10.12.2016 | Svátek má Julie






EVROPA: Stále mezi Západem a Východem

12.3.2016

V zemi reprezentované mistrem špatných bonmotů neuškodí připomenout jeden dobrý jakkoliv otřepaný - ten o historii coby učitelce s nejhoršími žáky. Ačkoliv nás technický rozmach nesrovnatelný s čímkoliv, co tu bylo dříve, vede k přesvědčení, že jsme se tentokrát už skutečně naučili dělat věci lépe než předkové, v mnoha ohledech je to jen klamavý přelud. Součástí tohoto přeludu je i EU vnímaná jako naplnění západních ideálů, vyvrcholení bouřlivých evropských dějin završené vítězstvím demokracie a osvícenosti. Současná pnutí hrozící takto pojímanou téměř posvátnou stavbu strhnout nutně vyvolávají obavy, rýsuje se hrozivý obraz, že pokud nenapřeme veškeré síly k jejímu udržení, ať to stojí cokoliv, ocitneme se opět sami, napospas hladovému Rusku a dalším nebezpečím. Už starověký mudrc ale věděl, že není ničeho nového pod sluncem, tím méně na současné situaci.

Představitelé EU se tváří, že jen krutá hra osudu, který si usmyslel nebohou Unii všemožně týrat, ji sráží do kolen. To je ovšem v lepším případě jejich sebeklam v horším bohapustá lež. Proklamacím a heslům navzdory je EU jen uskupením národních států s jejich sobeckými zájmy, jehož uspořádání má zásadní konstrukční vady, které mu neumožňují efektivně fungovat za podmínek horších než téměř ideálních. Zcela v protikladu k noční můře euroskeptiků, kterou je federalizace, nebyla totiž nikdy konstruována jako skutečná federace skutečně rovnocenných, ale od počátku byla pokračováním tradiční realpolitik jinými prostředky.

U základů „sjednocování“ Evropy stála francouzská snaha svázat a pacifikovat Německo nesilovým způsobem, když se ve třech válkách (1870, 1914, 1939) ukázalo, že vojensky to Francie prostě nedokáže. Plán byl jednoduchý, využít momentu, kdy Němci klopí před celým světem zrak, a pevně je začlenit do „evropské“ struktury, která ovšem bude vybudována podle francouzských představ a potřeb. Až se Německo zase oklepe, zjistí, že se dost dobře nemůže vzepřít, protože by tím porušilo všechny krásné mírové závazky a automaticky tak proti sobě postavilo vůči sobě ostražité ostatní evropské země. Obětování části její suverenity mělo být Francii, dřívější velmoci odsunuté na druhou kolej, více než vynahrazeno spojením s německými průmyslovými a lidskými zdroji. Za označeními „nadnárodní“ a „evropské“ se de facto skrývala po tisíci letech obnovená říše Karla Velikého, zpočátku v téměř původním rozsahu a s ústředím symbolicky umístěným jen nedaleko Cách, která měla aspirovat na postavení rovné USA a SSSR.

Rozpad Říše zla jen podtrhnul historickou paralelu, když se malé a relativně zaostalé státy východně od Labe začaly dychtivě ucházet o členství v bohaté EU a samy tak nadšeně rozšiřovaly prostor jejího vlivu, podobně jako se kdysi východní knížata tlačila u Karlova dvora oslněna jeho velkolepostí. Otevřela se možnost uskutečnit Karlův a Napoleonův sen nenásilnou cestou a ještě to prodat jako vítězství humanismu. A zatímco se Francouzi pasovali do role ideových a politických vůdců, Němci stále ještě zatížení černým svědomím měli bez větších protestů vše financovat a Američané prostřednictvím NATO zajišťovat bezpečnost. Stejně jako její feudální předchůdkyně se však nová struktura začala drolit brzy po tom, co se ocitla na vrcholu, a to jak vlivem mnoha protichůdných zájmů uvnitř nesourodého celku tak neschopnosti svého vedení.

Ekonomicky upadající a vnitřně rozbitá a vyčerpaná Francie neměla sílu dále hrát ústřední roli a plody jejího snažení, pozitivní i negativní, nakonec spadly do klína právě Německu. Jakmile se totiž objevila první těžší situace, z USA se přelivší silná recese, Francie odpadla a vyděšené stádečko členských států reagovalo zcela přirozeně, tváří v tvář krizi opustilo hru na novou, nadnárodní Evropu a začalo hledat silného vůdce. Tím však mohlo být jen a pouze hospodářsky bezkonkurenční Německo, do té doby příkladně hrající roli napraveného hříšníka. Za své dlouhé pokoření bylo sladce odměněno, když ho nejen sousedé ale i velcí světoví hráči najednou div neprosili, aby konečně zase začalo být silné a zavádět do Evropy svůj pořádek. Stačilo ovšem sotva pár let, aby se evropské země rozpomněly, proč že chtěly držet Němce na uzdě.

Ačkoliv nepochybně zbaveni dědictví nacismu a shodou okolností v čele se ženou narozenou v socialistické NDR, vklouzli totiž hladce do übermensch pozice. Heslo „co je dobré pro Německo, je dobré pro Evropu“ spojené se vskutku německou precizností, s níž Angela Merkelová ignoruje zájmy a postoje všech ostatních zemí, pokud se liší od německých, vytváří pro EU smrtící koktejl. Zatímco stoicky snášela vyděračské a oportunistické jednání hejsků Tsiprase a Varufakise, protlačila program dalšího financování zkrachovalého Řecka výhodný zjevně jen pro německé (a francouzské) banky. Přitom rozlítila Řeky úporným trváním na úsporách, ke kterým nakonec z větší části stejně reálně nedojde, ostatní Evropany donutila zaplatit nezodpovědným německým bankéřům namísto zrovna tak nezodpovědných Řeků a reálně nevyřešila nic, protože Řecko je stále stejně zkrachovalé a bez perspektivy.

Podobně úspěšně se kancléřka vypořádává s uprchlickou krizí. Dokud se s africkými imigranty potýkala Itálie a Syřané seděli v táborech v Turecku, neprojevovala žádnou zvláštní potřebu zabývat se problémy vykořeněných a ohrožených. Jakmile se imigrační vlna přes i její zásluhou rozložené Řecko přivalila do Německa, stala se z ní neohrožená bojovnice za jejich práva, která pro dobrou věc neváhá svým údajně rovnocenným partnerům říkat, koho musí vpustit na své území. Na přerozdělování imigrantů mezi země EU je možné mít různé názory, jisté ale je, že postup, kterým Německo protlačilo svůj postoj, pro jednotnou Evropu nic dobrého neznamená. Politickou obratnost Merkelové pak už jen dokresluje fakt, že za cenu skřípění zubů poloviny Evropy prosazené kvóty stejně v praxi žalostně selhávají, což bylo ovšem zřejmé už při jejich přijímání.

Je proto úplně jedno, jak moc se budou připomínat nepříjemnosti spojené se ztrátou schengenu, evropské uspořádání v současné podobě nemůže přežít o nic lépe než karolinská říše či vestfálské, versaillské a další historické modely, protože rétorika pouze zakrývá stejné klíčové rozpory v něm obsažené. Idea evropanství a Evropská komise jsou podobně iluzorními pojítky a zárukami jednoty jakými dříve byly společná víra a římská kurie. Britové, od počátku opatrní, už za novým hávem odhalili staré kontinentální hrátky a instinktivně se začínají stahovat za Kanál. Francii stačí zbytek sil sotva na udržování nonšalantního výrazu, zatímco německý válec tlačí tak silně, že je jen otázkou času, kdy některý šev praskne a všechny na oko vyřešené či neexistující problémy se vyvalí ven. Žádný šťastný konec dějin v bezbřehém panevropském souznění v mnohosti se nekoná, odvěké proudy se opět derou na povrch a odplaví vše, co nebylo dost silné, aby jim mohlo odolat.

K naší smůle v tomto nekončícím procesu formování opět nejsme solidně ukotveni a alespoň s nosem nad vodou, ale jako tradičně se jen necháváme unášet za něčím, co už bylo smeteno a odplouvá, aniž bychom si to uvědomovali. Intelektuální elity vkládají do EU naděje, které nemůže naplnit, protože není oním vzorem ctností, který v ní chtějí mít. Zklamány jsou a budou úplně stejně jako čeští reformátoři v Kostnici, kde výkvět církve, na který spoléhali, pramálo dbal na očistu víry plně zaměstnán problémem trojpapežství. Zklamáni jako Komenský a další exulanti po zjištění, že protestantským mocnostem jsou důležitější výhodné obchodní vztahy s katolíky než jejich pronásledovaní souvěrci. Jako vojáci v pohraničních opevněních po Mnichově, kde se pilíře demokracie pokusily vyřešit svoje předchozí chyby obětováním jiného národa.

Naše elity politické jsou stejně neschopné a vláčené událostmi jako pijan Václav IV., jako představitelé protestantských stavů domnívající se, že jejich boj vyřeší němečtí žoldnéři, jako Beneš spoléhající se na spojence, kteří sami stáli s holýma rukama. A „obyčejní lidé“, onen základ národa vyzdvihovaný obrozenci i komunisty, se chlácholí selským rozumem a věří, že pár policistů na hranici a náš složitý jazyk zajistí, že se světové události České kotlině tak nějak vyhnou. Nevyhnou, protáhnou tudy stejně jako křížové výpravy, švédské šiky, Wehrmacht a Rudá armáda, pokud budeme jen trpně čekat, co přijde a na čí stranu se přidáme.

Poloha v srdci Evropy je nám dána a buďme za ni vděčni. Jen je potřeba se na ni přestat vymlouvat a neustále očekávat, že naše záležitosti za nás nejlépe vyřeší někdo jiný, silnější, lepší, bohatší, demokratičtější. Když o sobě necháme rozhodovat jiné, nebývá to k našemu prospěchu. V nadešlém čase změn si především nesmíme vlastní budoucnost prohrát my sami. Není možné rezignovat na správu svých věcí, jakkoliv politická scéna více než cokoliv jiného v tomto státě vypadá jako úhor, kde se nelze nadít než trní a bodláčí. Stejně tak by bylo chybou připustit rozštěpení na jakousi prozápadní „kavárnu“ a proruský „národ“, které by vyhovovalo nejrůznějším zájmům jen ne našim. Od Západu se máme mnohému co učit, nemůžeme od něj však naivně a nekriticky očekávat neomylnost, altruismus a hýčkání menších, slabších a nerozhodných. Na druhé straně chudé a vnitřně zcela prázdné Rusko není s to nabídnout víc než něco peněz na volební kampaň svého naháněče.

EU se mění a pod tlakem okolností bude muset měnit a je jasné, že se nás tyto změny dotknou, ať si přejeme nebo ne. Není pro nás výhodné ji opouštět či potápět, ale účastnit se těchto změn konstruktivně tak, aby odrážely i naše potřeby a cíle. To však není možné, aniž si ujasníme, co vlastně sami chceme. Ale i kdyby se celý projekt rozpadl, postavení ruské kolonie není jedinou alternativou. Ne, pokud se pro něj sami nerozhodneme. Šance nemáme špatné. Abychom je však nepromrhali jako už tolikrát, musíme se chovat a jednat dospěle. Bohužel, při pohledu kolem jsou k vidění spíše mocné záchvěvy puberty.



Diskuse


Z. Rychlý
20:27
13.3.2016

B. Rybák
22:07
12.3.2016

M. Prokop
22:15
12.3.2016

M. Prokop
22:15
12.3.2016

J. Hanzlík
23:19
12.3.2016

M. Prokop
16:36
12.3.2016

P. Zinga
16:36
12.3.2016

M. Prokop
16:37
12.3.2016

P. Zinga
16:46
12.3.2016

Vladimír P
16:55
12.3.2016

J. Mrázek
10:02
13.3.2016

M. Prokop
20:51
12.3.2016

P. Lenc
7:55
13.3.2016

J. Mrázek
10:08
13.3.2016

M. Prokop
15:31
13.3.2016

M. Prokop
15:29
13.3.2016

P. Zinga
16:26
13.3.2016

M. Prokop
18:36
13.3.2016

P. Vaňura
10:44
13.3.2016

J. Hanzlík
14:27
12.3.2016

F. Pavlis
13:48
12.3.2016

D. Nowodny
11:47
12.3.2016

P. Götze
RE
11:03
12.3.2016

L. David
10:11
12.3.2016

počet příspěvků: 43, poslední 13.3.2016 08:27









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.