15.11.2018 | Svátek má Leopold


EVROPA: Soros není jediný

10.9.2018

Když se vaše noční můra zhmotní a ukradnou vám dítě

Možná jste zaznamenali kauzu, která před dvěma třemi týdny prošuměla českým prostorem. Šlo pedofila, jinak ovšem elitního psychiatra pracující pro norskou sociální službu Barnavernet.

To je ona nechvalně proslulá sociálka, která odebírá fungujícím biologickým rodinám děti na základě smyšlených obvinění. A dotyčný pedofil byl osobou, která mohla o odebrání rozhodovat.

Na první pohled by se mohlo zdát, že případ je dost daleko od Česka. Ale není. Týká se nás minimálně ve dvou rovinách. Zaprvé odebrání dětí se týká i českých a slovenských rodin, které udělaly tu chybu, že z neznalosti se usadily v Norsku. Připomeňme známé kauzy Evy Michalákové a slovenské rodiny Ladických.

Zadruhé Norsko svou filozofii ničení rodin vehementně vyváží do světa. Tak jako v souvislosti s některými zeměmi se s despektem mluví o „vývozu demokracie“, v případě Norska bychom mohli mluvit o „vývozu antirodinné politiky“. Konkrétně to Norsko ve spojení s dalšími zeměmi (Island, Lichtenštejnsko) praktikuje skrze takzvané norské fondy, které jsou velmi aktivní i u nás. Za poskytnuté dotace pak pochopitelně chce něco zpět – tedy příklon o oné antirodinné filozofii.

V souvislosti s aktivním šířením nové liberálně levicové doktríny se jako o infante terrible často mluví o G. Sorosovi. Jenomže to není přesné; respektive Soros v tom zdaleka není sám. Zatímco Soros si z této doktríny vzal zejména promíchávání národností a migraci, Norsko se angažuje zejména v genderových a (anti)rodinných tématech. A opakuji: Je velmi aktivní i u nás. Nese to s sebou již jisté plody:

„...Přivolaná ochranka mi nasadila pouta a zavedla mě do podzemní chodby. Bylo to poprvé, co jsem se o existenci podzemních chodeb v Marsens dozvěděla. Pouta na rukách, ochranka vedle mne, chodba bez oken a tuny hlíny nad mou hlavou – to byl koktejl, díky němuž jsem se začala doslova zalykat hrůzou. Dodnes mě obrázek té podzemní chodby a fantazijní představy, co se v ní může odehrávat se zcela bezmocnými pacienty, budí ze spaní...“

Asi sotva uhádnete, kam tento děsivý úryvek zařadit. Povím vám tedy skutečný, dosud málo známý příběh:

Na počátku byla zcela zdravá žena, která v životě měla jen trochu smůlu: Na setkání s násilím, na partnery. Pak se do toho vložil rádoby „vyspělý stát“. Žena byla víc než rok na základě vykonstruovaných obvinění držena proti své vůli v blázinci. Byla falešně prohlášena za psychicky nemocnou a nadopována léky, až skutečně byla téměř připravena o rozum a dohnána k sebevraždě. Při životě ji držela jen myšlenka na syna, který na ni čeká venku. A když nakonec byl podvod odhalen a žena musela být propuštěna, zaplatila cenu nejvyšší: zkorumpované úřady jí v době, kdy byla na základě podvodu zavřená v psychiatrické léčebně, odebraly dítě...

Známý český psychiatr Cyril Höschl se o tomto příběhu vyjádřil tak, že čtenář se nemůže zbavit intenzivního prožitku absurdity kafkovského světa. Jeden novinář o něm zase mluví jako o příběhu plném přímo hollywoodských zvratů. A úryvek je z biografické knihy Ukradený syn, která jej podrobně dokumentuje.

Až potud se vše zdá vcelku jasné. Většina lidí, která se s příběhem seznámí, jej bude vnímat jako výpověď o nekompetentnosti úředníků u nás i v zahraničí, o střetu kultur, o bezpráví. A proto pro mě bylo doslova šokem, když jsem si uvědomila, že i tak nepolitický příběh je vlastně v pozadí silně zpolitizován.

K příběhu, který jsem si v duchu pokřtila „Ukradený syn“, jsem se totiž dostala oklikou, a to skrze mediálně poměrně známý příběh Evy Michalákové. Já se přitom jen šťastnou shodou okolností osobně znala s lidmi, kteří se v něm usilovně angažovali a Evě Michalákové pomáhali. Díky tomu jsem s úžasem sledovala, jak se kauza rozběhla po dvou různých kolejích.

Na jedné straně byli lidé, kteří byli osobně ve styku s Evou Michalákovou, znali její kauzu do detailů, byli otřeseni a snažili se jí nezištně pomoci například po právní stránce. Na druhé straně byla určitá (menší) skupina novinářů, kteří se kauzy chytili z úplně opačné strany a začali o ní šířit nepravdy. Kdybych byla prostým čtenářem jejich článků, Michalákovou bych nutně musela odsoudit a získala bych dojem, že si odebrání dětí zasloužila. Jenomže já měla informace z druhé strany a věděla jsem, že realita je jiná. A co víc, věděla jsem dokonce, které konkrétní a snadno odhalitelné logické chyby ti kteří novináři při interpretaci některých dokumentů udělali, čím se nechali napálit.

A kdyby jen to. Úplně stejně se nechali napálit i někteří politici. I o tom jsem měla informace z první ruky. Stalo se to tak, že jsem se jednou přátelsky bavila s jedním vrcholovým politikem. A nedalo mi to, abych – když už byla ekonomická témata probraná – se ho nezeptala: „A proč vlastně vy, případně vaše vládní strana, úplně ignorujete případ ukradených ‚norských‘ dětí?“ Odpověď byla míněná upřímně a dobrosrdečně a o to víc mě dostala. Zněla: „Ale my se tím přeci chtěli zabývat. A proto jsme se taky zeptali ministryně práce, co o tom případu ví. A ona nás varovala, že se na to máme vykašlat, protože prý viděla spis a jsou v něm hrozné věci. Prý by za takových okolností byly děti odebrány i u nás.“

Jenomže já měla dost přesné informace o tom, že to není pravda. Ministryně totiž spis v realitě vůbec číst nemohla a o případu skoro nic nevěděla. Nechala se podle všeho napálit úplně stejně jako jistá část novinářů – za údajný „spis“ totiž považovala výplody Barnavernetu. (Vysvětlení, že se „jen“ nechala napálit a „nepoznala“, že nečte skutečný spis, je ještě to přívětivější; kdyby tomu tak nebylo, museli bychom to považovat za vědomou snahu zamést kauzu pod koberec nejspíš ve snaze nepopudit si norské fondy.)

Hluboce mnou otřáslo zjištění, jak natolik nepolitická věc, jako je boj o ukradené děti, může být zpolitizována. Právě v tenhle okamžik jsem se přitom opět jen náhodou dostala k novému případu, který byl případu Michalákových v jistých rysech podobný, a rozhodla se o něm napsat knihu „Ukradený syn“. Jenomže – tím to nemělo skončit. V průběhu psaní a prohledávání dokumentace totiž můj úžas dál rostl. Zas a znovu se ukazovalo, jak je celá věc skrytě zpolitizovaná. Vlastně se ukazovalo, že jednotlivé role v tomto případě byly sehrány nikoliv podle toho, jaká kdo znal fakta, ale v podstatě podle politické příslušnosti. Případ totiž ukazuje naprosto fatální selhání toho, co jsme si v ekonomii navykli označovat „stát blahobytu“.

V této kauze, které se mimochodem přihodila Češce ve Švýcarsku, totiž došlo k neuvěřitelnému selhání celého systému rozvinutého státu. Jedna instituce opisovala od druhé (snad z pohodlnosti? z přesvědčení?) a ačkoliv bylo poměrně snadné ověřit si informace, žádná z institucí tak neučinila. Selhala tedy policie, selhali lékaři, oslovené neziskové organizace, soudy, fatálně selhala sociálka. Příběh má nakonec ten nejneuvěřitelnější možný konec, který je jen „polovičním happy-endem“: Žena dokázala za pomoci českého europoslance Zdechovského uprchnout (už to samo o sobě je dost fantaskní) a tím ze svých dvou dětí zachránila aspoň jedno.

Tenhle příběh v sobě ovšem nese obrovské memento a pro mě osobně skandální zjištění. Už delší čas nelze nevidět, že společnost je ostře rozpolcená. Na jedné straně je tu multikulturalismus, neomarxismus, pozitivní diskriminace menšin, rostoucí rasismus vůči bělochům, militantní feminismus, pokus o rozmetání národních států i rodinných vazeb. Na druhé straně tu je uznávání národů, uznávání rodin, uznávání osobní zodpovědnosti. A tyhle dva koncepty jsou stále víc nesmiřitelné a právě v kauzách, jako jsou kluci Michalákovi anebo Ukradený syn, se dokonale vybarvily.

V průběhu rozplétání příběhu mi došlo, že v jádru všeho jde vlastně o to, že část lidí má strach, že kdyby se náhodou ukázalo, že právo je na straně rodičů a jejich dětí, vlastně by to byl přímý útok na celé současné liberálně levicové náboženství. Proti tomu stojí lidé, kteří se snaží rodičům pomoci a v širších souvislostech se vlastně snaží zabránit příchodu tohoto „pokrokářského levicového liberalismu“ i k nám. Tady už jsou úplně přehlíženy argumenty a fakta, protože jako každé náboženství, ani levicový liberalismus fakta ke své víře nepotřebuje. A v osobách některých zejména sociálně demokratických politiků toto nové náboženství strká jak Jezinky prsty až k nám.

Převzato z Sichtarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky

Autorka je ředitelka společnosti Next Finance s.r.o.



Diskuse


A. Alda
16:12
10.9.2018

V. Braun
16:17
10.9.2018

M. Moravcová
17:55
10.9.2018

J. Lukavsky
19:38
10.9.2018

J. Svoboda
23:04
10.9.2018

J. Vintr
20:43
10.9.2018

M. Prokop
21:40
10.9.2018

V. Braun
15:11
10.9.2018

J. Kanioková
13:10
10.9.2018

V. Hejdak
12:47
10.9.2018

M. Prokop
15:05
10.9.2018

P. Lenc
9:54
10.9.2018

M. Valenta
9:37
10.9.2018

J. Kanioková
13:15
10.9.2018

M. Prokop
8:45
10.9.2018

K. Janyška
8:44
10.9.2018

J. Schwarz
7:02
10.9.2018

J. Kanioková
13:27
10.9.2018

R. Chodovsky
8:01
10.9.2018

počet příspěvků: 44, poslední 10.9.2018 11:16









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.