V Berlíně se sešel summit, který měl symbolicky oslavit padesátileté výročí podpisu Římských smluv, tedy faktického položení základu dnešní EU. Toto setkání bylo pravděpodobně pro budoucnost unie důležité. Došlo k podpisu usnesení, jehož obsah znal předem jen málokdo, a zdá se, že byl tak trochu tajen i před budoucími signatáři. Pro většinu běžných občanů, o kterých se v usnesení mluví, je tento summit a jeho závěry stejně abstraktní, jako celá řada evropských institucí. Alespoň do té doby, než jeho politický obsah začne bruselská byrokracie transformovat do podoby nových nařízení, vyhlášek a pravidel.

Z denního kontaktu se zástupci měst, podnikatelů nebo neziskových organizací v Ústeckém kraji pro mne jasně vyplývá závěr, že problémy společné zahraniční politiky unie jsou jim zcela vzdálené ve srovnání s dopadem nových směrnic nebo hygienických norem. Evropu v očích veřejnosti neformují zástupci států na summitu, spíš ji utváří bruselský aparát prostřednictvím nových byrokratických omezení či pravidel. Přestože je víc jak půl století bez konfliktů mezi evropskými národy sdruženými do společenství zcela jistě obdivuhodné a v historii nemá prakticky obdoby, jen málokdo si něco takového uvědomí, když si ráno chystá snídani. V takové chvíli si spíš vzpomene na pomazánkové máslo, které, jak se zdá podle posledních zpráv z Bruselu, leželo EU silně v žaludku, a tak ho budeme muset oželet nebo se mu alespoň naučit jinak říkat.

Náš názor utvářejí většinou běžné každodennosti a ani u unie tomu není jinak. Navíc jako u všeho i v tomto případě se, možná trochu kverulantsky, chytíme spíš negativních věcí. Není se co divit. I když je možné ukázat desítky případů, kdy evropské peníze pomohly se silnicemi, v nemocnicích nebo v oblasti cestovního ruchu, stále je z unie podle mě víc vidět excesy podobné tomu s pomazánkovým máslem. Ústecký kraj od roku 2000 do roku 2006 získal jen z Společného regionálního operačního programu a Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů bezmála dvě miliardy korun. Celkem byly s pomocí těchto fondů realizovány projekty za víc než tři miliardy korun. Pokud se však zeptáte na unii, souvisejí odpovědi spíš s pochybnými vyhláškami a nařízeními.

Nabízí se tedy otázka, co je vlastně ta „unie“? Pompézní berlínský summit se složitou zákulisní hrou o oživení euroústavy? Marný boj s bruselskými byrokraty o mléčný výrobek? Miliardové dotace pomáhající regionům zatíženým dluhy minulosti? Pravda je jako obvykle asi někde uprostřed. Problém možná ani není v tom, čím EU je, ale v tom, čím se má stát nebo co se z ní stává. Mám pocit, že jedinou ucelenou vizi o unii mají dnes bruselští úředníci. A je to představa úřednická, tedy taková, která jim umožní řídit, kontrolovat a stále rozvíjet a posilovat jejich pozici a nepostradatelnost. Politici, včetně našich, svou představu o budoucí EU soustavně a neúspěšně hledají. Občané unie pak vidí především zužující se mantinely, kterými je EU vymezuje.

Unie je pro naši republiku vlak, z kterého se nedá vystoupit. Za lístek do něj už jsme zaplatili příliš mnoho a pokud půjdeme po svých, mohli bychom tak maximálně sledovat oblak prachu za posledním vagónem. Otevřeně si přiznejme, že nemáme na to, abychom sami tenhle unijní vlak řídili, stálo by ovšem minimálně za pokus rozmyslet se, kam chceme dojet, a podle toho spolu s ostatními pasažéry stejného smýšlení přehodit vyhybku.

Třebaže v současné době můžeme naše přistoupení na unijní omezení a příkazy ospravedlnit přísunem peněz na podporu rozvoje České republiky, už v příštím plánovacím období může být vše jinak. Z podporovaného nováčka se v budoucnu staneme standardním členem. Měli bychom proto začít přemýšlet nad tím, jak se postarat, aby se pozitiva v podobě možnosti pracovat kdekoli v unii nebo se pohybovat po Evropě bez pasu, nerozplynula v záplavě byrokratických nařízení a omezení.

www.fialapetr.cz

náměstek hejtmana Ústeckého kraje