25.4.2024 | Svátek má Marek


EVROPA: Slovensko, Maďarsko a Evropa

11.6.2010

Začněme zamyšlením nad současnými hranicemi v Evropě. Jenom bych s ohledem na diskutéry s deficitem dobré vůle považoval za nutné explicitně poznamenat, že si nepřeji, teď ani v budoucnu, žádné jejich posunování či překreslování. Ani o jednu dlažební kostku na mostě v Komárně.

Všude tam, kde by mohl existovat třeba jen slabounký stín pochybností o jejich spravedlivém průběhu (a někdy by se i onen stín hledal dost těžko), jsou dnes hranice nakresleny tak, jak to vyhovovalo vítězům první světové války a jak je zpravidla potvrdili vítězové války druhé, do značné míry totožní s vítězi války první.

Češi a Slováci s tím pochopitelně nemají problémy; v obou případech se jim podařilo patřit k vítězům. Nemají je ani ti občané, nejen z vítězných, ale i z nezainteresovaných zemí, kteří - na rozdíl třeba od vedoucího KPR Jiřího Weigla (Trianonská smlouva – devadesát let poté, LN, 7. 6.) - nedávají výhost z politiky „jakýmsi abstraktním“ etickým pojmům, jako je dobro, zlo, spravedlnost apod. Ti registrují, že vítězná strana byla v první válce dobru přece jen o něco blíže, ve druhé pak vedla zřejmou bitvu proti zlu; tento kontrast je jen poněkud rozostřen účastí SSSR na straně jedné a Finska na straně druhé. Je to možná tento fakt, který se zasloužil o 65 let trvající klid v otázkách hranic. Zřejmý pocit viny, vlastní dnešním Němcům, blokuje myšlenky na změnu hranic jejich země.

Malér však je, že tyto pocity nemohou trvat na věčné časy. Časem nastoupí generace, jejichž vědomí již nebude ovlivněno ani vlastním prožitkem spáchaných zločinů, ani jejich zprostředkováním rodiči či prarodiči. Tyto generace již nebudou akceptovat dědičný hřích a vše bude moci začít znovu. Varování se již ozývá z Budapešti a není divu, že právě odtamtud. Protože trianonská smlouva je absurdní a neospravedlnitelná a prohřešky Maďarska tomu absolutně neodpovídají. Je třeba připomenout Horthyho negativní postoj k holocaustu a také fakt, že první výstřel první světové války byl vypálen do Rakouska-Uherska, nikoli naopak.

Je naší smůlou, že v letech 1919-20 vítězný Západ neuměl dělat jiný než tradiční mír, který spočíval mimo jiné v získání maximálních územních výhod pro budoucí válečný konflikt, jehož vypuknutí vyplývá z extrapolace dosavadní historie. Na konci druhé světové války tento princip zavrhl, což jistě souviselo i s představou sjednocené Evropy. Nepožadoval další území od poražených, s výjimkou dávno zavedené putovní trofeje pro vítěze francouzsko-německých konfliktů, tedy Alsaska a části Lotrinska. Cílem bylo získat i poražené pro budoucí mír. Nebylo však v jeho moci získat pro tento princip své východní spojence. Na východě se hranice posouvaly o stovky kilometrů.

Je zbytečné uvádět důvody, pro které je revize těchto hranic vyloučena. Máme tedy v podstatě dvě možnosti. Buď čekat, až se někdo pokusí změnit hranice silou, a doufat, že jeho pokus bude opět za cenu lidských i materiálních obětí odražen, nebo existující hranice zbavit podstatné části jejich významu. To ovšem znamená vytvoření stejného právního prostředí na obou jejich stranách, tedy situaci, kdy se přechodem státních hranic práva a povinnosti jednotlivých občanů nemění. To ovšem není možné bez vzniku federativního evropského státu, který současně bude mít v rukou hlavní silové prostředky pro obranu proti vnější agresi i pro zamezení vnitřním konfliktům. Naprosto k tomu nepostačuje Lisabonská smlouva, která na svých stovkách stránek do všech detailů zabezpečuje, aby integrace ani o milimetr nepřekročila v žádné oblasti meze hájené suverenisty. Jedině vznik státního celku může vytvořit situaci, kdy se národy znevýhodněné smlouvami trianonského typu s touto situací navždy smíří.

Abych se nedostal do konfliktu s autorskými právy, považuji za nutné uvést, že jsem si vědom, že myšlenka na neposouvání leč zbezvýznamnění hranic, k níž jsem před delším časem dospěl, se velmi podobá slovům, jež deset let před mým narozením vyslovil náš velký spoluobčan hrabě Richard Coudenhove-Kalergi, zakladatel Pan-Evropy: „Hranice neposouvat, nýbrž zrušit.“

Vskutku nesmírně škodí národům Evropy ti, kteří takovémuto řešení brání. A stydím se, vidím-li, jakou roli zde hraje Česká republika a někteří její představitelé. Kteří navíc nevynechají jedinou příležitost, aby manifestačně vyslovili svou věrnost aktům, které jsou s to ohrozit evropský mír.

9. června 2010