Nedávné události v Katalánsku, tedy milionové demonstrace za vyhlášení nezávislosti na Španělsku, eskalují jen starý problém. Předseda katalánské regionální vlády Artur Mas varoval Madrid, že pokud nepřistoupí na návrhy Barcelony ve věci financí - tedy na snížení dotací Barcelony do celošpanělského rozpočtu -, bude Barcelona uvažovat o "dalších krocích". Tedy vlastně o odtržení.

Jako vždy jde o peníze. Ale v tomto případě, jako v případě Slovenska a Československa, jsou peníze až na druhém místě. Jde o víc. Jde o touhu po emancipaci.

Tyto události odhalily hlubokou krizi španělského soustátí. Španělské království není běžný stát, je jakousi polofederací, i když úředně je konstituční monarchií. Ve skutečnosti se skládá z devatenácti jednotlivých území, které mají vlastní regionální samostatnost. Některé z nich jako Comunidad Autónoma (nejlépe by se to dalo přeložit jako spolkový stát) Katalánsko se sedmi miliony obyvatel, dále Comunidad Autónoma Galície s dvěma miliony a sedmi sty tisíci, Comunidad Autónoma Baskicko s více než třemi miliony velice nacionalistických Basků (částečně žijících ve Francii) a také svým způsobem Comunidad Autónoma de Aragon jsou entity, které se rozhodně za Španěly nepovažují. Problémem je také to, že katalánština je ve Španělském království druhým nejpoužívanějším jazykem; mluví jí většina obyvatel Katalánska, Valencie a Baleárských ostrovů, vedle toho je úředním jazykem samostatné Andorry. Baskičtinou pak mluví i obyvatelé Navarry - Comunidad Foral de Navarra

Takzvaný stavební "boom", který je dle mnoha "odborníků" hlavní příčinou dnešní španělské krize, je ve skutečnosti jen viditelným vředem na nemocném těle. Španělsko je mimořádné svou hrdostí a zároveň svou neuvěřitelnou obecnou společenskou sociální zaostalostí. Zákony, která u nás známe staletí - třeba ochrana lesů - jsou pro Španěly naprostou a v praxi málo respektovanou novinkou. Obce hospodaří na vlastním území podle způsobu, který byl u nás opuštěn již před Josefem II. Málo se ví, že v zemi existuje obrovská skutečná i funkční negramotnost, a to nejen u přistěhovalců, ale i u rodilých Španělů. Pro Středoevropany je poněkud nepochopitelné, že i když ve statistikách vykazuje země údajnou 98procentní gramotnost, ve skutečnosti značná část starších osob má pouze čtyřletou základní školu, zvláště ženy. Ve Španělsku žije početná kolonie Maročanů, Latinoameričanů, Afričanů černé pleti, Číňanů, rumunských Cikánů a dalších přistěhovalců. Romové ve Španělsku prakticky nikdy nedokončí povinné vzdělání stejně jako značná část přistěhovalců z Maghrebu a Afriky. Tito lidé jsou až na pomocné zemědělské práce prakticky nezaměstnatelní. Podle údajů Eurostatu je téměř 12,3 % z celkového počtu 46 milionů obyvatel Španělska zahraničního původu, evropský průměr přitom představuje 6,4 %.

Španělsko se také nikdy vážně nezabývalo tím, jak se vyrovnat s minulostí frankisticko-komunistického konfliktu. Dodnes nejsou na mnoha místech otevřeny a prozkoumány či pietně ošetřeny hroby republikánů ani obyčejných vesničanů zavražděných jednou či druhou stranou v občanské válce. Země je dodnes politicky rozdělena. Zvláště levice participuje na Evropské unii a prosazuje politiku, která je pro velkou část obyvatel – tu katolickou a tradiční - nepřijatelná. Tlustá čára, kterou Španělsko za svojí minulostí udělalo, se ukazuje jako kontraproduktivní. Barcelona samotná byla politicky proti Madridu už za občanské války. A teď o to více, že centrálnímu státu docházejí peníze.

Španělsko bylo celé devatenácté století a až do sedmdesátých let dvacátého století nesmírně chudou zemí. I zaostalé oblasti Horních Uher (dnešní Slovensko) na tom byly lépe než většina Španělska. Politické poměry byly hluboce feudální, na jedné straně rozmařilá šlechta a na druhé negramotný národ. Na jedné straně doslova oslňující paláce vyvolených a na druhé straně bída většiny. V domech krytých naskládanými a naštípanými kameny a na udusaných podlahách z hlíny vyrůstali ještě dnešní padesátníci. Obecně vládla zaostalost, bigotnost, negramotnost a bída.

Francisco Franco Bahamonde, známý především jako generál Franco, byl konservativní autoritářský politik a vládl od roku 1939 až do roku 1975. Typické je, že byl označován, ale také uctíván velkou částí společnosti jako "Caudillo de España por la gracia de Dios" (Vůdce Španělska z Boží milosti). Za jeho vlády v pozdější etapě došlo také k "španělskému zázraku" (Desarrollo), jak je označován ekonomický rozkvět Španělska v letech 1959—1973. Toto období je vnímáno jako velký úspěch Frankovy vlády. Přesto byla země proti většině Evropy silně zaostalá.

Frankistický systém udržoval na jedné straně v národě představu španělské kulturní výjimečnosti, kterou si dodnes Španělé hýčkají jako zásadní představu o sobě a světě, na straně druhé pak vše ovládaly místní organizace a osoby napojené na frankistickou stranu (Falangu) a na všemocnou Guardia Civil a na jihu, jako všude v jižních státech všeobecně rozšířený nepotismus a černý trh. Pamětníci socialistického Československa dodnes udiví na frankismu podobnost struktury moci od místních "Lidových milic" přes mládežnické organizace až po tajnou policii.

Nízké mzdy a nízká odborná úroveň (dodnes i po padesáti letech od "Desarrollo" jsou hlavními řemeslníky na trhu práce Poláci a další východní Slované) .Dobrá poloha a vedla v polovině dvacátého století k turistickému boomu a tím stále více a více k černým penězům. Turistika je všude na světě obrovským zdrojem neregistrovaných příjmů.

Ekonomika Španělska postupně začala stát čím dál tím více na nelegálních příjmech částečně od Španělů pracujících v zahraničí, hlavně však z turismu. . Navíc tekly do Španělska po pádu frankismu obrovské unijní peníze a Španělsko toho umělo využít. Z našeho hlediska začal neuvěřitelný rozvoj infrastruktury, protože ve Španělsku se nevynořili žádní "zelení" napojení na cizí ideologii a ekonomické zájmy. Tak bylo postaveno během krátké doby 14 700 km dálnic. Vysokorychlostní železnice (AVE) mezi Madridem a Sevillou s rychlostí 330 km/hod byla dokončena v roce 1992. In 2003, high-speed service was inaugurated on a new line from Madrid to Lleida and extended to Barcelona in 2008. V roce 2003 byla zahájena vysokorychlostní doprava na nové lince z Madridu do Lleida (Katalánsko) a rozšířila se v roce 2008 až do Barcelony. Ve stejném roce byly zprovozněny linky z Madridu do Valladolidu a od Córdoby do Málagy. V sedmi městech bylo postaveno metro či jemu podobné systémy.

Úžasný úspěch však byl vykoupen za cenu obrovského zadlužení a také přistěhovalectví, bez něhož a bez nízkých mezd cizinců, většinou nelegálů, nebylo zemědělství schopno přežít. Morálně obhajitelné, ale ekonomicky chybné bylo rozporuplné následné plošné přijetí legalizace imigrantů. Jejich vstup do sociální sítě znamenal neuvěřitelný nápor na státní kasu a tím přispěl k zadlužování. Paradoxně čím více dotací z EU bylo spotřebováváno, tím více stoupal černý trh a nelegální peníze.

Zásadní chybou pak bylo socialistické rozhodnutí o přijetí eura jako platidla. V zemi, kde se velikost černých peněz odhadovala na 40 % veškeré hotovosti, vypukl finanční zmatek. Černí milionáři, pašeráci cigaret, lihovin, pašeráci lidí, ale i většina podnikatelů a ovšem i obyčejných lidí, ti všichni nepřiznávali velkou část příjmů a potřebovali následně nějak své peníze – pesety - legalizovat.

Jako východisko se zdálo nakupovat nemovitosti. Jejich ceny tím vyletěly do neuvěřitelných výšek. Černé peníze se ukládaly do pozemků a luxusního zboží, největším problémem se však stal trh s nemovitostmi. Španělské banky měly díky EU nadbytek peněz, a tak půjčovaly peníze. Dnes je podle oficiálních statistik španělských bank ve Španělsku mezi 800 000 až jedním miliónem neprodaných rezidenčních nemovitostí (byty – casas, i rekreační objekty – chalets) . Neoficiální, ale reálnější odhady hovoří až o 2 milionech neprodaných nemovitostí, což by tvořilo cca 8 % z celkového fondu bydlení.

Stavební šílenství stoupalo. Stejně jako v mnoha takovýchto zemích jako v Irsku, Maďarsku, ale dnes i v Číně. Zároveň ale v zemi klesal zájem rozumně, bez "dotací" podnikat, investovat a obecně pracovat. Zvláště mládež pocházející ze středních vrstev žila z peněz svých rodičů. Jezdila v jejich tři roky starých autech pořízených na leasing, využívala množství nově otevřených škol, kde byla báječná stipendia, a když už nebyla chuť studovat ani na dosti "měkkých" středních a vysokých školách, byla zde bohatá podpora v nezaměstnanosti. Tyto údaje je dobré si zapamatovat. Problémy se špatně investovanými dotacemi máme i my a i my vytváříme zbytečné školy s měkkými podmínkami a tvrdíme, že až 70 % obyvatel má vystudovat vysokou školu. Ve skutečnosti jen odsouváme nástup mladé generace do zaměstnání.

1. leden 1999 byl dnem zlomu. Horečně utracené černé peníze byly promrhány na nesmyslné nákupy anebo vyměněny za jiné valuty (dolary, libry atd.). Také drogová mafie dostala obrovskou finanční injekci, protože dokázala za padesát i více procent zisku "vyprat" černé peníze. I na politické strany zbylo!

V okamžiku, kdy začaly být pesety bezcenné, se ale vše zhroutilo. Našmelit či našetřit nové černé peníze trvá obyčejným podnikatelům dost dlouho. Finanční zásoby firem i obyvatel se vyčerpaly. V systému počítajícím s obrovským nelegálním pohybem peněz nastal kolaps.

Všichni se najednou potřebovali zbavit nemovitostí a získat z nich peníze, nebylo ale nikoho, kdo by je kupoval. Tím se zhroutil také trh s nábytkem či elektrospotřebiči a jak krachovaly místní firmy, hroutila se místní "samostatná" obecní zastupitelství. Obce a města běžně nemají ani na provoz obecních úřadů a na platy svých zaměstnanců. Mládež, dnes ovšem už mnozí čtyřicetiletí, zjišťuje po mnoha letech "pohody", že jim budoucnost nenabízí nic.

Poslední prohlášení vlády Katalánska, které chce vyhlásit referendum o samostatnosti - tedy situace podobná době před rozpadem Československa - prakticky znamená konec Španělska, jaké známe doteď.

Skutečná hlava průmyslového Katalánska, prezident "Generalitat de Catalunya" Artur Mas i Gavarró, je dlouholetým bojovníkem za práva Katalánců. "Jediného evropského národa bez vlastního státu", jak říká jeho strana Demokratická konvergence Katalánska (CDC). Zároveň je předsedou Convergència i Unio (CIU) - vládnoucí koalice. Typické je, že se osobně největší demonstrace za odtržení zúčastnila jeho manželka Helena Rákosník(ová) přirovnávaná v západním tisku k Michelle Obamové.

Katalánci, kteří patří k nejvzdělanějším a nejpracovitějším, ale také k nejlevicovějším a přitom silně katolickým (což se tam nevylučuje) obyvatelům Španělského království, se vydali na samostatnou cestu. Evropa se mění. Unie jen zmateně reaguje a snaží se věc bagatelizovat. A pokud se Španělsko a Katalánie rozvedou, zbudou zde velké dluhy. A s těmi to bude jako dluhy ve všech manželstvích. Přijdou problémy.