Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996EVROPA: Severoirský mír s nepřítelem
Nejde totiž jen o to, co „mohlo být, a nebylo“. Není opoziční smlouva tak trochu zombie? Při pohledu na čunkovské peripetie a pohankovskomelčákovskou „jistotu“ se ta myšlenka občas vtírá. A když si moc v Ulsteru dokážou úspěšně rozdělit sektářští vůdci, proč by nešlo oživit již jednou vyzkoušené v poklidném Česku?
Severní Irsko prožilo v úterý svou hvězdnou hodinu, tisk ji přirovnává ke 13. září 1993 před Bílým domem. Podobně jako tehdy Bill Clinton vítal do světa demokracie Jásira Arafata, 8. května 2007 vítali Tony Blair a Bertie Ahern smír mezi muži, kteří znali jen slovo „nikdy“. A že mají podobně jako Arafat krev na rukou? Tu zakryje stafáž premiérů z Londýna a Dublinu.
Bylo by velmi přehnané vést paralely mezi náboženským konfliktem s dlouhou historií a poklidnou realitou bezvěreckého Česka. Nicméně jedna za pozornost stojí. Severoirskou vládu nesestavili ti, kteří o fungující správu i o mír v regionu už dlouho usilují, kteří se pro něj občansky angažují, kteří za to získali Nobelovu cenu míru, ale právě ti, kteří konflikt vyšroubovali a dovedli k teroru.
Zatímco mírotvůrci a zastánci občanských zásad při dosavadních pokusech o správu provincie selhali, dva lotři se teď na ní dokázali nejenom dohodnout, ale mají za sebou i takovou sílu voličů, že ji mohou prosadit.
Tento bod je unikátní, překračuje hranice Severního Irska a může inspirovat v lecjakém smyslu.
Národovci pod lupou Evropy
Mír se neuzavírá s přítelem, ale s nepřítelem. Je to sice stará banální pravda, nicméně funguje poměrně vzácně.
Stačí se podívat do naší vlastní historie. Ve vládách první republiky zasedli čeští Němci, například sociální demokrat Ludwig Czech, ale smír s jejich hlavním proudem se nekonal. Dokázali snad sestavit společnou vládu Beneš a Henlein, ještě než se z pohledu navzájem znepřátelených komunit oba stali lotry? Dnes taková představa míru s nepřítelem vypadá jako absurdita. Kolem roku 1930 na ní mohlo něco být.
Paisley a McGuinness působí v dnešní Evropě jako ojedinělý tandem, jakýsi skanzen starých časů. První zosobňuje protestantského reverenda z 19. století a katolická církev i papež jsou v jeho pojetí „děvka babylonská“. Irští republikáni ho prý nezabili jen proto, že svět by přišel o dokonalý obraz jejich nepřítele. Druhý zosobňuje bojovné katolictví a vede republikánskou stranu Sinn Féin, politické křídlo teroristické IRA. Když byl v 70. letech v Irsku polapen za převážení zbraní a výbušnin, před soudem řekl: „Jsem členem IRA a jsem na to velmi, velmi hrdý.“
Tito muži že se stali premiérem a vicepremiérem? Tito výlupkové mají rozhodovat o osudech regionu, kde právě jejich sektářský teror zabil během tří dekád 3500 lidí? Na první pohled to zní bizarně, ba neevropsky, chtělo by se říci. Vždyť oba lídři zastupují arcinárodovce. Jenže ono to tak trochu evropské je. Už se nepíší ani 70., ani 80. léta, kdy teroristé IRA z Ulsteru nacházeli celkem bezpečné útočiště v Irské republice. Dnes, v rámci EU, Londýn s Dublinem spolupracují tak, že sektáře na severu ostrova k vládě de facto dotlačily.
Dokázali odzbrojit
Irský mír s nepřítelem nespadl z nebe. Příměří uzavřených s teroristy jsou světová média plná. Ale příměří následované odzbrojením patří mezi unikáty. Právě to se před dvěma lety podařilo v Ulsteru, a proto se o něm často píše v izraelském tisku – ve Svaté zemi teroristé své arzenály nikdy pod dohled nepředali.
Právě proto si teď Ulster dovoluje luxus připomínající společnou vládu Beneše s Henleinem, Izetbegoviče s Karadžičem či Mao Ce-tunga s Čankajškem. Že lídři umírněných katolíků a protestantů David Hume a John Trimble jsou míroví nobelisté z roku 1998? Jejich smůla, že s tímto mandátem vládu sestavit nedokázali. Paisley a McGuinness teď uzavřeli severoirskou opoziční smlouvu, neboť na tamní premise „jinak to nejde“ ani volby nic nezmění. V Česku už jsme snad ze sektářství vyrostli.
LN, 10.5.2007
