19.3.2024 | Svátek má Josef


EVROPA: Stockholmský syndrom

2.2.2016

Centrum Stockholmu už není bezpečné místo. Hlavní železniční nádraží a jeho okolí okupují gangy nezletilých přistěhovalců marockého původu, kteří okrádají kolemjdoucí, sexuálně obtěžují ženy a napadají pracovníky ostrahy. Přiznala to švédská police s tím, že nadále není schopna zjednat pořádek. Největší problém je podle ní v tom, že i když marocké pachatele trestné činnosti zadrží, musí je během několika hodin zase propustit.

Tolik jedna zpráva, která proběhla evropskými novinami minulý týden.

A teď druhá zpráva: Desítky maskovaných mužů zaútočily v pátek večer na stockholmském nádraží na migranty. Před útokem rozdávali letáky s názvem „Už dost“ a textem namířeným proti uprchlíkům. Celkem tři útočníci byli policií zadrženi, dva zase následně propuštěni. Situaci sledovala i policejní helikoptéra.

Inu, že akce vyvolává reakci, to by člověk čekal. Zajímavý inovativní prvek je ten leták rozdávaný předtím, než se „šlo na věc“ - na většině glóbu se pouliční bitky obejdou bez letáků. Podívejme se nejdříve na jeho text, než budeme pokračovat dále.

‚Po celé zemi se množí zprávy o tom, že policie ztratila schopnost zabránit zločinům, které zasahují švédský lid, a nedokáže je ani vyšetřovat.

V některých případech, jako je např. nedávná vražda ženy zaměstnané v domově pro takzvané “nedoprovázené nezletilé uprchlíky” v Molndalu, to dochází tak daleko, že národní policejní komisař projevuje veřejně větší soucit s pachatelem, než s jeho obětí.

Ale my odmítáme akceptovat opakované útoky na švédské ženy a jejich obtěžování.

Odmítáme ničení naší dříve bezpečné společnosti. Jestliže naše politické vedení a policie sympatizují s vrahy více než s jejich obětmi, nemůžeme to tak nechat.

Když ulice Švédska nejsou pro Švédy bezpečné, je naší POVINNOSTÍ to začít řešit. Proto se dnes sešlo 200 švédských mužů, aby se postavili severoafrickým “mladíkům”, kteří terorizují hlavní nádraží a jeho okolí. Policie jasně ukázala, že nemá prostředky k tomu, aby jim v tom zabránila, a tak je musíme potrestat my osobně. Svůj trest si bohatě zaslouží. Právní systém přestal fungovat a společenská smlouva je tím porušena – nyní je povinností každého švédského muže bránit veřejný prostor proti importované kriminalitě.

Ti, kdo se dnes sešli, nejsou politici, novináři ani policisté. Jsme vaši otcové, bratři, manželé, spolupracovníci, přátelé a sousedi. Švédští muži a ženy si zaslouží bezpečí, a proto vyzýváme všechny, aby nás následovali jak ve Stockholmu, tak v jiných městech země. Společně vybudujeme lepší budoucnost. (Zdroj: anglický Daily Mail. Zdůraznění textu – autor článku).

Je to zvláštní čtení, protože svým tónem poněkud připomíná deklaraci nezávislosti nebo vyhlášení války uzurpátorovi. Podobné tzv. opovědní listy se ve středověku vyvěšovaly na veřejných prostranstvích, když se jeden šlechtický rod cítil ukřivděn druhým a vyhlašoval mu tímto formálně nepřátelství. Zvyk vyjmenovat své důvody a stížnosti těsně předtím, než se sáhlo k násilí, však přežil hluboko do novověku. Velcí rebelové jako Jefferson a Bolívar trvali na tom, aby jejich vzpoura proti stávající moci byla dobře zdůvodněna. Uvědomovali si, že každá taková epizoda dějin má tři strany – dvě bojující a pak také veřejné mínění zbytku světa, které tomu všemu přihlíží a jehož sympatie či nesouhlas mohou rozhodující měrou ovlivnit výsledek konfliktu.

Jádro celého textu leží ve větě, kterou jsem si dovolil zvýraznit tučně. Je totiž symptomatická pro stav dnešních západních zemí, který bych pojmenoval jako stockholmský syndrom. (Zase mají jednou Švédové náskok.) Nemyslím tím teď psychologický problém mezi únoscem a uneseným, ale celospolečenské politické onemocnění. Čím se projevuje?

Západní státy dneška jsou „velké“. Nikoliv v tom, že by budovaly velké říše, ale v tom, že na sebe nabírají čím dál větší množství úkolů, které dříve ležely v privátní sféře. Před 100 lety řešil běžný stát jen armádu, policii, zahraniční politiku a výběr daní; po světových válkách přibylo sociální zabezpečení obyvatel a dnes se považuje za jaksi „přirozené“, že různé státy EU

- provozují veřejnoprávní televizní a rozhlasové vysílání,

- řeší otázku procentuálního zastoupení těch či oněch ve vedení firem,

- čtou komentáře svých občanů na Facebooku a případně trestně stíhají jejich autory,

- kontrolují v reálném čase každé prodané malé pivo,

- zkoumají, zda realitky neodmítají nájemníky podle zakázaných kritérií,

- ovlivňují názory obyvatel skrze neziskovky nebo přímým působením ve školách (za obzvláštní perlu, na niž upozorňovala už v 80. letech Margaret Thatcher, považuji „antirasistickou výuku matematiky“).

Výkon této moci je přitom natolik kapriciózní, že některé případy patří spíš do absurdního divadla. Jeden můj soused byl například v práci úředně šikanován za to, že v písemných materiálech týkajících se projektu podporovaného z peněz EU použil vlajku EU. Jeho „zločin“ spočíval v tom, že ta vlajka EU byla barevná, což pak při tisku na černobílé tiskárně nevypadalo nejlépe. Brusel myslí na všechno a dodává i speciální variantu vlaječky určené k černobílému tisku, kterou jsou pak příjemci povinni použít. A kontroluje se to a hrozí za to citelný postih. Přísahám, že jsem si to nevymyslel. Dal by se o tom napsat bestseller, třeba „Dva odstíny šedi“. Jak toto ale skloubit s tím, že takové obří státy zároveň nejsou schopny zajistit základní bezpečnost na ulici? Ve skutečnosti to docela logicky skloubit lze.

Jako lidé jsme přírodou vedeni k tomu, že velikost vnímáme jako sílu. Ono to také v té přírodě funguje. Mike Tyson je velký a silný. Medvěd či slon jsou větší a silnější. Brontosaurus ... atd. Jenže v případě státní byrokracie to tak nutně není, tam může velikost znamenat spíše slabost. Jeden úřad dokáže fungovat dobře a reagovat na změněné podmínky rychle. Deset úřadů už stráví značnou část své pracovní doby jen komunikací mezi sebou. A pokud máte úřadů sto, změní se jejich fungování na permanentní kompetenční boje, soutěživost o peníze ze státního rozpočtu a osobní řevnivost mezi jejich šéfy a náměstky. Navíc se v tom dnešním chumlu běžně stává, že jednotlivé organizace mají navzájem neslučitelné cíle. Policie chce zavírat lupiče, ale ombudsman nechce, aby při tom vyšlo najevo, že jsou to zejména mladí Maročané, atd. Ve výsledku vidíte moderní stát, kde činnost úřadů spočívá zejména v tom, že si navzájem mydlí schody.

V takové situaci se snadno stane, že političtí vůdci země zapomenou na základní princip fungování státu – totiž, že má zajišťovat fyzické bezpečí svých vlastních občanů. Hlavní důvod, proč je občan ochoten dlouhodobě snášet padesátiprocentní zdanění a příval různých vyhlášek, je ten, že má co ztratit. Dokud má člověk nějaký majetek a může chodit po ulici, aniž by se domů vrátil oloupen, znásilněn či se nevrátil vůbec, stojí naprosté většině lidí za to sehnout hlavu a nadávat v hospodách, případně se angažovat v politickém hašteření legálními prostředky. Ale jakmile se začne stávat rutinní cesta metrem do práce něčím jako výpravou přes divoký Paštunistán – a to se ve Stockholmu právě děje - začíná to nahlodávat legitimitu celého státního zřízení, ať je malé či velké.

Lidská společnost nesnáší mocenské vakuum. Jestliže není současná podoba státu s to zajistit pouliční bezpečí, okamžitě začnou vznikat alternativní struktury, které si vytyčí teritorium a nové principy fungování. Události ve švédském hlavním městě jsou dobrou ilustrací. Nejdříve si alternativní strukturu moci vytvořili mladí Severoafričané. Převzali přitom podvědomě staletý vzor loupeživých beduínů z pohoří Ríf, pro které je důležitá kmenová soudržnost a cizinci jsou vnímáni zejména jako ti, kterým je nutno odlehčit od cenností, možná i od hlav. Písemnou ústavu nemají, protože loupežníci z pouště takové věci nedělají; je to ale funkční model, aspoň dokud se ti cizinci nezačnou účinně bránit. Švédská reakce na sebe nedala dlouho čekat. Zakuklenci z nádraží už manifest mají, protože součástí jejich národní identity jsou odedávna psané politické dokumenty. A protože v krizi se člověk vrací ke kořenům, odvolává se jejich manifest na myšlenky, které provázely budování národních států v 19. století – etnikum, vlast, rodina, rychlá a přísná spravedlnost, vesměs věci, ke kterým se dnešní politická vrstva staví přezíravě až pohrdavě, ale které svého času také nějak fungovaly a v kolektivní mysli Švédů dosud žijí.

Tyto dva alternativní „státy“ ve stádiu zrodu spolu nyní bojují o území v centru hlavního města a nad bojištěm se vznáší oficiální švédská policie ve vrtulníku, z nějž může celou situaci právě tak jen sledovat, protože ruce má svázané milionem předpisů. Lepší metaforu bezmoci, než tu helikoptéru, bych snad ani nevymyslel, to se musí stát. Všimněte si, že ani drahé vybavení nepomáhá – absence politické vůle je natolik závažná, že ji nelze vykompenzovat technickými prostředky. Středověké státy rozvracel Čingischán. Na Švédsko roku 2016 stačí tlupa čtrnáctiletých fracků s tyčkami a noži na straně jedné, pár zakuklenců s baseballovými pálkami na straně druhé. Dalo by se říci, že jednou z konkurenčních výhod těchto „alternativních států“ je – kromě efektivnějšího držení teritoria a přehlednější mocenské struktury – také velmi nízký a hospodárný „státní rozpočet“.

Profesor Cílek rád přednáší a píše o kolapsech, přičemž zdůrazňuje, že kolaps neznamená ani tak zánik, jako spíš radikální přeuspořádání a odpadnutí zbytečných prvků z nefunkční struktury. Je možné, že před podobným kolapsem stojí několik států Evropské unie. Ještě tam nejsou, ale trend míří tímhle směrem, a to spíše v horizontu let než desetiletí. Vůči systémovému kolapsu není imunní žádný stát, bez ohledu na velikost. Největší stát světa, Sovětský svaz, vydržel fungovat 70 let a pak se zhroutil během sedmi dní; na opačném konci spektra zhroucených států je maličký Libanon.

Je leden 2016 a na světě máme „stockholmský syndrom“. Bude následovat syndrom pařížský, berlínský, calaiský? Tento rok nám pravděpodobně odpoví.