28.3.2024 | Svátek má Soňa


EVROPA: Slovo k Řecku

30.4.2010

Inspirováno českým prezidentem

Co způsobilo řeckou ekonomickou krizi? Podle českého prezidenta nikoli taková či maková (racionální či neracionální) hospodářská politika, nýbrž euro. Podíváme-li se ale na jiné analýzy, zjistíme, že paleta důvodů je přece jenom pestřejší – a hlavně jiná. Prostě svalovat veškerou vinu na společnou evropskou měnu znamená, při vší úctě k Václavu Klausovi, dopustit se nepřípustného (a mám obavu, že v tomto případě také ideologicky účelového) zjednodušení.

Při podrobnějším studiu řeckých problémů se dostaneme na začátek osmdesátých let minulého století, k prvním letům obnovené demokracie po období autoritativního režimu aténských plukovníků. K moci se dostala vláda socialistů (strana PASOK), která se nelišila od podobně orientovaných partají jinde v Evropě – začala rozhazovat a následně si půjčovat v zahraničí. Drachmy a později eura (2002) ovšem utráceli nejen socialisté, ale v období 2004 - 2009 také vládnoucí konzervativci. Obrovské sumy padaly do bezedné díry nazvané Olympiáda 2004, ovšem v obřích výdají se pokračovalo i po letních hrách.

Řecko se stále víc propadalo do dluhové pasti.

Pomiňme v této chvíli odborně poměrně komplikovaný faktor, který se na řecké krizi také podepsal – finanční derivát Credit default swap. To, co ale pominout nemůžeme, je prostředí, v němž se neblahé ekonomické procesy Helénské republiky odehrávaly. Ať se podíváme na jakoukoli analýzu, najdeme v ní stejné termíny: země je (byla?) prolezlá korupcí, bujel klientelismus včetně partajního, čímž mylíme především napojení politických stran na velký byznys, neskutečná korupce při (ne)výběru dani. Publicista Yiannis Iliopoulos: „V mnoha případech bylo jednodušší zaplatit daňovému kontrolorovi než zaplatit daně.“ Že to poněkud připomíná starověký Orient, kde výběrčí daní mysleli především na vlastní kapsu? Hlavně, že se peloponéský vlk nažral a thrácká koza zůstala netknuta.

Ani tím ale výčet řeckých neduhů nekončí.

Zvláštní kapitolu, nebojme se adjektiva odstrašující, představuje tamní veřejný sektor. Předimenzovaný a současně přeplácený státní aparát na systému spíše parazituje než aby mu byl primárně ku prospěchu. Finanční ztráty zaviněné chybami mnohých úředníků šly do miliard. Přesto odcházeli byrokraté, za nimiž zůstala – řečeno po zemanovsku – spálená země, do penze zajištěni téměř královsky (vezmeme-li do úvahy společenský význam jejich práce). Stejně jako ti, jichž se tato kritika netýká, abychom byli spravedliví. Do očí bijící přemrštěné výhody státních zaměstnanců jsou jedním z „výdobytků“ tamního kapitalismu, s nimž se budou muset Řekové rozloučit. Inu, odvykat odstupnému ve výši stonásobku už tak vysokého měsíčního platu, to bude hodně bolet …

Bez vlivu na neblahý stav řeckého hospodářství jistě není ani jeho struktura – orientace především na cestovní ruch a zemědělství. O tom ale nechme vést diskuse makroekonomy a studenty národohospodářských fakult. Stejně jako o skutečnosti, že podstatnou část řeckého státního dluhu vlastní zahraniční subjekty, což obecně vzato Řeky k reformám příliš nemotivuje. Místo toho se vraťme ke Klausově tezi, že za ekonomické problémy Atén může euro.

Je tomu skutečně tak?

Má-li mít český prezident pravdu, muselo by platit, že kdyby Řecko členem eurozóny nebylo, (a) do současných problémů by se mu nedostalo, (b) resp. hned v zárodku by je dokázalo řešit. Obecně se má zato, že vzhledem k výše uvedenému ani na (a), ani na (b) nelze dát souhlasnou odpověď. Ať s eurem či drachmou - v obou případech by se Atény do dluhových potíží díky svému „panhelénskému socialismu“ tak jako tak dostaly. Jedinou výhodou drachmy je, že by možnosti, jak řešit problémy země, myšleno před vstupem do Eurozóny (2002), byly do jisté míry „pružnější“. Jde ale o čiré teoretizování, neboť ekonomické chování aténských vlád příliš mnoho důvodů k optimismu neskýtalo.

Věc má ale ještě jinou stránku.

Členství v Eurozóně vede (mělo by vést) k větší hospodářské odpovědnosti. Připomeňme dvě čísla z maastrichtských kritérií: maximálně šedesátiprocentní podíl veřejného dluhu na hrubém domácím produktu (GDP) a nejvýše tříprocentní výše deficitu státního rozpočtu na GDP. Je veřejným tajemstvím, že Řecko nebylo dostatečně připraveno na vstup do Evropských společenství (1981). A co horšího: k připojení do Eurozóny muselo použít statistických kouzel. Autoři s méně diplomatickým slovníkem hovoří o podvodu. Teprve díky němu se podařilo dostat deficit státního rozpočtu ve vztahu k GDP pod limit požadovaný Maastrichtem. Řekové se tak do Eurozóny s odřenýma ušima protáhli. Otázka proto po mém soudu nestojí tak, jak ji pojal Václav Klaus, tedy jestli za řecké potíže může nebo nemůže euro, ale poněkud jinak. Zda Atény, jako nepřipravený outsider, vůbec měly morální právo vstoupit do prestižního „euroklubu“ a tím potenciálně ohrozit jeho stabilitu.

Vyjádřeno příměrem: Boží mlýny se nemusely otáčet zase tak pomalu, aby s jistotou ukázaly, jaká je pravda.

Kromě nynějších neblahých ekonomických záležitostí, které způsobují, že řečtí, evropští i světoví politici a finančníci mají po nocích o čem přemýšlet, se mohou Atény „pochlubit“ také dvěma mezinárodněpolitickými vroubky na svém kontě.

Nesou svůj díl viny na kyperské krizi, stejně tak jako na řecko-makedonském napětí.

Kdykoli se hovoří o rozděleném Kypru, je do role viníka stavěno Turecko kvůli jeho „okupaci“ severní části ostrova. Člověk nemusí být obzvláštním fandou Ankary, aby tuto interpretaci zaměňující příčinu za následek odmítl. Stačí být pamětníkem. Jak to tedy tenkrát bylo?

V červenci 1974 došlo na Kypru k puči politicky sponzorovanému řeckou vládou. Jeho cílem bylo svrhnout prezidenta Makariose a na ostrově ustavit loutkový prořecký režim. Netřeba zastírat, že tajným cílem Atén i nového kabinetu Nikose Sampsona bylo sjednocení Kypru s Řeckem. Uprchlý Makarios prezentoval celou věc v Radě bezpečnosti OSN jako jasnou řeckou invazi na Kypr. Stejně ji vnímala i vláda v Ankaře, která udělala to, co bylo její morální povinností. K ochraně turecky hovořího obyvatelstva vyslala na sever ostrova vojenské jednotky. Osobní dovětek: Být kyperským Turkem, považoval bych téměř za zradu, kdyby mě „země otců“ nechala na pospas řecky hovořícím pučistům.

Puč se, jak známo, nevydařil, resp. měl jepičí trvání, naštěstí nedošlo ani k řecko-turecké válce, jež tehdy hrozila. Makarios se vrátil do úřadu a Řecko se vydalo cestou obnovené demokracie. Turecká armáda na ostrově z pochopitelných důvodů setrvala, rozdělení ostrova vyústilo ve vyhlášení Severokyperské turecké republiky, které se ovšem, nepočítáme-li Turecko, mezinárodního uznání nedostalo. Pikantní je, že když se v roce 2004 v obou částech Kypru hlasovalo o plánu Kofiho Annana, jehož cílem byl vznik dvounárodnostní Sjednocené kyperské republiky, byli to Řekové, kdo plán odmítl.

Výsledek hlasování v referendu o sjednocení Kypru:
Kyperští Řekové … PRO 24% - PROTI 76%
Kyperští Turci … PRO 65% - PROTI 35%

Navzdory tomu to byla řecká část ostrova, kdo získal „odměnu“ a byl přijat do Evropské unie.

Závěrem se jen letmo dotkněme dalšího napětí v Evropě, které bylo vyvoláno sveřepým postojem Atén vůči nezávislé Makedonii. Nový jihobalkánský stát musel po řeckém tlaku akceptovat, že na mezinárodní úrovni se nebude nazývat Republika Makedonie, ale Bývalá jugoslávská republika Makedonie (podmínka vstupu do OSN) a v roce 1995 byl dokonce, rovněž po řeckém nátlaku, donucen ke grafické úpravě své vlajky.

Zde si dovolím jedno blízkovýchodní srovnání. Řekům vadilo, že Makedonie používá pro svůj stát název historického území, jehož větší část se nachází na jejich teritoriu. Je pozoruhodné, že v jiném případě to (nejen) Aténám nevadí. Také Arabové v Palestině plánují pro svůj budoucí stát název Palestina, dokonce už dnes se hovoří o Palestině a Palestincích, a to v souvislosti s autonomií a jejími obyvateli žijícími na teritoriu Západního břehu a v pásmu Gazy. Zdá se, že v rámci politické korektnosti nikomu nepřijde nepřípustné, že si palestinští Arabové přivastnili název historického teritoria, ačkoli na většině jeho rozlohy leží židovský stát Izrael.

Inu, co není v politické geografii dovoleno Makedoncům, toho si mohou plnými doušky dopřát palestinští Arabové. Za masivní podpory světového společenství.

Jak patrno, svět zobě z ruky pouze někomu. Kdo ví, podle jakého klíče. Jen si nejsem jist, zda si to právě Řekové, potažmo palestinští Arabové, tak docela zaslouží.

Stejskal.estranky.cz