19.3.2024 | Svátek má Josef


EVROPA: Úvahy mladého pamětníka

25.3.2016

Ač je mi 37 let, připadám si už jako pamětník.

Pamatuji si například na euforii po pádu Jakešova režimu, kdy se řešilo, jakým směrem se má tehdejší Československo ubírat dál. Poměrně hodně lidí si bralo jako vzor Švédsko. Slovo „Švédsko“ znělo tehdy dobře, skoro jako „ráj“. Funkční stát se solidním sociálními službami. Následováníhodný příklad (aspoň pro někoho).

Uplynula jedna generace a Švédsko se opět dává za příklad po celé Evropě. Jenže je to odstrašující příklad. Anti-model toho, jak lze skrze kombinaci vlastní naivity a agresivní imigrace rozložit a zničit dříve bohatou a klidnou zemi. „Chceš, aby to tu vypadalo jako ve Švédsku?“ je řečnická otázka, na kterou se dávno neodpovídá „Ano.“ Britský bulvární deník Daily Mail se věnuje truchlivým poměrům ve Švédsku tak důkladně a jedovatě, že proti tomu nedávno protestovala švédská ambasáda v Londýně. Ne, že by Britové na tom byli s imigrací podstatně lépe, bohužel. Ale i ta trocha je rozdíl. Minimálně se tam o něco svobodněji mluví (o něco!)

Podobně si pamatuji na doby, kdy „Evropská unie“ bylo sousloví, které v lidech vyvolávalo obdiv a touhu se přidat. Asi tak kolem roku 1999. To byly ty vyspělé země na západ, které jsme tak dlouho chtěli dohnat. Teď se píše rok 2016 a „Evropská unie“ je synonymem pro bezmocného a neužitečného obra, ne-li přímo nadávkou. Lze uzavírat sázky, zda za tři měsíce Velká Británie vyletí z toho spolku jako příslovečný čert z elektriky, a zda se Angela Merkel opravdu pokusí nahradit ji erdoganovským Tureckem. Úžasný vývoj.

Na poli symboliky jsme za poslední zimu zaznamenali věci, které jsou extrémně varovné.

Ulice francouzských a belgických měst se zaplnily ozbrojenci se samopaly, jako v Izraeli, ale bez izraelských zkušeností a know-how. Tak se mohlo stát, že při veškerých manévrech zapomněli Francouzi zavřít hranice do Belgie a atentátník Abdesalam jim proklouzl do rodného Molenbeeku. Takových kiksů nejspíš bylo více, jenom o nich nevíme. Celkově je tahle demonstrace síly spíš demonstrací bezradnosti. Když vidím na Florenci naše policisty a vojáky, je mi jich líto: co by asi tak zmohli se skutečným sebevražedným atentátníkem? Jediný rozdíl by byl v tom, že pár obětí by na sobě mělo uniformu.

Pojďme se podívat na jinou věc. Makedonie – nečlenský stát EU – zřizuje s pomocí některých členských zemí EU mohutný dvojřadý plot na svých hranicích, aby odvrátila ohrožení v podobě nekontrolovatelné migrační vlny z další země EU. Podobně Švýcaři konají vojenská cvičení na témata „chaos v Evropě, migranti z Německa obsazují švýcarské území“. To je symbolika jako řemen, naznačující, že EU se pro svoje okolí stala bezpečnostní hrozbou, a je-li hrozbou pro sousední státy, jak jsou na tom státy členské? Když se ještě vrátíme k britskému referendu, současný premiér David Cameron se snažil Britům „prodat“ setrvání v EU argumentací, že Británie v rámci EU je bezpečnější, nežli mimo ni. To se mu po atentátech v Bruselu nejspíš vymstí.

A co se Bruselu týče, máme tu další chmurnou symboliku. České ministerstvo zahraničních věcí vydalo oficiální varování českým občanům, aby tam nejezdili. Na taková varování jsme byli zvyklí – pro země, jako je Alžírsko, Čad nebo Irák. Jenže alžírské a irácké obyvatelstvo se zčásti přesunulo do Evropy a přineslo si s sebou svoje návyky a kulturu, takže nyní máme pobočky Alžírska a Iráku v celé západní Evropě, se vším všudy, od kebabu až po terorismus. A tak nemají čeští občané raději navštěvovat hlavní město Evropské unie. Pro jistotu. A kdyby se jim tam něco stalo, pojišťovna jim může odmítnout plnění a poukázat na to, že podle MZV ČR tam neměli co dělat. Jak to řeší zaměstnanci euro-institucí či firem, které opravdu v Belgii zastoupení mít musejí, nemám zdání.

Současné vedení EU působí zoufale nekompetentním dojmem. Krásný příklad je komisařka Frederica Mogherini, kterou zachytily kamery novinářů, jak na tiskové konferenci po teroristickém útoku pláče. Existuje fotka, na níž se podstatně mladší Frederica Mogherini nechala zvěčnit s palestinským führerem Jásirem Arafatem. Dochází jí vůbec, že to byl arciterorista, který připravoval lidem v Izraeli i mimo něj stejný osud, jaký teď zažili Belgičané? Staří Čechové měli pořekadlo „čiň čertu dobře a peklem se ti odmění“. Platí to i v roce 2016 pro islámský terorismus. Západní Evropa platí za desítky let toho, že před náboženským radikalismem zavírala ve jménu tolerance oči. Čiň islámskému fanatikovi dobře, bombou se ti odmění.

EU by mohla přežít, i když v dosti změněné podobě, pokud by dokázala na stávající krizi zareagovat. Bohužel její institucionální zakotvení to znemožňuje. Bruselské vedení unie se stalo čistě byrokratickým prostředím. Největší šanci na kariérní růst měl ten, kdo dokázal co nejefektivněji proplouvat papírovým mořem směrnic a opatření; pokud přitom uměl dobře přihrávat dotace a granty svým přátelům, tím lépe. Tím se postupně vytvořila vládnoucí vrstva, pro kterou je současná krizová situace naprosto nepochopitelná; jejím vzorným představitelem je bývalý prezident, dokonalá šedivá myš jménem Herman van Rompuy. Tito lidé nejsou s to válečné ohrožení kontinentu vůbec mozkově zpracovat. Že by někdo dokázal zabíjet sebe i ostatní z ideologických a náboženských důvodů – na to není v myšlenkových vzorcích Bruselu žádné vysvětlení. V takové situaci dělávají lidé to, na co jsou zvyklí odedávna. Můžeme očekávat, že v reakci na terorismus bude v Bruselu přijata nejedna směrnice a že si různé islámské spolky rozeberou nějaké ty eurogranty „proti radikalizaci“. Pokud vůbec bude tolik času.

Prohlášení, která zaznívají z vedoucích vrstev, znějí jako věrné echo těch, které zazněly už po Charlie Hebdo a potom po Bataclanu: Jsme ve válce, ale nesmíme se nechat zastrašit, musíme vystavit stopku nenávisti (jak se to proboha dělá?), nesmíme obětovat svoji otevřenou společnost. Jsou to posvátné mantry světa, který pominul. Ještě jej vidíme ve zpětném zrcátku, ale už je pryč, jenom si to ještě mnozí (a patří mezi ně právě většina politických elit kontinentu) nedokážou uvědomit. „Otevřená společnost“, která se otevřela i džihádu a jeho sebevražedným fanatikům, dnes připomíná otevřenou zlomeninu – krvavá, bolestivá a nedá se o ni opřít.

Demokratické státy mají tu výhodu, že za určitých okolností dokážou vystřídat jednoho politika druhým. Neosvědčil-li se Chamberlain, může být zvolen Churchill. Na bruselské úrovni toto však nelze realizovat – vyměnit celou Evropskou komisi za realističtější lidi je právně a logisticky nemožný úkol.

A tak se bude vedení EU stále řítit setrvačností tím samým směrem, za těch samých řečí a s těmi samými (ne)výsledky, zatímco jednotlivé ohrožené státy, ponechané Bruselem v nemožné situaci, budou nuceny rozvíjet vlastní obrannou strategii nebo zahynout. Nemyslím si, že by v hlavním městě EU došlo ke spektakulárnímu pádu, jako když Turci roku 1453 dobyli Konstantinopol. Ale jednoho dne se stane, že někde v Budapešti či ve Vídni bude telefon z Bruselu zvonit marně, protože místní politiky už nebudou knížecí rady ze vzdáleného centra EU zajímat.

Je k tomu blíž, než si myslíme. Celý makedonský plot byl takříkajíc pilotním projektem přicházející post-unijní éry, ve které se bude muset řešit budoucnost z hledisek, která jsou dnes ještě stále tabu. Příklad za všechny: Schengen je fakticky mrtev, ale mezi členskými státy EU dosud existuje bezvízový styk. Jenže teroristů a fanatiků, kteří mají belgické, francouzské a švédské pasy, je dnes podstatně více než před třiceti lety, a země, které dosud nejsou tak postižené, na to hledí s čím dál větším znepokojením. Řekl bych, že první vážně míněný návrh zavést opět víza i uvnitř Evropy, padne během jednoho až dvou let.

A my, dosud mladí pamětníci, budeme mít další vzpomínku do katalogu: vzpomínku na bezstarostný kontinent, kde hranice byla opravdu jen čára na mapě.