24.4.2024 | Svátek má Jiří


EVROPA: Stinné stránky separatismu

1.11.2014

Zjistil jsem, že mnozí lidé u nás jsou ve prospěch separatismu. Myšlenky, že když národ žije v rámci státu většího, má mít automatické právo na odtržení, samostatnost, a vznik státu vlastního, menšího. Jinými slovy, na sebeurčení.

Historicky však takovéto právo bylo uznáváno málokdy a většinou již samotné vyslovení myšlenky na odtržení části území bylo vnímáno jako velezrada.

Lidé samozřejmě právo na odtržení a samostatnost mají, pokud jim centrální vláda dlouhodobě vládne špatně a nespravedlivě. Odtržení je pak jedinou cestou ke spravedlnosti.

Kupříkladu když v Uhersku vládnoucí maďarský národ dlouhodobě neuznával práva Chorvatů, Rumunů či Slováků, nelze se divit, že území, která tyto národy obývaly, se odtrhla a přidala ke státům jiným a z velkého Uherska zbylo jen malé Maďarsko. (Stejně tak: protože Srbové nebyli schopni během deseti let 1989-99 učinit kompromis s kosovskými Albánci, nelze se divit, že o Kosovo nakonec přišli.)

Ale co když se žádný útisk či nespravedlnost nekonají? Co když obyvatelé části území, jež pomýšlí na separaci, se těší přesně těm právům a svobodám jako všichni ostatní obyvatelé onoho velkého státu? A co když jsou dokonce v politických institucích státu zastoupeni vzhledem ke svému počtu nadprůměrně?

Mají ještě důvod k separaci? A jaký? Marnivost, ješitnost, touhu politiků být ministry, premiéry, prezidenty ve státě malém, ale jejich…

Je to dostatečný důvod pro separaci? Já si to nemyslím.

Samozřejmě, pokud na té separaci – či rozdělení státu – panuje konsensuální dohoda, na osamostatnění právo mají. To byl případ Česko-Slovenska na přelomu let 1992-93 (rozdělení schválily Národní rady obou republik a, co je ještě důležitější, i Federální shromáždění předepsanou ústavní kvalifikovanou většinou).

Já jsem byl sice tehdy proti - stát střední velikosti se středně velkým vlivem v Evropě se rozpadl na dvě malé republiky s vlivem malým -, ale uznávám, že to rozdělení bylo ústavní, a tudíž legitimní. Stejně tak kdyby se Skotové v oficiálním závazném referendu vyhlášeném britským Parlamentem většinově vyslovili pro samostatnost, bylo by to ústavní a platné.

Jenže bylo by to rovněž moudré? To si nemyslím.

Slušná, solidní země, jež je taky západní mocností, by se rozpadla. Skotsko bez Anglie by bylo vojensky impotentní a Anglie bez Skotska slabší. A když se Skotsko odtrhne od Anglie kvůli ziskům z těžby plynu v Severním moři, proč by se pak z téhož samého důvodu neměly odtrhnout od Skotska Shetlandy?

To je stinná stránka separatismu, na kterou upozornil před 150 lety Abraham Lincoln: Pokud se svobodné a demokratické země budou drolit a drolit, zbydou jen ty země, které své separatisty za žádných okolností netolerují, tedy vlády tvrdé ruky. Rozpadem a rozdrobením ústavních demokracií posílí vždy jen ten největší gauner na kontinentu. Separace vede k oslabení, především vojenskému, ale nejenom těch svobodymilovných. Takže finálním stádiem separatismu je vláda toho, kdo žádné skrupule nemá a své separatisty – či obecně nespokojené občany – nechá postřílet.

Komu by nahrávalo rozdrobení Velké Británie, Španělska, Itálie, případně Francie? Tomu, kdo sedí v Kremlu a celému tomuto procesu by se ze srdce zasmál: „Cha, cha, cha.“

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus