20.4.2024 | Svátek má Marcela


EVROPA: Ústup levice od revolučnosti k prostřednosti

4.7.2017

Tragedie moderního Německa je příkladem, jak nebezpečné je zpolitizování akademické půdy a politická angažovanost profesorů. (Paul Johnson: Dějiny XX. století).

Ledaže měl autor citovaného výroku na mysli dvacátá léta minulého století, kdy se na německých universitách pilně pěstoval velkoněmecký nacionalismus, předstupeň nacismu. Kdežto dnes... ale k tomu se hned dostaneme.

Kdepak, není už ta politika co bývala. Únavně jednotvárná, bez vtipu a nápadu, pomalu už nic než otravné handrkování o rozpočty, deficity, z čeho ubrat, čemu přidat, náhlé vzplanutí volebních vášní a vzápětí útlum ve čtyřleté dřímotě... pořád a pořád dokola jako ta písnička o psovi, co jitrničku sežral. Za příčinu toho jsem svého času označil zánik konkurence politických koncepcí po pádu sovětského imperia r. 1989; jakápak taky konkurence, když ze všech politických směrů a doktrin, co jich kdy bylo, zůstala při vší nedokonalosti jediná, parlamentní demokracie. Ale ono je to složitější. Názorové směry středově občanské – pravicovost vzácnější jest zlatého kapradí – vcelku zůstaly, jak byly; co mizí a rozplývá se, je levicovost. Namítnete mi možná, že aspoň co se Evropy týče, nejméně v polovině případů se stávají volebními vítězi strany typu sociální demokracie – no, stávají. Člověk si ale musí vzít silné zvětšovací brejle, aby je rozeznal od jejich konkurentů ve středu politického spektra. A ne až teprve od zániku sovětské říše, ale... odekdy vlastně? Obtížno určit. Snad že se obrat dostavil pozvolna, téměř plíživě, takže se dá zjistit jen v delším časovém srovnání: dávno je konec statisícovým demonstracím pod rudými prapory, do mlh minulosti se noří masy revolučního lidu, jimž bylo určeno svrhnout vládu buržoazie a nastolit proletářskou rovnost a zestátnění výrobních prostředků, i kdysi tak slavné První máje jsou dnes dobré leda k tomu, aby si někde namleli čumáky anarchisté s neonácky... to všechno když ne pominulo, přinejmenším ztratilo na významu. Ukázalo se, že k dosažení slušné životní úrovně a odstranění chudoby není třeba revolučních zvratů dle marx-leninské kuchařky, to že pořídí sama a téměř nepozorovaně ta opovržená buržoazní společnost a ten fuj, fuj kapitalismus, nechají-li se působit jejich zákonitosti a nikdo se nepokouší nasadit jim uzdičku všelijakých úprav a vylepšení. Tím levicovost ztratila svůj nejpůsobivější apel, tím započal její sestup k bezvýrazné prostřednosti.

Žiji v Německu; a ať si dám nohu za krk, jestli dokážu rozpoznat, čím se liší kdysi křesťansko-pravicová strana CDU od kdysi pokrokově levicové SPD. Pominouce extremistické hloučky nalevo i napravo přiblížily se k sobě partaje natolik, že až na ty řeči není pomalu znát, která je která. Pozvolný obrat levice od tvrdě revolučního marxismu k způsobům málemže buržoazním lze názorně dokumentovat na osudech německé sociální demokracie, strany někdy Liebknechtově a Bebelově, obou revolučních marxistů jako když vystřihne. Prahem, po jehož překročení není návratu, byl v jejím případě sjezd v lázních Godesbergu 13.-15. listopadu 1959, kdy odstoupila od revoluční cesty k socialismu, hodlajíc jej dosíci volbami, uvědomováním a přesvědčováním lidových mas. Tím ovšem byl cesty k socialismu konec, jelikož volbami lze dosáhnout v optimálním případě lehce nadpoloviční většiny, přičemž o největší díl takového úspěchu se postarají partajní fandové pojímající politiku jako napínavé fotbalové utkání; lidové masy pak nestojí ani tak o uvědomování a přesvědčování, jako spíš o pivo. I zanechtež marných snů, soudruzi (v Německu se sociální demokraté opravdu ještě oslovují Genosse - soudruhu). Jakoukoli ideologii - socialistické nevyjímaje - lze v plném rozsahu uskutečnit pouze útlakem, jen v ovzduší strachu, kdy se občánek bojí otevřít hubičku a povystrčit hlavičku, aby se nedostavily následky v podobě kádrových opatření od vyhazovu z práce až po ten kriminál. Což českému člověku s pamětí delší než třicetiletou netřeba připomínat, na Západě je to ale pro ledaskoho novinka.

Co tedy ještě zbývá duchům spravedlivým, jejichž vyznáním je boj za lepší zítřky a jiné tomu podobné vidiny. Jistou eventualitu nabízí zpolitizovaný ekologismus, jehož počáteční přitažlivost (sám jsem mu byl kdysi nakloněn) ale klesá. Ukázal, co umí, a není toho víc než všelijak zdržovat, překážet, dostane-li se mu té moci zdaňovat a zdražovat, dělat snadné nesnadným a nesnadné nemožným. Tím může zaujmout úzkou vrstvu idealistických horlivců, běžného občana, dávajícího přece jen přednost praktickým výsledkům před jakkoli smělými ideály, však spíš štve. A pak už jen protest. Jakýkoliv, proti čemukoliv, vždy se najde dostatek bouřliváků hotových protestovat i proti velikonočním vajíčkům, to už je taková nemoc duše. Čímž se dostáváme k citátu uvedenému v záhlaví tohoto článku. Kde se bere náchylnost zrovna lidí vzdělaných a inteligentních ke krajnostem, ať už k nacionalistickým jako v předhitlerovském Německu, nebo... jak to honem nazvat... pseudoliberálním času tohoto?

Četl jsem nedávno dosti peprnou úvahu jednoho českého autora o destruktivním působení pitomců. Nuže, nepopírám je; pravím však, že horší než kterýkoliv pitomec může být a také nezřídka bývá člověk vzdělaný a inteligentní. To není protimluv, jak by se mohlo zdát; je zapotřebí vysoké inteligence, aby vyprodukovala opravdu velkou, zničující s prominutím volovinu. Voloviny vysoké kvality se pak nelíhnou v putykách nebo kde se tak schází, řekněme, ne zrovna výkvět lidstva, nýbrž na universitách. Mnohé, co nám dodnes otravuje život, je plodem tzv. studentské revolty roku 1968; musely tenkrát být planety v obzvlášť zhoubné konstelaci, že naráz vypuklo na celém světě tolik zničujícího bláznovství. Či přesněji na celém západním, svobodném světě; my v sovětské gubernii jménem Československo jsme na to koukali jako jeleni. Nojo, říkali jsme si, vede se jim moc dobře, studentíkům, takže zbujněli. Však ono je to přejde. A nepřešlo, aspoň ne všechny a úplně.

Vlasatí mládenečkové v ošmajdaných teniskách, dívenky ve vytahaných svetrech mezitím dosáhli vysokých pozic v kultuře a v politice - v průmyslu ani tak ne, tam se pracuje rukama, ne hubou - a jali se prosazovat své představy lepší, spravedlivější atd. společnosti. Pochod institucemi, nazvali svou strategii a opravdu, nebylo instituce, aby do ní nepronikli a nezačali z ní šířit svůj vliv. A úspěšně; to se musí nechat. Výplodem jejich myslí, byť už obstárlé a rozšmajdané tenisky za vycíděnou obuv a zlaté brejle vyměnivších, je celá řada destruktivních nesmyslů, tzv. antiautoritativní výchovou počínaje a multikulturními módami bohužel ještě asi nekonče. Jedno poučení z toho tance bláznů však můžeme odvodit: převratné, ba revoluční změny se vždy nejlépe hlásají těm, kdož za selhání, ostatně vesměs dobře předvídatelné, nenesou zodpovědnost. Studenti, zejména tzv. humanitních oborů, o jejichž pozemské blaho se starají rodiče. Nepropustitelní profesoři pod penzí. Kumštýři dávno už nežijící z prodeje svých artefaktů, ale ze státních subvencí a podpor. Příklad: chodím v širším okolí Hannoveru či na kole jezdím kolem dřevěných, modře natřených sloupků, po stech a snad tisících rozsetých všude podél cest... k čemu jsou? Kdo je potřebuje? Nu, nikdo a k ničemu. To si jen pan umělec s dobrým vztahem k magistrátnímu ouřednictvu zase vydělal pěkných pár tisícovek; kdyby plodné symbiosy umění s veřejnými rozpočty nebylo, vydělal by si houbeles. A tak dále, výčet si doplniž každý sám.

Naštěstí, lze-li mluvit o štěstí, se nad všemocí osmašedesátníků a jejich následovatelů stahují mračna. Západní svět a Evropa obzvlášť začíná mít po čertech jiné starosti: jak se vypořádat s davy uprchlíků z nefunkčních, rozvrácených zemí Afriky a blízké Asie. Uprchlíků nejen nekvalifikovaných, k žádné trochu náročnější práci se nehodících; to by se, snad, ještě dalo napravit. Především však v západní společnosti obtížně integrovatelných; a jde-li o uprchlíky islámského vyznání, jichž je většina, ani integrovat se nemínících. Proč také; nebude se přece přizpůsobovat ten, jehož kulturní způsob je nadřazený, samým Alláhem posvěcený. K tomu množící se teroristické útoky, bezradnost politiků schopných leda tak postát v minutě ticha a pronést něco řečí o tom, jak se nesmíme dát strhnout k protiakci, nýbrž zachovat klid...

To je kyselina, v níž se rozpouštějí politické sváry včerejška. Zde pokroková levicovost, tam zatuchlé měšťáctví... zastaralý, nepotřebný krám. Našemu životnímu způsobu, všemu, nač jsme zvyklí a čeho si vážíme, jde o přežití; a nikterak není zaručeno, že bude ten zápas zakončen zdarem. Má-li ale v potýkání civilizací zaniknout Západ, jeho islámskému protivníku se povede stejně, ne-li ještě hůř, neboť není toho, v čem by, sám znehybnělý, nezávisel na západní tvořivé invenci. Snad nám to může posloužit za trochu pozdní zadostiučinění; lepší by však bylo uznat už konečně, že se nalézáme uprostřed existenčího zápasu a přičinit se, abychom z něj vyšli... ani ne jako hrdí vítězové. Jen v zachování toho, co nám odkázaly dlouhé generace našich předků a čeho jsme poněkud lehkomyslnými dědici. Levopravé tahanice pak můžeme umístit, kam náleží: do muzea věcí času minulého, aktuality nadobro vyčpělé.

Hannover, 1. července 2017