Nedávno na stránkách Práva Antonín. Rašek pojmenoval fenomén islámského terorismu na našem kontinentu jako možnou „izraelizaci“ Evropy. Měl tím jistě na mysli fakt, že budeme zřejmě stále víc vystaveni útokům nenávistných džihádistů, aniž budeme schopni tuto hrozbu úplně eliminovat.

Premiér Sobotka minulý týden prohlásil, že se budeme od Izraele učit tomu, jak se této hrozbě bránit. Měl tím jistě na mysli mimo jiné i zavedení velmi kvalitních, ale také značně drahých technických a softwarových systémů, které v Izraeli používají na ochranu před útoky Palestinců.

Pokud Spojené státy a země západní Evropy, jakož i Izrael, nebudou ochotny, odhodlány schopny řešit příčiny islámského teroru, což není zdaleka vůbec lehký a v krátké době dosažitelný cíl, pak nezbývá než řešit následky a zpřísňovat bezpečnostní opatření, aniž bude jistota, že všechny, pro teroristy všeho druhu, „lákavé“ cíle budou vždy ochráněny.

Nikdo dnes není schopen garantovat například stoprocentní bezpečnost metra v Praze. Pokud se někdo rozhodne na svém těle odpálit podomácku vyrobenou výbušninu ve stanici či ve vagónu a nebude svůj úmysl předem ventilovat na sociální síti, pak jeho šance na „úspěch“ jsou bohužel velmi vysoké.

Při květnové návštěvě Letiště Václava Havla a Dopravního podniku hlavního města Prahy premiér s ministrem vnitra ujistili vedení obou společností, a především občany, že tyto důležité segmenty veřejné dopravy budou velmi dobře technicky vybaveny s cílem snížit riziko teroru.

To, že se mezinárodní letiště, letouny, příměstské dráhy a metra v různých zemích již v minulosti opakovaně staly terčem krvavých útoků islamistů, není nutné připomínat. K těmto tzv. měkkým cílům lze připočíst útoky na stožáry přenosových energetických soustav, rozvodny distributorů energie a další důležitá elektroenergetická zařízení.

O závažnosti nebezpečí kyberútoků, a to nejen proti těmto zařízením, již dnes snad nikdo nepochybuje. Je jistě správné zdokonalovat existující technické a jiné prvky ochrany těchto ohrožených cílů, jejichž životní důležitost pro chod státu, měst a životů občanů je zásadní. Není ale na místě vážně uvažovat o zákonném rozšíření příjemců zpráv od zpravodajské komunity? Žádná z výše vyjmenovaných institucí není v zákoně 153/1994 uvedena.

Pokud jde například o Českou energetickou přenosovou soustavu (ČEPS), která je státní akciovkou, či do jisté míry ČEZ Distribuce, tak by možné řešení mohlo spočívat v roli ministerstva průmyslu a obchodu. Ale co Dopravní podnik hl. města Prahy, jehož zřizovatelem je magistrát? Ten žádný přístup k relevantním utajovaným informacím nemá, stejně jako primátor.

PRE Distribuce, a.s., jediný a rozhodující distributor elektřiny pro hlavní město, je spoluvlastněna Prahou a německými akcionáři. Taktéž bez informací. EON Distribuce, a.s., je čistě v rukou německých vlastníků, jeho činnost nemůže být nikým nahrazena. Také bez informací. Takto by bylo možné pokračovat ve výčtu důležitých institucí, mnohdy prvků kritické infrastruktury, které by mohly být do okruhu příjemců zpráv od zpravodajců zahrnuty přímo či cestou zřizovatelů nebo samosprávy. Včetně samozřejmě hejtmanů, kteří nesou nejenom politickou odpovědnost za bezpečí občanů svých krajů, ale i trestněprávní. Samozřejmě v rozsahu, který se týká čistě jejich působnosti či předmětu podnikání.

Naprosto zásadně odlišná bezpečnostní situace v zemi a v Evropě od doby, kdy se výše zmíněný zákon připravoval, si zcela jistě zaslouží adekvátní reakci státu, aniž by do toho jakkoli vstupovaly partikulární zájmy politických stran. Bezpečí lidí nesmí být mezistranické politikum.

Autor je bývalý náčelník Vojenské zpravodajské služby, dnes bezpečnostní poradce

Právo, 2.6.2016