Evropská unie si zase jednou připravila hezkou ostudu. Rakouský kancléř na podporu nadcházejícího předsednictví této země zafinancoval z veřejných zdrojů billboardovou kampaň, která měla zřejmě občanům zpřítomnit EU z lidštějších hledisek, než je představa stohů papíru, šanony a razítka s hvězdičkami na bruselských stolech. Výsledkem jsou regulérní pornoplakáty se souložící trojicí, jíž dominuje president Chirac, obšťastňující královnu Alžběta a ta zase další osobu ženského pohlaví s tváří presidenta Bushe. Jako by se tím říkalo, oč vlastně v EU doopravdy jde. Na jiném billboardu se zase skví obří dámské přirození překryté unijní ohvězdičkovanou fangličkou. Jako by se tím říkalo, kde ta EU vlastně vskutku je.

Leč dosti ironie. Ty plakáty, resp. jejich výtvarné předlohy nebyly míněny ironicky, stejně jako bez ironie vyplázl úřad rakouského kancléře miliony na jejich pořízení. Oslovili prý špičkové výtvarníky, kteří měli ztvárnit svůj osobitý pohled na multikulturní podobu současného kontinentu. Výsledek nepotřebuje komentář.

Rakouská média a politici se bouří. Nejen že to je v poměrně silně věřící zemi slušný skandál, vystavovat porno u každé výpadovky. Jde ale o víc. Jde o samo naše kontinentální paradigma. Společenské pokrytectví, jemuž snad už jen hodně velcí naivkové říkají eufemisticky „politická korektnost“, vynáší na veřejné výsluní osobnosti a díla, jež nemají jiný cíl, než za každou cenu posunout nějaké tabu, šokovat, vyvolat skandál. Na jednu stranu je potěšitelné, že nejen my u nás chováme v takové péči a veřejnými financemi tak štědře obdarováváme „vizuální umělce“ typu Davida Černého či Jiřího Davida, či kde se veřejnému respektu těší tvůrci barvitých pouťových ozdůbek typu Bořka Šípka, druhdy hradního okraslovače. Také v Rakousku zjevně zdatně vegetují jejich „černí“ a „davidové“ a také tam jsou bohatě syceni z veřejných zdrojů. Na tom by ještě nic divného nebylo. Může to být korupční svazek toho kterého umělce a úředníka, který má moc zadat příslušnou zakázku.

Mnohem strašidelnější a také varovnější bylo vysvětlení jednoho z organizátorů provokace, salzburského výtvarníka Wolfganga Lorenze. Jakýkoli zásah do vystavených „děl“ prý podle něj bude projevem úřední cenzury, a tedy velkou ostudou s mezinárodním rozměrem.

Sečtěme si to. Výtvarníci dostanou horu peněz od státní instituce, aby pro ni vytvořili propagační díla. Vytvoří pornografii. Když jsou napomenuti, že výsledek odporuje zadání, rozhovoří se o cenzuře a vyhrožují mezinárodní ostudou. To je ale hodně velká drzost. Ta je však možná jen proto, že k ní vede celý dlouholetý systém nárokového hýčkání každého, kdo o sobě prohlásí, že je umělec. Jako by se úřady a jedinci odpovědní za veřejné peníze báli převzít odpovědnost za své rozhodování a také jako by se předem báli říci nahlas, že císař je nahý, tedy že dílo není uměním, nýbrž jen exhibicí. Ve svém důsledku tento trend vede k podobným absurditám, jako bylo loňské, s velikými rozpaky přijaté udělení Nobelovy ceny za literaturu (také shodou okolností rakouské) spisovatelce Elfriede Jelinekové, která mnohem víc než svým dílem, které jistě není zanedbatelné, zaujala veřejnost svými politickými (radikální marxistka) a genderovými (radikální feministka) postoji. Slyšel jsem i názor, že příští nositel Nobelovy ceny musí být portorická transsexuální lesbička tmavé pleti a muslimského vyznání. Jestli už mimo jiné někdy napsala něco víc než novoročenku, už bude druhotné.

Ve světle těchto souvislostí se naše politicky korektní evropská civilizace nesmí divit, když jí umělci za její vlastní peníze plivou do tváře. Říká si o to sama.

2.1.2005

(Psáno pro server Ćeská média)