30.7.2016 | Svátek má Bořivoj






EVROPA: Vládnou pro sebe, nebo pro národ?

30.12.2015

V uplynulém roce jsme mohli detailně sledovat, že evropské elity reagují na migrační vlnu tak, jak to odpovídá stylu vládnutí, který používají obecně. Státy EU jsou „sjednocené“ v neochotě a neschopnosti přijímat a prosazovat účinná opatření. Místo toho raději zatěžují své vlastní občany.

Jednotní v nečinnosti

V krizích, ať bankovní, řecké nebo migrační, se opakuje vzorec chování, který má tři typické vlastnosti:

1. Ve většině případů porušují vlády, jednotlivě i jako spolek, svá vlastní pravidla a dohody výhradně směrem „dolů“, tedy k jejich změkčení; nikdy však směrem k zostření opatření. Takový aktér se ovšem zbavuje flexibility, která je nutná pro nečekané a extrémní situace.

2. Vlády nevolí nejpřímější a nejúčelnější cestu. Na tu dojde vždy až poté, co již nezbývají žádné možnosti se jí vyhnout. Na výzvy nereagují politici účelně a přímočaře, nýbrž volí opožděně pouze polovičatá opatření.

3. Nejzávažnější je následující tendence. Jsou-li vlády „zaskočeny“ nutností jednat rychle a rozhodně, uhýbají před nepohodlnými zákroky tím směrem, kde tuší nejmenší odpor. Jednají tak velmi často především na úkor vlastních občanů.

V posledních letech to znamenalo, že vlády západních zemí ustupovaly hrabivým manažerům (bankovní krize), spojencům nedodržujícím smlouvy (eurokrize) i násilnickým potentátům (migrační krize) převážně na úkor zájmů svých občanů. V bankovní krizi to politické elity zdůvodnily chybějícími (údajně) alternativami, v eurokrizi nutností bránit (prý jinak nevyhnutelnému) zániku EU a v migrační krizi morálními ohledy (a priori všemu nadřazenými). Ve všech třech případech dostali jejich občané, kteří jsou nejslabšími aktéry proto, že dodržují pravidla, nevydírají a nepoužívají násilí, „za odměnu“ ještě větší zátěž.

V migrační krizi evropské elity velmi dlouho negovaly nepřehlédnutelné příznaky nadcházející migrační vlny. Nedonutily Řecko, Itálii ani další země, aby plnily smluvní závazky, nedokázaly včas použít násilí vůči pašerákům lidí a nakonec se samy vmanévrovaly do vydíratelné pozice vůči severoafrickým státům a Turecku. V důsledku toho se v Evropě skokově zvyšuje počet vyznavačů náboženství, které má velké obtíže nejen tolerovat jiná vyznání, ale dokonce i jakýkoliv jiný způsob života.

Svým vlastním občanům evropské elity namlouvají, že mají morální povinnost dělit se o výsledky evropského civilizačního projektu. Že lidé z méně úspěšných společenských systémů mají nárok vyzvednout si v Evropě, co jim chybí, a že na pobyt v EU má právo každý, v jehož zemi se válčí. Ve skutečnosti však evropské vlády jen zakrývají své vlastní selhání a vyžadují od občanů, aby nesli náklady toho, že ony samy nedokáží řešit problémy účelně.

Není proto divu, že v Evropě roste počet lidí, kteří mají dojem, že se vláda o jejich zájmy buď nestará vůbec, nebo nedělá dost. Důsledkem je zpochybnění společenské smlouvy, která znamená, že bude-li vláda bránit zájmy občanů, budou oni snášet její mocenskou pozici.

Vlády neplní svůj díl společenské smlouvy, totiž chránit vlastní občany a za tímto účelem kontrolovat a případné odmítat ty, kteří nesplňuji předpoklady pro vstup do země. Svůj mocenský monopol jsou evropské demokracie schopny uplatňovat pouze proti těm, kteří se stejně nebraní a chovají se disciplinovaně, tedy vůči svým vlastním občanům. Považuji to za příznak rozpadu politického systému.

Zablokovaný ventil

Demokratický systém poskytuje možnosti, jak mohou ovládaní nespokojenost se svými vládci nenásilně ventilovat a přetvořit do konstruktivní energie, a sice změnu vlády volbou. V posledních letech se však etablované politické strany „sjednotily“ ve své neochotě používat včas a energicky potřebná opatření a volit pro sebe snažší cestu. Stále více zatěžovat své občany. Voliči tak sice dosud smějí volit, ale nikoliv již vybírat skutečnou alternativu k politice, která jim nevyhovuje; žádná totiž neexistuje.

Pomalu proto roste potenciál nespokojenosti jak se současnou mocenskou garniturou, tak s demokratickým systémem jako takovým. Zatím ještě ne jediným, ale jedním z možných důsledků této deziluze může být volání po „silném vůdci“, který bude lidu, byť i jen domněle a dočasně, opravdu naslouchat. Proč to došlo až tak daleko?

Každý politik je podnikatel, který žije ze své schopnosti mobilizovat hlasy voličů, a jeho ziskem jsou moc, prestiž a peníze. Jeho náklady jsou kupříkladu zdlouhavé hledání řešení, prosazování nepopulárních rozhodnutí, konflikty s mocnějšími aktéry atd. Společenská úloha politika je definována jednoznačně: Přispět ke vzrůstu blahobytu, bezpečnosti a stability země. Jeho cílem je však spíše snaha zvýšit svůj zisk tím, že sníží svoje náklady. Pokouší se tedy o to vytvořit a zvyšovat nepoměr mezi svým výkonem a odměnou, kterou za něj obdrží. Než se nad tím začneme rozhořčovat, tak bychom si měli uvědomit, že se sami chováme úplně stejně.

Je česká vláda jiná?

V poslední době slyšíme ze sousedních zemí a z Bruselu stále častěji hrozby, že státům, které odmítají přijímat migranty z inkompatibilních kulturních okruhů, bude za trest snížena podpora z evopských fondů. V zákulisí je tento tlak již teď obrovský a bude nepochybně dále stoupat. A tak se již brzy budeme moci přesvědčit o tom, jestli česká vláda reaguje na výzvy jinak než tím, že zvolí rozhodnutí, které snižuje její vlastní politické náklady, ale za to dlouhodobě zatíží občany země.

Svůdným příkladem pro českou vládu by mohlo být chování jejích západoevropských kolegů v tzv. finanční krizi. Rozhodli tehdy zachránit trestuhodně riskující banky a nesolidně hospodařící státy na úkor generací svých daňových poplatníků.

Jak vypadá současné rozhodovací dilema českých politiků konkrétně? V souvislosti s vydíráním ze strany EU hrozbou snížení finančních příspěvků existuje z jejich perspektivy možnost snížit svoje osobní politické náklady tím, že se podřídí a začnou přijímat migranty z inkompatibilních kulturních okruhů. Negativní důsledky takového rozhodnutí by členové vlády nesli (jestli vůbec) jen dočasně, ale nezvratně by zatížili jak současné, tak i budoucí generace Čechů.

Při analýze možných reakcí české vlády vycházím z toho, že její členové budou zvažovat mezi tím, ustoupit tlaku z Bruselu anebo nést jako jednotliví ministři i vláda jako celek náklady svého případného odmítnutí poslechnout nařízení EU. Jaké náklady by to mohly být?

V případě, že by opravdu došlo, byť i jen k částečnému, škrtnutí bruselských finančních podpor, nemohli by členové vlády pro své rezorty počítat s dosavadním množstvím peněz. V důsledku toho by museli velmi rychle a nejspíše i radikálně uspořit, přesouvat v rozpočtu, rušit státní zakázky a obecně udělat četná nepopulární rozhodnutí. Tato rozhodnutí by se týkala jak celé řady lobbistů, tak i mnoha voličů. Obě skupiny by jim svou nespokojenost daly nepochybně důrazně najevo.

To vše jsou pro politika kalkulujícího náklady svých různých politických rozhodnutí velmi silné důvody pro to, aby se tlaku zvnějšku podvolil. Nespokojenost a argumenty zmíněných zájmových skupin by mohl snadno přeformulovat do „rozumných“ důvodů pro to, nátlaku z Bruselu ustoupit. Politici by si tak ušetřili hledání složitých řešení, uspořili nepříjemná rozhodnutí a „odkázali“ by voličům a celé společnosti budoucí problémy s integrací kulturně nekompatibilních přistěhovalců, s tím spojená sociální a bezpečnostní rizika a precedens pro požadavky ze strany EU, aby byly kontingenty přistěhovalců přijímány věčně.

Dá se s tím něco dělat?

Z úvah v úvodu eseje vyplývá, že se v případě finančního tlaku z Bruselu budou čeští politici přiklánět spíše k upřednostnění svých zájmů před zájmy voličů a společnosti. Zájmový horizont každé vlády je stejně dlouhý jako období jejího „regentství“, a tím pádem kratší než zájmový horizont jejích voličů a výrazně kratší než zájmový horizont české společnosti; ten se rozpíná přes generace.

Politického podnikatele zajímá snížení jeho vlastních nákladů spojených s hledáním a prosazováním aktuálních politických rozhodnutí. Dlouhodobé důsledky těchto rozhodnutí jsou pro něj tudíž mnohem méně významné než okamžité důsledky pro něj samotného.

Má proto pochopitelně sklon dávat přednost těm rozhodnutím, která jej osobně zatíží co nejméně. Ale opakuji ještě jednou. I my sami se jak v pracovním, tak i v soukromém životě velmi často chováme úplně stejně. Navíc mají jak politici, tak obyčejní lidé sklon přeceňovat současné (byť třeba jen dočasné) ztráty a nedoceňovat budoucí (a nejspíše trvalé) ztráty. Obvyklá útěšná floskule zni: „Však ono to nebude tak horké.“

Účelnější než „těšínská jablíčka“ anebo pohoršování nad zkažeností „těch tam nahoře“ je z hlediska zájmů občanů jiná reakce. Každý sám pro sebe se musí rozhodnout mezi alternativou státu, který má k dispozici trochu méně peněz než doposud, a důsledky trvalé migrace z nekompatibilních kulturních okruhů. Každý občan si musí ujasnit, jestli se raději smíří s případnou stagnací anebo dokonce poklesem svého konzumu anebo s riziky dlouhodobě hrozícími ve spojitosti s trvalým přílivem lidí, kteří mají velké obtíže nejen tolerovat jiná vyznání, ale i jiný, zejména západní způsob života.

V případě, že rozhodnutí českých občanů dopadne tak, jak naznačují výzkumy veřejného mínění, tak je důležité, aby vytrvale a důrazně dávali vládě najevo, co si přejí. Pomohou tak svým politickým reprezentantům, aby se vzepřeli tlaku zvnějšku a vládli opravdu pro svou zemi. Když však budou občané o svých zájmech mlčet a spoléhat se na to, že jejich politici postoj obyvatelstva znají a jsou dostatečně prozíraví, aby rozhodli správně, tak dělají velkou chybu. Přenechají totiž volbu v rukou politiků, kteří mají z podstaty věci jiné priority.

Chtějí-li občané, aby jejich politici opravdu vládli pro národ a nikoliv pro pro sebe a cizí mocnosti, tak nesmí své politiky opustit, nýbrž jim pomoci ke správným rozhodnutím a posílit jim páteř. Reprezentativní demokracie si zaslouží svůj název a opravdu funguje pouze tehdy, když občané v klíčových otázkách dávají své vládě jasně, trvale a důrazně najevo, co si přejí. Možností k tomu je celá řada. Od psaní dopisů, přes návštěvy v kancelářích svých poslanců a rezoluce až k nenásilným, ale nepřehlédnutelným demonstracím.

Když to neudělají, tak politici zůstanou sami s tlakem z Bruselu a se svými vlastními zájmy. Podle všeho, co víme, se obojí liší od názorů a zájmů drtivé většiny české společnosti.

Rozšířený a přepracovaný text pro E15

Převzato z blogu autora s jeho svolením

Autor je nezávislý poradce pro strategické otázky, Hamburk



Diskuse


J. Jurax
20:55
30.12.2015

P. Dvořák
22:38
30.12.2015

J. Jurax
22:44
30.12.2015

P. Dvořák
23:04
30.12.2015

Ś. Svobodová
17:50
30.12.2015

B. Rybák
19:03
30.12.2015

J. Svoboda
20:07
30.12.2015

M. Prokop
20:53
30.12.2015

J. Svoboda
13:29
31.12.2015

V. Kain
17:36
30.12.2015

Ś. Svobodová
17:57
30.12.2015

J. Jurax
20:31
30.12.2015

V. Mlich
17:34
30.12.2015

J. Mrázek
16:24
30.12.2015

J. Šimek 066
18:23
30.12.2015

R. Tesařík
18:45
30.12.2015

B. Rybák
19:18
30.12.2015

J. Jurax
21:10
30.12.2015

J. Farda
18:33
30.12.2015

J. Kyselková
15:57
30.12.2015

B. Rybák
16:58
30.12.2015

J. Kyselková
17:26
30.12.2015

P. Čása
11:31
30.12.2015

M. Prokop
11:34
30.12.2015

K. Vyšata
11:14
30.12.2015

J. Farda
18:40
30.12.2015

D. Švik
10:46
30.12.2015

M. Prokop
10:44
30.12.2015

M. Josovič
9:55
30.12.2015

M. Prokop
11:36
30.12.2015

I. Mertl
14:46
30.12.2015

J. Pražák
9:54
30.12.2015

S. Vaněček Šauerová
9:20
30.12.2015

S. Vaněček Šauerová
9:21
30.12.2015

Z. Lapil
10:34
30.12.2015

J. Kyselková
16:18
30.12.2015

S. Vaněček Šauerová
11:18
30.12.2015

J. Kanioková
16:09
30.12.2015

S. Vaněček Šauerová
11:49
30.12.2015

J. Svoboda
20:38
30.12.2015

P. Lenc
8:21
30.12.2015

D. Nowodny
3:42
30.12.2015

J. Kulheim
8:34
30.12.2015

Z. Lapil
10:21
30.12.2015

J. Kulheim
10:30
30.12.2015

M. Prokop
10:50
30.12.2015

E. Pavel
12:38
30.12.2015

J. Kanioková
1:05
30.12.2015

P. Dvořák
1:45
30.12.2015

P. Boublíková
6:10
30.12.2015

J. Karel
7:24
30.12.2015

P. Boublíková
8:56
30.12.2015

P. Götze
RE
0:17
30.12.2015

I. Dekyský
2:36
30.12.2015

P. Götze
13:34
30.12.2015

počet příspěvků: 82, poslední 31.12.2015 01:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.