27.7.2016 | Svátek má Věroslav






EVROPA: Uprchlická tsunami a konec pravolevé politiky

7.1.2016

Už jsem si zvykl, že hlasatelé korektnostní politiky postrádajíce skutečných argumentů utloukají své oponenty slovními nálepkami. Nechceš mašírovat, jak my kážeme? Jsi populista, rasista, pravicový extremista, xenofob, islamofob, popřípadě fašista. No dobře. Býval jsem za oněch časů reakcionář, kontrarevoluční živel, obdivovatel zahnívajícího Západu a mnoho jiného, i toho populistu už nějak na hřbetě unesu. Co ale má v tom výběru co dělat ten pravicový extremista? Nebo extremista možná, proč ale zrovna pravicový? Snad abychom přesněji určili, co je pravicovost a co jí naopak není, neboť jak vidno, mnohá hlava politická v tom ohledu tápe.

Představme si měrnou lať označenou ryskami od nuly do sta, přičemž na nulový konec postavme absolutní pravicovost, na rysku s číslem 100 stejně krajní levicovost. Než v té úvaze pokročíme dál, vylučme, co na měrnou lať nepatří, leda z povrchnosti: zpolitizovaný nacionalismus, jakkoli bývá z povrchnosti řazen na pravý konec názorového spektra, stejně jako zpolitizované náboženství. Rovněž tak má postavení na měrné lati málo jiné podstaty než materiální; hodnoty duchovní v tomto hokynářství nabízeny nejsou, byť i bylo něco takového rádo předstíráno. S tímto vymezením můžeme postoupit dál.

Levicový extremista (neboť jde opravdu o extrém, běžný občanský názor se pohybuje někde mezi ryskami 20 a 80) je názoru, že vešekeren společenský produkt má být navršen na jednu hromadu a z ní pak spravedlivě rozdílen mezi všechny, ať se na jeho tvorbě podíleli více, méně či vůbec nijak. Extremista pravicový má naopak za to, že společenský produkt náleží tomu, kdo jej vytvořil, snad jen po odvodu daní na nejnutnější, ale opravdu jen nejnutnější veřejné účely. Zkráceně lze pravicový postoj vyjádřit větou Umím se postarat o sebe sám, levicový Státe, postarej se o mě. Nebo ještě jinak, jest levicovost výrazem ducha kolektivistického, pravicovost individualistického. Sám bych se blížil spíš zásadám pravicovým; poučen peripetiemi dosti proměnlivého života pokládám všechno rozdělování, přerozdělování a erární poskytování za sud beze dna, z nějž spodem vypadne sotva polovina toho, co se do něj vrchem nasype. Avšak ponechme každému, k čemu srdce jeho tíhne, jen když nebude nositele nesouhlasného názoru hned strkat mezi fašouny a málemže hitlerovce, jak se v přítomném čase děje u nás v Německu.

Čímž se chtě nechtě dostáváme k těm malérům s uprchlíky, největšímu karambolu od pádu Říše římské a snad od samého počátku dějin. Neboť zánikem Říma se středisko západní civilizace jen přeneslo o pár set mil k severozápadu, nabylo nové dynamiky a rozvíjelo se dál. Dnes... nechci být přemrštěně pesimistický, ani ale malovat budoucnost na růžovo; má-li jít všechno jako dosud, může být západní civilizaci přinejmenším na půdě Evropy dřív nebo později – ale spíš dřív - konec. Může, ne musí; naštěstí se začíná projevovat, že evropská veřejnost není takové stádo mezků, jaké lze vést na oprati, kam je oportunistickým politikům a spanilomyslným krasoduchům libo. I vyčkejme časů příštích, byť i nedoufám, že bychom se mohli vrátit ke stavu před počátkem uprchlické invaze; tu možnost jsme si nechali protéci mezi prsty.

Jedna velmi závažná a řekl bych pozitivní změna se nicméně stala: pravolevé schéma, základní předpoklad politiky od samých počátků moderní demokracie, pozbývá svého významu. Političtí profesionálové, toť se ví, k pravolevé lati lnou jak přilepení nevědouce, k čemu by tu jinak byli; řadovému občanu je však čím dál víc puténka, nabízí-li mu kdo víc sociálních výdobytků zleva nebo zprava. Nejpozději od onoho záříjového dne, kdy kancléřka Merkelová otevřela dokořán brány nekontrolovanému přílivu běženců ze všech koutů Blízkého východu a severnější Afriky, je jeho hlavní starostí, zůstane-li mu zachován jeho dosavadní způsob života, jejž by se přece jen nerad vzdával, třeba i z pohnutek nejšlechetnějších. Zvlášť když vysoce převážný díl uprchlického tsunami pochází z končin, jejichž obyčej je určován ideologií islámu. Pravím ideologií, nikoli náboženstvím, na kterýžto aspekt bývá celý problém z povrchnosti či neznalosti zužován; jest islám ucelenou soustavou náboženských, ale také právních, mravních, politických, etických a společenských příkazů, vesměs v rozporu se vším, co si pod týmiž pojmy představujeme u nás v Evropě.

Rád potvrdím, že muslimové v jejich vlastních zemích – a že jsem jich procoural dost od Maroka po Indonésii – jsou vesměs lidé milí, přátelští, neúchylně poctiví, k cizinci zdvořile tolerantní, není-li cizinec takový mezek, aby se zapletl do hovorů o náboženství nebo dokonce, nedej Alláh, o židech a Izraeli. Islámsky motivovaná společnost je ale malér, matka všech malérů. Což se projeví, jakmile se její příslušníci v touze po lepším životě přemístí mimo svou sídelní oblast: první generace ještě bývá – neříkám, že vždy je – vděčná za ten kus existenční příležitosti, jak jej skýtá západní hospodářský systém. Nejpozději v třetí generaci však převáží negativní stránky islámské výchovy, místo zdvořilé tolerance nastupuje pohrdavost, z ní dalším postupem nespokojenost a pocit křivdy. Jak to, že my, jimž Alláh svěřil věčnou pravdu v celé, dále již nezměnitelné úplnosti, musíme vzít zavděk s tím, co odpadne od stolu nevěřících? Nemáme snad také právo na vysoké příjmy, prostorné byty a vše ostatní, v čem si medí starousedlíci? No, nedivme se: souvislost mezi prací a příjmem není zcela zřejmá ani mnohému človíčku západnímu, v podmínkách svobodného rozhodování vyrostlému; což teprve lidem z krajů, kde tvůrcem a zároveň poskytovatelem všeho jest Bůh. A protože Bůh nemůže chybovat, jen sama taková myšlenka je poukázkou na oheň pekelný, jest nasnadě, že rozdíl mezi skrovným živobytím v uprchlické ubytovně a blahobytem těch pěkných vilek kolem dokola je dílem zlomyslnosti nevěřících, kteří by nás, muslimy, mohli připustit k témuž, ale nechtějí. Pro ilustraci uveďme zmínku proběhnuvší nedávno německými internetovými novinami (ač také oficiální, jsou přece jen o hodný kus odvázanější než papírové). V kterémsi uprchlickém táboře vyhlásila skupina mladých muslimů hladovku: raději že zemřou, než by se spokojili s almužnou nějakých tří nebo čtyř set eur. Dva tisíce žádáme, provolávali, stejné dva tisíce, jaký je mzdový průměr v téhle zemi!

Ach jo. A to jsme, obávám se, teprve na začátku celé patálie. Dá se očekávat, že dalším přílivem nezvaných hostí porostou jak jejich nároky a nespokojenost, tak i dožranost domácího lidu. Kam a k čemu ta kombinace povede, nechci nebo se spíš bojím předvídat; téměř jisté však je, že hlavním, ne-li jediným tématem politiky bude právě tento rozpor. Bezpochyby nezůstává utajen ani dosavadním držitelům moci, kteří nejsou tak hloupí, jak vypadají; i pokoušejí se uklidnit vření ve společnosti po vrchnostensku: vytěsňováním nepohodlných názorů, zamlčováním skutečností nebo lakováním narůžovo, zásahy do tiskové svobody nemajícimi daleko do censury, nevybíravou útočností, štítivými odsudky. Tím ovšem zmíněné vření spíš podněcují, než aby je zklidnili, i je se nač těšit. Nemýlím-li se příliš, respekt před orgány státu, už takhle nalomený, poklesne ještě hloub, příkop mezi vládci a ovládanými se rozevře k nepřekročitelnosti, a setrvá-li politická kasta i nadále ve své bohorovné znehybnělosti, snadno se rozhodování o věcech veřejných přenese ze sálů vládních na ulici se všemi představitelnými i nepředstavitelnými následky, Netvrdím nezlomně, že to tak musí přijít, ale může.

Leda by se ještě předtím přihodilo něco podstatného, i když mě nenapadá, co by to mělo být. Spolkové volby se mají konat až napřesrok, a třebaže jediná strana mající v programu obranu civilizačních hodnot týden od týdne sílí, stěží dosáhne takové popularity jako jí podobná hnutí ve Francii, Nizozemí, Dánsku a jinde. Nu, zanechme prognostiky. Co jediné lze téměř s jistotou předpovědět, je zánik tradičního pravolevého folkloru a s tím související pokles významu partají. A jelikož se v dosavadním systému demokracierovnávládě partají, je možno soudit na další a možná definitivní úpadek této už tak dost oškubané slepičky.

Nicméně, jakkoli nechci propadat nemístnému optimismu, myslitelný je i opak. Demokracie vyproštěná ze svěrací kazajky partajního handrkování, demokracie vrácená svému účelu, jímž nejsou kariéry politických profesionálů, nýbrž účast celé společnosti na rozhodování o věcech veřejných, myšlení ne od voleb k volbám, ale na dlouhé úseky času budoucího, demokracie programů a osobností... to, povím vám, by vůbec nebylo špatné. A je-li, jak už naznačeno, nejvyšším zájmem znepokojeného občana zachování jeho životního způsobu a kulturních norem, také k tomu cíli by se dalo směřovat příměji a odvážněji, bez partajně taktických tanečků. Zajisté je uprchlická tsunami průšvih, ba megaprůšvih; skrývá však v sobě i možnost obnovy. Demokracie i veškerý Západ jí má urgentně zapotřebí.

Na závěr ještě pár poznámek. Málokdo jde politicko-korektní věrchušce tak na nervy jako uherský premiér Viktor M. Orbán, což je mi znamením, že je to muž moudrý a předvídavý. Dovolím si však nesouhlasit s jeho výrokem, dle nějž uprchlická patálie není problém evropský, nýbrž pouze německý. V této chvíli možná. V delším časovém rozměru... nelze svrhnout do rybníka skálu, aby se vlny nerozšířily k břehům i přes ně, je-li skála dost velká. Německý rybník je navzdory kancléřčinu „my to zvládneme“ plný až po okraj, i je jen přirozené, že se vlny začnou přelévat jinam. Nejprve do blahobytnějších končin Evropy, jelikož však je blahobyt v přímém rozporu s následky uprchlického přívalu, je nutno počítat s tím, že se přesměruje i do zemí pokládaných dosud za méně atraktivní. I bylo by možná rozumnější nestavět tsunami hráze každý kolem svého dvorečku, ale vytvořit hráz společnou. Základ by zde už byl: východoevropské země s jejich zkušeností totality a netoužící tudíž o zopakování v jiné podobě. K tomu odpadají od korektnostního bloku jeden po druhém i západoevropské státy, a jak tak sleduji dění u nás v Německu, už se kýve židlička pod samotnou paní Merkelovou. Opatrně sice, ale zřetelně se od ní odtahují i její nejvěrnější a ramena rostou odpůrcům, i nepokládám za vyloučené, že než se rok s rokem sejde, bude merkelismu konec, německému i všemu ostatnímu. Výsledkem by pak mohla být opravdu Evropská unie, ale změněná, ohlávky levicového liberalismu zbavená, svého existenčního zájmu si vědomá, jíž by tón a směr neudávali povýšenečtí krasoduchové, nýbrž názor občanský, většinový, jak se na demokracii sluší. Ještě není vše ztraceno, jak se může zdát při pohledu na ten bohapustý galimatyáš, ještě zbývá naděje, jen je třeba v sobě najít síly a schopnosti západnímu člověku vlastní, ale zasuté pod nánosem módních pověr.

Hannover, 4. ledna 2016



Diskuse


P. Skokan
23:38
7.1.2016

J. Cervenka
15:47
7.1.2016

B. Hamáček
13:11
7.1.2016

H. Lukešová
14:34
7.1.2016

S. Netzer
14:41
7.1.2016

I. Schlägel
15:46
7.1.2016

S. Netzer
16:02
7.1.2016

H. Lukešová
16:05
7.1.2016

J. Farda
18:07
7.1.2016

S. Netzer
18:16
7.1.2016

J. Urban
21:20
7.1.2016

B. Rybák
12:29
7.1.2016

V. Fiala
10:29
7.1.2016

J. Pražák
10:21
7.1.2016

J. Fleiszner
10:01
7.1.2016

S. Netzer
10:17
7.1.2016

A. Alda
10:36
7.1.2016

J. Vintr
10:42
7.1.2016

H. Lukešová
11:23
7.1.2016

S. Netzer
11:41
7.1.2016

B. Hamáček
13:09
7.1.2016

Z. Čábelka
13:33
7.1.2016

B. Hamáček
13:17
7.1.2016

Z. Čábelka
13:28
7.1.2016

M. slavík
12:16
7.1.2016

M. Prokop
8:58
7.1.2016

Z. Lapil
10:27
7.1.2016

M. Malovec
8:54
7.1.2016

M. Marek
8:19
7.1.2016

Z. Lapil
10:24
7.1.2016

počet příspěvků: 55, poslední 7.1.2016 11:38









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.