Celá Evropa s napětím sledovala německé volby. Ale v tamní kampani bylo téma Evropa uměle přidušené.

V Evropě už dávno není normální, aby hlavní vládní strana získala 42 procent hlasů, jak se tuto neděli podařilo křesťanským demokratům v Německu. Šéf poslanecké frakce CDU Volker Kauder si v první reakci liboval: "Ve všech společenských vrstvách jsme dnes tak dobře ukotvení, jako jsme nebyli desítky let. To je pro budoucnost Unie zásadní a skoro tak důležité jako samotný výsledek."

Bylo by možné s Kauderem polemizovat, zdali je v německé společnosti tak dobře zakotvená strana nebo spíš její předsedkyně Angela Merkelová. CDU totiž v posledních letech volby, v nichž nemůže nasadit přímo Merkelovou, od městských až po zemské, většinou prohrává. Zato s kancléřkou je dlouhodobě spokojeno na 70 procent voličů. V čem fenomén Merkelová spočívá?

Klid a prosperita

Je pravda, že kancléřka uměla během krize eurozóny dobře zahrát roli švábské hospodyňky, která před každým výdajem dvakrát obrátí marku (respektive euro), že vystupuje střízlivě a na rozdíl od typických velkopolitiků v ní není ani stopa po narcismu. Taky je pravda, že si bez jakýchkoliv skrupulí vyzobává taháky z programu konkurenčních, v tomto případě levicových, stran. Převzala od nich záměr zastropovat nájmy ve městech, zavést minimální mzdu, ženské kvóty v dozorčích radách soukromých firem a zavřít jaderné elektrárny, až energetická soustava zčerná (zatím totiž za jádro zaskakuje uhlí). Ochotou nasát do sebe jako houba všechno, co se stalo nebo co se právě stává dobovým mainstreamem, Merkelová do jisté míry zrušila politickou soutěž.

Ale nejvíc jí hraje do not to, že dnes v podstatě mechanicky, díky pobytu v kancléřském úřadě symbolizuje status quo. Posledních pět let byli televizní diváci v Německu bombardováni špatnými zprávami o světové ekonomice, které se od roku 2010 zúžily na krizi eurozóny. O to víc jsou rádi za to, co mají doma – klid a relativní prosperitu.

Všeobecný pocit, že dnes je především potřeba bránit status quo, se projevuje různými způsoby. Například už v této volební kampani téměř nikdo nepřišel se slibem zjednodušit daňový systém a prořezat neprůhledný les daňových výjimek, ačkoliv několik voleb dozadu, včetně těch minulých, to byl uznávaný voličský tahák. Od roku 2009 se sice daně nijak nezjednodušily, přesto letos vítězné CDU stačilo pouze slíbit, že na ně nebude sahat.

Nebo: Němci před časem rozpohybovali svůj pracovní trh a obdivuhodně vyřešili problém vysoké nezaměstnanosti, který je deprimoval po celá 90. léta. Ale německá společnost čelí ještě daleko většímu problému, než že pár procentům svých občanů neumí dát práci. Země stárne a s tím roste tlak na důchodové a zdravotní kasy. Při zachování současného systému se místo dnešních 15 procent hrubé mzdy odváděných na zdravotní pojištění bude v roce 2030 odvádět 25 a roce 2050 neudržitelných 35 procent. Všechny tradiční strany tyto hrozivé scénáře během kampaně fakticky ignorovaly, jako by šlo o to, nekazit si pohodu, dokud ještě trvá.

Dostatečně černé kulisy

Ale nejvíc se touha udržet status quo projevovala v přístupu k euru. Po třech letech akutní krize eurozóny je dnes spolková republika jediný velký člen, který o sobě může prohlásit, že hospodářsky mu měnová unie zatím buď vyhovuje, nebo aspoň neškodí. Stalo se to, co před spuštěním eura předpovídal známý sociální demokrat Gerhard Schröder: "Protože má Německo tendenci k nižší inflaci a protože členové eurozóny už nebudou moci devalvovat, bude spolková republika v eurozóně čím dál konkurenceschopnější a nakonec bude ostatním dominovat." Jiný sociální demokrat, Thilo Sarrazin, ve své loni vydané práci Evropa euro nepotřebuje (i kritici jeho proslulých exkurzů do přistěhovalecké problematiky tuto práci vesměs oceňují jako fundovaný rozbor) uvádí fakta, která Schröderovu hypotézu jenom potvrzují: neinflacionistický sever eurozóny si dnes stojí výrazně lépe než inflacionistický jih. Za prvních deset roků fungování eura náklady na hodinu práce v průmyslu zůstaly v Německu stejné, v Rakousku a Nizozemsku mírně stouply, ve Finsku dokonce klesly, zatímco ve Španělsku vystřelily o 27, v Itálii o 37 a v Řecku o neuvěřitelných 64 procent. V kombinaci s dalšími důvody, vesměs specifickými pro každého pacienta zvlášť, tato ztráta konkurenceschopnosti ve všech těchto státech, zbavených svého tradičního nástroje devalvace, vedla k hospodářskému útlumu a vysoké nezaměstnanosti.

Vzájemný obchod mezi severem a jihem eurozóny se oboustranně propadl, jižní ekonomiky ale na rozdíl od Německa nedokážou se silnou měnou kompenzovat výpadky v eurozóně mimo Evropu. Jižní křídlo eurozóny dnes Němcům slouží především jako hororová kulisa, na jejímž pozadí vždycky nakonec dojdou k názoru, že se jim ještě pořád vede dobře. Pomoc poskytovaná kabinetům v Aténách, Madridu nebo Lisabonu, jejichž první starostí je odvrátit bankrot, je dobrá tak akorát k tomu, aby se kulisy nezhroutily. Berlín v obavách, že by radikálnější změny v eurozóně mohly rozhoupat jeho status quo, trvá na tom, že status quo bude platit pro celou eurozónu.

O důvodech a dokonce ani o rozsahu společenské katastrofy na jihu Evropy Němci buď nevědí, nebo nechtějí nahlas přemýšlet. Letos v červnu jsem na předvolebním studijním pobytu v Německu organizovaném Berlínskou novinářskou školou z úst vedoucího zahraniční rubriky proslulého Spiegelu slyšel povzdech, jak to, že si nikdo neuvědomuje, že španělská mládež je dnes postižena stejnou nezaměstnaností jako jejich vrstevníci v severní Africe, z jejichž radikalizace má celá Evropa nahnáno. Ptal jsem se na to i německého diplomata a od něho se dozvěděl, že přistěhovalectvím mladých Španělů (a dalších kvalifikovaných Jihoevropanů) se Německu aspoň podaří zpomalit úbytek vlastní technické inteligence.

Byla by samozřejmě hloupost podezírat německé elity, že takový vývoj eurozóny od začátku předvídaly a že své zemi zjednávaly jakousi trvalou obchodní výhodu. Do eura dotlačil Helmuta Kohla Francois Mitterand a německá politika až na pár výjimek a la Schröder nebyla vůbec schopna domyslet, do jakého experimentu se nechala vlákat. Dnes už ovšem nejde o jasnozřivost, ale o obyčejnou schopnost vidět očividné. A očividné bylo hlavně to, že v německé předvolební kampani Evropa chybí, nebo je možná dokonce uměle potlačena. Záchranné práce na euru byly na přání Berlína pozastaveny a například jednání v EU o tak sporných krocích, jako je třetí záchranný balíček pro Řecko, začne – jaká to náhoda – tento týden. Eurokritická Alternativa pro Německo, strana profesorů ekonomie, jíž jen těsně unikl vstup do parlamentu, ztroskotala na nepřátelství politického a mediálního establishmentu, na vlastních chybách, ale především na nechuti voličů přemýšlet i v nepříjemných souvislostech. To není žádné vítězství evropské myšlenky, jak je nám triumf Angely Merkelové podáván, jen důkaz, že pořekadlo Sytý lačnému nevěří platí i v dnešní Evropě, a to kolektivně.

LN, 25.9.2013