29.3.2024 | Svátek má Taťána


EVROPA: Vlastenectví a nacionalismus

17.5.2016

Místopředseda AfD Alexander Gauland se v týdeníku Junge Freiheit zamýšlel nad vztahem mezi touto novou silou v německé politice a francouzskou Národní frontou Marine Le Penové. A to proto, že AfD, jež v současnosti v nově „dobytých“ zemských sněmech začíná hledat své pozice a formulovat své priority, se nemůže vyhnout taktéž hledání politických spojenců v Evropě. Ve Francii připadá v úvahu v podstatě jedině Národní fronta, takže ve vedení Alternativy se začíná diskutovat o případném setkání s představiteli FN. Názory se však různí a ozývají se zřejmě i varovné hlasy. Nestejný postoj ostatně zaujali na nedávném stuttgartském sněmu také dva europoslanci AfD. Zatímco Marcus Pretzell oznámil, že vstoupí do europarlamentní frakce vedené FN, jeho kolegyně Beatrix von Storchová dala přednost skupině, které předsedá Nigel Farage ze Strany pro nezávislost Spojeného království (UKIP).

Gauland ve svém příspěvku nejprve vyjmenoval, co AfD a FN spojuje – odmítavý postoj k euru a EU, důraz na spolupráci suverénních států, zásadní kritika dosavadní přistěhovalecké politiky Berlína a Bruselu. Mezi diference počítá hospodářský liberalismus své strany oproti částečně socialistickému programu FN a – jako záležitost zřejmě citlivější – pouhé „vlastenectví“ AfD oproti „nacionalismu“ potenciálního francouzského partnera. Gauland si samozřejmě dobře uvědomuje, že pro německý politický kartel a jím kontrolovaný tisk je Front national sprosté slovo; jednak si němečtí bojovníci za ten jediný správný svět à la Merkel dosud nevšimli, že někdejší antisemitismus FN zmizel z programu i rétoriky strany s odchodem zakladatele Jean-Marie Le Pena z jejího čela (2011), jednak pro ně pojem „národní“ sám o sobě zůstává vstupenkou rovnou do pekla Osvětimi.

Je pravda, že pokud se rozhlédneme po mapě relevantních politických stran, které v západní Evropě vystupují proti bruselskému diktátu, nenajdeme kromě FN tuším ani jedinou, která by si troufla v názvu použít slovo „národ“; zpravidla se v různých kombinacích hlásí ke svobodě a demokracii. Natolik je od skončení světové války toto slovo stále zdiskreditováno. Od počátku šlo ale do značné míry o účelovou propagandu evropeistů, kteří si takto připravovali realizaci svého cíle – oslabení státně a národně definované parlamentní demokracie za účelem ustavení byrokraticky řízeného nadnárodního celku. Tato propaganda měla rovněž zakrýt skutečnost, že mnozí nacisté i fašisté italští, francouzští či britští byli nadšenými Evropany. Britský politolog John Laughland v knize Znečištěný pramen. Nedemokratické počátky evropské ideje z r. 1997 poprvé systematicky prozkoumal tuto dlouho opomíjenou stránku nacismu a fašismu. Zjistil, že již před válkou a ještě více pak v její první vítězné fázi se nacisté a fašisté vážně zabývali plány na ustavení „evropské rodiny národů“ a založení evropského společenství „bez nezaměstnanosti, hospodářských a měnových krizí, ... Evropy plánování a dělby práce...“, která měla v jejich očích překonat národní stát. Podle nacionálně socialistického ideologa Goebbelse technologie sblížily národy a učinily hranice zbytečnými; historie německého sjednocení je vzorem pro Evropu, v níž za padesát let už lidé nebudou „myslet v rámci zemí“. Celá plejáda podobných výroků a iniciativ, které Laughland ve své knize shromáždil, dokládá přesvědčivě výrazný „evropský“ rys myšlení nacistů, kteří ostatně byli spíše germánskými rasisty než německými nacionalisty. Pokud jde o ostatní státy, je mimo pochybnost, že národní cítění, tj. nacionalismus, bylo vedle obrany demokracie a svobody zásadním motivem politiky de Gaullovy, Benešovy nebo Churchillovy a pomohlo vyhrát válku proti Hitlerovi.

AfD by se neměla dopouštět stejné chyby jako oficiální německá politika, jež někdy po r. 1990 začala mylně ztotožňovat svůj postoj k otázce národního cítění s názorem všech ostatních evropských států. Francie není Německo. Jestliže v Německu byl národ tradičně definován etnicky a skoro celé dvacáté století se mohl německým občanem stát automaticky člověk, kdo doložil pokrevní němectví, ve Francii se po revoluci prosadil občanský a teritoriální výměr národa. Každý, kdo přijal za své francouzské republikánské hodnoty, byl hoden francouzského občanství – nationalité. K prolnutí státní příslušnosti a národnosti výrazně přispívá i francouzský jazyk, jelikož pojem nationalité znamená rovněž národnost. Pojem „národní“ je tudíž ve Francii z uvedených důvodů v podstatě salonfähig – a to i pro levici, jež s ním neodmyslitelně spojuje všechny pokrokové tradice francouzského republikanismu.

Aniž bych chtěl pojem nacionalismus či národovectví očistit od jeho reálných historických provinění a zbavit nebezpečí, jež jsou s ním vždy spojena (ale s jakou myšlenkou v politice nejsou?), je chybou jej zejména mimo Německo démonizovat. Jaký je vlastně rozdíl mezi vlastenectvím A. Gaulanda či Frauke Petry na jedné a (teritoriálně vymezeným) nacionalismem Marine Le Penové či Floriana Philippota na straně druhé? Domnívám se, že ve skutečnosti žádný nebo nepatrný, protože v obou případech se jedná o prioritu národních zájmů Německa, resp. Francie v politické a hospodářské oblasti, a to zejména ve vztahu k jakýmkoli nadnárodním strukturám. Hlavním úkolem mezinárodní politiky je přiměřeným způsobem kultivovat a vyvažovat střety mezi jednotlivými národními zájmy. Naprosto nepřiměřený způsob se nazývá např. Evropská unie. Nebo snad existence EU brání tvrdým kolizím národních zájmů, jako např. nedávnému souboji Francie a Německa o obří australskou zakázku na dodávku 12 ponorek, v němž zvítězili Francouzi? Německý tisk, přesvědčený o technické převaze německé technologie, reptal s ohledem na povinné franko-německé „eurobratrství“ možná méně, ale o to více kyselostí a zášti zůstalo nepochybně pod pokličkou, kde může jednoho dne nepříjemně vykvasit.

Národní fronta je přirozeným spojencem Alternativy pro Německo. Čím dříve k sobě obě euroskeptické formace najdou cestu, tím lépe pro Evropu a tím hůře pro Brusel. Francouzští národovci z FN byli nedávno pobouřeni zprávou, že Merkelová hodlá zasáhnout do blížících se francouzských prezidentských voleb – v jejich neprospěch pochopitelně. O důvod víc, aby AfD se vstřícným krokem vůči FN dále neváhala.