Já bych chtěl taky brzo Spojené státy evropské. Tedy pokud bych byl, jako třeba jistá Viviane Redigová, eurokomisařkou pro spravedlnost a místopředsedkyní Evropské komise. Ta se z této touhy vyznala v článku "Chci Spojené státy evropské" v LN dne 10. 12. 2012 projevem hodným politruka na školení PŠM ("politické školení mužstva" - pravidelně pořádané v čs. "lidové" armádě). Co slovo, to perla:

"Evropská unie by se měla vydat cestou směrem ke Spojeným státům evropským. Ta povede k větší demokracii a k vládnutí, které se učí z minulých chyb." To mi připomíná onu slavnou normalizační hlášku někdy z roku 1975: "Soudruzi! Ještě nedávno jsme stáli na kraji propasti. Ovšem od té doby jsme učinili významný krok kupředu!" Ježíšmarjájosef!

Legrace přestává, čteme-li dále: "V Evropě se již měsíce dramaticky přeme o to, zda má do rozpočtu EU plynout 1 procento, nebo 1,05 procenta HDP. Zároveň se divíme, že se v EU nedaří podpořit růst tak jako v USA. Jenže ve Washingtonu disponují federálním rozpočtem v objemu asi 35 procent HDP. " Představa paní Redigové, že jednotlivé státy přesunou své daně ve výši 35 % do Bruselu, jim samotným zbude asi tak 10 % a díky nekonečné geniálnosti vedení EU nastane ráj, je doslova děsivá.

Stačí, podíváme-li se na skutečné výsledky oné - těmito europolitiky kdysi vyhlašované údajně všespasitelné a dnes zatajované - Lisabonské strategie, která byla přijata Evropskou radou v březnu 2000. A kde stejní lidé, kteří jsou ve vedení EU dnes, tvrdili, že díky svým geniálním nápadům vytvoří z Evropské unie do roku 2010 "nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa, založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost."

No, jak to dopadlo, víme. Krize cloumá celou EU a nikdo neví, co dál. Navíc si dotyčná komisařka evidentně myslí, že jsou obyvatelé Evropy naprosté trubky, které si nic nepamatují. Zato my "na východě" si pamatujeme, jak jsme upozorňovali, že podobnou strategii "Dohnat a předehnat (USA)" u nás kolem roku 1970 vyhlašovali moskevští soudruzi, aby končili heslem "Neztratit stopu". A i tu nakonec v roce 1989 ztratili a RVHP a socialistická soustava zmizela v propadlišti dějin.

Býti politrukem, pardon, komisařkou EU pro spravedlnost, možná bych se chtěl také stát členem supervlády nějakých těch "Spojených států Evropy". Ale 500 milionů obyvatel Unie nejsou eurokomisaři. Takže si myslí něco jiného. Já osobně a mnozí další pamětníci se obáváme, že to s těmi "sjednocenými" státy evropskými bude jako se vším, co milovníci socialismu všech barev, od hnědé po rudou, vytvořili. Jako nebyla RVHP ani "radou" a nejednalo se vůbec o "hospodářskou pomoc", ale o plnění představ moskevského politbyra, jako nebylo ROH ani "revoluční" a už vůbec ne "odborové", jako se "vítězný říjen" odehrál v listopadu a jako se "lidová demokracie" měla ke skutečné demokracii jako karbanátek k bifteku.

Aby bylo jasné, Evropa jednotlivých národních států tak, jak funguje doposud, je překonaným stavem, kdy musí dojít k nějakému řešení. Ovšem jde o to, jaké řešení to má být. Slova eurosoudružky komisařky ukazují, k čemu se tato "věrchuška" ve skutečnosti chystá. K uchopení ekonomické moci v Evropě podle hesla "Kdo platí, ten velí". A platili by z daní celé Evropy, z nichž by si většinu nechali poslat do Bruselu. To by byl život! Tedy jejich život! .

Protože politické a ekonomické výsledky EU posledních let jsou takové, jaké jsou, domnívají se mnozí obyvatelé států EU, že politické osobnosti v jednotlivých státech se pokusí tomuto způsobu hospodářství EU, kdy se žije z podstaty a z práce minulých generací, učinit přítrž.

Jak se ukazuje, není tomu tak. Byrokracie a vlády jednotlivých zemí ke zděšení svých občanů šílené nápady vedení EU - žárovky, fotovoltaika, genderismus, předpisy ničící ekonomické základy a svobody v jednotlivých státech - ještě "zlepšují" a vynalézavě a aktivně "rozvíjejí".

Jak se říká, "laik žasne a odborník se diví". No neměl by. Známý ekonomický komentátor Matthew Yglesias ze Slate Magazinu se zamyslel nad překvapivou ochotou evropských politických vůdců zavádět přísná "úsporná opatření", která jen vedou k ještě větší krizi, a nabídl k uvážení, že hlavní motivací mohou být osobní zájmy. Cituji:

"Člověk by si normálně myslel, že to nejlepší, co může premiér nějaké země udělat, je, že se bude snažit provádět takovou politiku, která mu přinese znovuzvolení. Bez ohledu na to, jak neradostný je výhled, by to měla být jeho převažující strategie. V éře globalizace a europeizace se však možná vedoucí představitelé malých zemí ve skutečnosti ocitají v poněkud odlišné situaci. Pokud odejdou z úřadu a osazenstvo Davosu (kde se schází nejvyšší špičky EU a "západního světa") si jich vysoce cení, existuje v Evropské komisi nebo v Mezinárodním měnovém fondu spousta míst, pro která mohou být vhodnými kandidáty i tehdy, jestliže je jejich krajané z duše nenávidí. Být hluboce nenáviděn je ve skutečnosti svým způsobem přednost. Krajním projevem solidarity s "mezinárodním společenstvím" je provádět to, co mezinárodní společenství požaduje, i navzdory masivnímu odporu domácí politické reprezentace." A já bych dodal, že proti vůli většiny obyvatel evropských států.

Toto je myslím jedním ze zásadních poznatků o chování národních evropských politiků, které nám nepředvádí nejen komisařka Redigová, ale i náš europoslanec Rouček, viz třeba jeho článek na NP Nekritická politika vůči Izraeli poškozuje české zájmy. Lépe pak pochopíme, proč uctivý služebník Jan Fischer tak náhle a záhadně dostal před pár lety trafiku v Londýně, proč naši poslanci v EU hlasují, jak hlasují, a proč máme daleko tvrdší předpisy třeba na provoz veřejných WC nebo na biopotraviny, proč u nás musíme mít na každém domě tabulky o ekologické kvalitě a další miliony hovadin, které třeba Francie, Španělsko a vůbec většina "staré EU" neplní. A plnit nemíní. Důvod? Jen tak se naši politici a úředníci, obecně považovaní spolu se všemi "východňáry" za nýmandy, zalíbí svým náčelníkům v Bruselu. Jen tak postoupí, možná, na místa v byrokracii EU, kde jsou zaměstnanci nevyhoditelní, platy se jim nedaní, EU jim platí kdeco včetně diet a kdejaký důležitější úředník, na kteréžto místo občas pustí bruselský establishment i někoho "z Východu", má pak větší plat než předseda vlády nějaké menší země. A nakonec dotyčný "dvarjanin", německy "Kaiserliche Höfling" dostane nezdaněnou a neodvolatelnou penzi ve výši několikanásobku průměrného platu v té které zemi.

Přesto to však neznamená, že by tato parodie na sjednocenou Evropu pod ideovým vedením dnešního Bruselu nemohla být skutečně realizována dříve, než se "nedostatečně ideově vzdělaní" obyvatelé Evropy vzpamatují. Naopak.

Evropská unie se musí změnit, jinak zahyne a mnozí s ní. O tom není sporu. Jen je otázkou, zda nejsme svědky něčeho, co už jsem zažili. Nějakého "déjà vu". Třeba jako když jsme si mysleli - a já byl mezi nimi, přiznávám -, že reálný socialismus lze změnit. Reformovat. Nešlo to. Stálo nás to dvacet let života.

Jak to bude dál s Unií, nikdo neví. Ale pokus uskutečnit v EU obdobu "Brežněvovy doktríny", takzvané "omezené suverenity", kterou se řídila sovětská zahraniční politika od roku 1968 a která byla použita pro "umravnění" neposlušného Československa a která skončila ekonomickou katastrofou SSSR a RVHP, jak jej navrhuje dotyčná eurokomisařka, je naprosto šílený. Ovšem nic jiného než tlakem na "omezenou suverenitu" nejsou ve skutečnosti nejnovější návrhy EU, veřejně presentované pravděpodobně poněkud nepříliš chytrou a taktickou paní eurokomisařkou.

Snažme se ve vlastním zájmu udržet spolupráci v Evropě pod hlavičkou Evropské unie. Je to pro nás výhodné. Za situace "já pán - ty pán". Pokud ovšem eurolevičáci tváří v tvář krizi, do které Evropu dostali, prosadí novou euro-brežněvovu doktrínu omezené suverenity jednotlivých států, pak nás ani je nezachrání nic.