evropy mezi Německem a Ruskem. Proč od loňska? Tehdy se Evropa dostala pod intenzivní tlak masové záplavy zejména islámských migrantů do Evropy přes Řecko na sever, směřujících v první řadě do Německa proslulého štědrými sociálními dávkami. Zatímco státy visegrádského uskupení řádně uplatňovaly a uplatňují vlastní a eurounijní zákony o postupu vůči ilegální migraci a kritizovaly Bruselem vynucené přijímání migrantů z jiných států, Německo, tedy německá kancléřka, a právě tak vrcholní představitelé Evropské unie se rozhodli pro opačnou cestu. Otevřeně se postavili za ignorování platných zákonů. Visegrádské uskupení se tak v Evropě stalo významným prostorem vlády práva a demokratické civilizace, zatímco zbytek Evropské unie zvolil cíleně řízenou anarchii. Na stranu Visegrádu se ale letos zcela jednoznačně postavilo masovou migrací postižené Rakousko, jež do té doby postupovalo podle německých a bruselských not.

Státy Visegrádu se proto staly pro zbytek představitelů Evropské unie v čele s Německem prvořadým vnitřním nepřítelem. Svým způsobem právem. Visegrád je totiž živoucím příkladem alternativní, protože skutečně demokratické evropské součinnosti navzdory zbytku Evropské unie. Jeho vůdčí zásadou je totiž rovnoprávnost všech zúčastněných států. Tato klíčová zásada demokratické evropské spravedlnosti je ale v zásadním rozporu s politikou a ideologií hlavního proudu Evropské unie, kde podle Lisabonské smlouvy drtivě převažuje rozhodování tzv. kvalifikovanou většinou. Tedy síla hlasu podle počtu obyvatel jednotlivých členských států. Výsledkem je faktické evropské vůdcovství Německa v EU.

Zřetelně nenávistná propaganda Evropské unie vedené Německem proti Visegrádu nyní jede na plné obrátky. Často se nikoli náhodou propojuje s obdobně laděnou propagandou proti Evropskou unii opouštějící Velké Británii, jejíž nakažlivý příklad obnovované státní samostatnosti účinně působí napříč Evropou. A v poslední době je jejím cílem i nastávající epocha amerického prezidentství Donalda Trumpa, jehož sympatie k brexitu a silný odpor k nedemokratické Evropské unii jsou nepochybné. Myšlenková tupost a agresivní nemotornost takto zacílené propagandy mi v něčem připomíná Německem přikazovanou a řízenou, tedy i protektorátní veřejnou nenávist k Churchillově Británii a Rooseveltově Americe za druhé světové války. Ta se zas tolik nelišila od německé a rakouské protibritské a antiamerické propagandy za první světové války. Není to rozhodně totéž, ale charakteristické rysy panického strachu z tradičních světových center svobody a demokracie vypadají dost obdobně. Např. tehdejší nenávistný výkřik fanatického německého císaře Viléma II: „Gott strafe England!“ („Ať Bůh ztrestá Anglii!“), ostatně literárně zvěčnělý coby nápis na speciálně darovaném koňaku v Haškově Švejkovi, jako by se nyní stal nepřiznaným vůdčím heslem Berlína, Bruselu a v neposlední řadě jejich ukoptěných stoupenců u nás.

Dějinná podobnost propagandistických nenávistí mi přišla na mysl při četbě blogového textu státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy ze 17. listopadu. Většinové svobodné rozhodnutí více než 17 miliónů Britů vystoupit z Evropské unie v něm zlobně označuje za vítězství zaslepených populistů a nenávisti proti cizincům. Ani slovo o demokratické státní samostatnosti Velké Británie, pro niž se Britové v referendu 23. června rozhodli v první řadě. Zřejmě má na mysli Visegrád, když mluví o těch, jež se prý podařilo „umlčet“ jako „ty, kteří chtěli povolávat vojáky, stavět vysoké zdi a rozbít úspěšnou evropskou integraci“. Současný německý postoj k brexitu a Visegrádu se tak u státního tajemníka Prouzy ozývá víc než zřetelně. Ani premiér Bohuslav Sobotka nezůstává pozadu. Británii po červnovém referendu vidí v plném souladu s berlínskou propagandou jako centrum šovinismu namířeného i proti Čechům. A nejen referendu o vystoupení České republiky z Evropské unie, ale i samotné veřejné debatě o něm chce náš premiér ustrašeně zabránit stůj co stůj. Inu, demokrat každým coulem.

Německo-bruselská snaha uplatnit proti svobodné součinnost Visegrádu pravidlo „rozděl a panuj“ je očividná. Je to primitivní cesta zdůrazňování údajných nedemokratických způsobů vlády v Polsku a Maďarsku. Zatímco demagogické útoky na Polsko při bližším zkoumání věcně neobstojí, jsou některá maďarská vládní rozhodnutí kritizovatelná. Ale to neznamená, že proto lze Maďarsko odsuzovat jako fakticky diktátorský stát. Nedemokratické způsoby rozhodování ve zřetelném rozporu s demokratickou odpovědností a legitimitou jsou na druhé straně zcela jednoznačné na úrovni institucí Evropské unie. Naposledy se u nás propagandistické demagogie namířené proti Polsku a Maďarsku dopustil možný prezidentský aspirant Petr Pithart 17. listopadu na Albertově. O evidentní nedemokratičnosti Evropské unie od něj ale v Den boje za svobodu a demokracii nepadlo ani slovo...

Vcelku lze shrnout, že jak faktická visegrádská vzpoura proti Evropské unii, tak britské rozhodnutí stát se opět nezávislým demokratickým státem a vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách jsou zásadním, revolučním dějinným obratem k oživení svobody a demokracie v Evropě a USA. Jsou proto existenčním ohrožením agresivně prosazované reakční ideologie a politiky staronového neomarxistického režimu nenávisti ke svobodě a důstojnosti jednotlivce a k existenci svobodné demokratické civilizace jako takové. To obě strany sporu buď již dobře vědí, anebo se to brzy dozvědí.

Autor je filosof