aneb Hoďme si pětikorunou

Politické zápolení tohoto času je poznamenáno dvojím jevem: dobře pozorovatelným odklonem voličské přízně od socialistických, resp. sociálně demokratických stran, a zároveň vzestupem přitažlivosti stran, hnutí a straniček poněkud pohrdavě označovaných za populistické. Pokusme se obojí podrobit o něco hlubší analyze, než jaké vesměs předkládají publiku nadít veřejné sdělovací prostředky.

Nejprve hrst čísel; jakákoli analyza nedoprovázená číselnými údaji je dobrá tak do předvolebních hádanic, v seriozní debatě nemá – či spíš neměla by mít - místa. Pohlédněme tudíž na volební výsedky evropských socialistických stran v běhu posledních zhruba padesáti let:

Německo: 1965 (za předsednictví Willyho Brandta) – 45,8 %, současně (odhadem) 13,5%, pokles setrvalý.

Francie: 1965 (pod vedením F. Mitterranda) – 45,3 %, ve dnech těchto 9 %.

Nizozemí: 1988 – 29 %, nyní 5,7 %

Itálie: 1976 – 34,3 %, teď spolu s komunisty 21 %

Neboli úpadek, kam oko pohlédne. Čím to, u vousu Marxova?

Jak patrno, socialistická idea, prudukt století devaenáctého, nemá už dnešku mnoho co říci. Bojovali socialisté za práva pracujícího lidu, za vyšší mzdy, za vymanění dělnictva z nadvlády buržoazie, za zrovnoprávnění žen… toho všeho bylo dosaženo, a leckdy víc než dosaženo. Lid, ať pracující nebo nepracující (ten zvlášť) má práv, že další nárůst už by se po čertech blížil diktatuře proletariátu, jak o ní bájil výšezmíněný fousatý praotec. Ostatně jakýpak proletariát. Kdo dnes pobírá mzdu i za níže honorovanou práci, nežije v bídě, a není tudíž proletář. Uložme tedy i toto slůvko do zaprášené krabičky věcí fousatých. Co by se vymanění z nadvlády buržoazie týkalo, hledí spíš takový buržoust, jak by se vymanil z nadvlády berňáku. Zdanění dosáhlo výšin, že je na pováženou pouštět se do podnikání, mnohem výhodnější je nechávat se vykořisťovat nějakým tím kapitalistickým dravcem při platu, jenž bohatě postačí k pokrytí všech běžných výloh a navíc ještě k dovolené na Kanárských ostrovech nebo na Floridě, k činži za prostorný byt, pakli se vykořisťovaný pracující nerozhodne k postavení vlastního domečku, a k tomu ovšem i autíčko nebo dvě… Nebo tomu tak aspoň je v zemích úpících pod jhem nadnárodního kapitálu. V zemích řízených po socialisticku, inu, to už je jiná. S příkladem takové Venezuely před očima – a našly by se i jiné ráje toho druhu - nenutno se diviti, že akcie socialismu ztrácejí na ceně, ztrácejí a ztrácejí, až nakonec, kdoví, poklesnou k samé nule a i to jen proto, že ještě níž to nejde.

Apropos buržoa, buržoazie: přeloženo z jazyka francouzského měšťan, měšťanstvo. Vysoce převážný díl současného lidstva včetně mě samého a nepochybuji že až na výjimky i čtenářů těchto řádek přebývá ve městech, takže by se ofrňováním nad městským stavem mohli cítit uraženi, kdyby trpěli touto duševní anomálií. I mohli bychom pomalu vypustit ze svého slovníku i tuto fousatost.

Druhý oříšek je o něco obtížněji k rozlousknutí: co jest rozuměti pod pojmy populista, populismus, populistický? Přeloženo z latiny, substantivum populus znamená lid; není to protimluv? Politikové všech barev a směrů kudy chodí, tudy se zaklínají pracujícím, dělným, prostým etc. lidem, přičemž si z téhož lidu udělali málemže nadávku. Snad abychom neházeli do jednoho pytle dvě velmi odlišné věci. Jsou pánové schopní naslibovat poddanému občánkovi, co jim slina na jazyk přinese, aniž by v nejmenším hodlali své sliby plnit; pro takové je slovo populista ještě příliš vlídné, starý, dobrý český tlučhuba by jim slušel líp a výstižněji. A jsou, daleko vzácněji, i skuteční populisté: političtí představitelé pozorně naslouchající názorům občanské většiny, jsoucím mnohdy, ne-li zpravidla, v rozporu s názory funkcionářské kasty. I pravím – jen víc takových populistů a osmělenějších, aby politika konečně už jednou přestala být mariášem, v němž se hraje o vliv a moc a teplá místečka, a sloužila potřebám veřejnosti, jak jest jediným opodstaněním existence veškerých partají i s jejich předsedy, tajemníky a ostatními veličinami.

Vše v jedno shrnuto: jest smyslem politických rozhodnutí hledat cesty, jak by ve veřejných záležitostech převážilo kvalitní nad nekvalitním, rozumné nad hloupým, veřejně prospěšné nad sobeckým. Jinak bychom si totiž rovnou mohli hodit pětikorunou, co padne, jestli ta pětka nebo lev. Vyšlo by to levněji a výsledek by byl stejný.

Hannover, 26. ledna 2019