Český prezident vždy mistrně dovedl využívat chyb ostatních hráčů a povedlo se mu to i tentokrát. Jeho jednání je obstrukční a nepříliš čestné, on sám však není zodpovědný za to, že se Evropská unie napřed rozšířila o postkomunistické země a teprve potom začala koncipovat jakousi ústavu, třebaže zdravý rozum by nabádal k pořadí právě opačnému.

Prezidentovi se také vždy dařilo rozdělovat českou veřejnost a nezklamal ani teď. „Benešovy dekrety“ jsou výbušné téma a málokoho nechají lhostejným; jedni je považují za základ naší bezpečnosti, druzí za národní ostudu.

Plošné vysídlování a vyvlastňování je ovšem evropským kostlivcem v evropské skříni. Dekrety, na jejichž základě k němu docházelo, je třeba odsoudit a nikoli bojovat za jejich „neprolomitelnost“. Prezidentovy populistické požadavky tak mohou prověřit, nakolik se Evropa dokázala rozejít se svou temnější minulostí.

Národní stát a evropská rovnováha

Pohled na dnešní unii příliš optimismu neprobouzí. I současným státům dodává legitimitu spíše idea bájného „společného původu“ nežli péče o společně obývanou zemi. Některé z nich se pak svými rozměry hodí spíše do dob osvíceného absolutismu.

Mezi Lamanšským průlivem a Ligurským mořem se rozkládá „republika“ o velikosti menší říše, kterou už za časů monarchie nebylo možné spravovat bez početné byrokracie.

Jak by EU neměla být přebyrokratizovaná, když je z velké části francouzským podnikem? A jak by na sebe Evropané neměli zahlížet, když dodnes vyrůstají v národních státech?

Připomeňme, že idea národního státu v 19. století radikálně překreslila evropskou mapu. Nejvýznamnější změnou byl vznik sjednoceného Německa, lidnatého, industrializovaného, rychle rostoucího hospodářsky i demograficky, bohatého na přírodního zdroje.

Případ Německa ilustruje lépe než co jiného, jak systém národních států zcela rozbil jemně udržovanou mocenskou rovnováhu předchozích staletí. Vedl nakonec k vyčerpávajícím materiálním bitvám první světové války, v níž prokázal svou zastaralost, a tedy i naléhavou potřebu evropské integrace. Navzdory tomu byl však tento systém i po válce zachován a v důsledku toho mohlo Německo Evropu snadno ovládnout.

Ve Velké válce projevilo Německo svou mimořádnou sílu a vitalitu. Spojenci nad ním nakonec zvítězili jen tak tak, a to ještě za přispění Spojených států. Po válce se však Američané stáhli za Atlantik, revolucí rozvrácené Rusko vypadlo ze hry, a po roce 1924 tak Německu nic nebránilo stát se postupně hegemonem Evropy. (Pokus poškodit německé hospodářství ponižujícími podmínkami mírové smlouvy nemohl trvat dlouho, neboť by vedl k ekonomické stagnaci celého kontinentu.)

Sebeurčení a vlastizrada

Nadto nade všechno získalo Německo velmi účinný nástroj k větší územní expanzi v podobě krajně nebezpečného „práva národů na sebeurčení“. Masaryk napsal ještě před koncem první světové války: „Jakmile se národové uklidní a přijmou zásadu sebeurčení, rektifikace ethnografických hranic a minorit provede se bez rozčilení a na základě věcných úvah.“ „Zásada sebeurčení“ však rozhodně nevedla k uklidnění situace.

Malé středoevropské země naopak zabředly do malicherných, dodnes nevydýchaných územních sporů, a geopolitické postavení Německa se tím ještě více posílilo. Důsledně uplatněné „právo na sebeurčení“ by ostatně zajistilo Německu rozměry, jakých nedosáhl ani Bismarck, zatímco Čechy i Morava by musely o část svého území přijít. Masaryk ovšem aplikoval tuto „zásadu“ zcela účelově a pro západní československou hranici ji nijak nezohlednil; německojazyčným obyvatelům pouze vzkázal, že nejsou tvůrci státu, ale potomky přistěhovalců.

Ona tolik zdůrazňovaná vlastizrada „sudetských Němců“ přitom spočívala pouze v tom, že se i pro sebe dožadovali platnosti zásady, kterou hlásali tvůrci versailleského uspořádání. Dost dobře je nelze obvinit ani z přisluhování totalitnímu zlu: nacistický režim se stal otevřeně totalitním a otevřeně zločineckým až v září 1939.

Pokud uplatnění „sebeurčovací zásady“ vedlo k tomu, že se Hitler stal snadno a rychle pánem znesvářené Evropy a že se o něco později stala velká část kontinentu snadnou kořistí Stalinova Ruska, musíme umět odsoudit onu zásadu, a nikoli „sudetské Němce“ jako celek.

Září 1938

Nakonec musely zasáhnout Spojené státy a Sovětský svaz, aby se Evropa zbavila dominantního postavení Německa; její vlastní síly na to však ve třicátých letech nestačily. Když bylo na konci léta 1939 napadeno Polsko, vyhlásily Anglie a Francie Německu válku, Polákům tím však nedokázaly ani trochu pomoci; Francie byla příštího roku dobyta během několika týdnů a Anglie dokázala s vypětím všech sil zachránit pouze sebe samu. Podle propagátorů mýtu o „mnichovské zradě“ však měly jít do vysilující války už o rok dříve, v září 1938, kdy ještě nebylo zřejmé, že Hitler není ctižádostivý státník, ale nebezpečný šílenec.

Čeští historici neúnavně předkládají veřejnosti značně překroucenou verzi událostí, podle které se na mnichovské konferenci dohodli zástupci rozhodujících evropských velmocí, že Československo odstoupí část pohraničí třem sousedním státům. Československá vláda však přistoupila na odstoupení pohraničního území Německu již o osm dní dříve, 21. září.

V roce 1938 Hitler nechtěl jen československé pohraničí; chtěl nepřijatelnými požadavky vyprovokovat válku a získat Československo celé. Po 21. září proto své požadavky ještě vystupňoval, a válka tak mohla vypuknout během několika dní. Na mnichovské konferenci nešlo o záchranu územní celistvosti Československa (po 21. září to už nebylo na pořadu dne), ale o odvrácení války. Pro Hitlera byla konference zklamáním: do války se pustit nemohl, účastníci konference na jeho požadavky víceméně přistoupili.

Celistvost území se obhájit nedala; podle „práva na sebeurčení“ to byl Hitler, kdo hájil spravedlivou věc. V Mnichově se také nejednalo o odstoupení území, ale jen o jeho rozsahu; teprve národní mytologie učinila z této konference mezník evropských dějin. Jak nedávno napsal Přemysl Janýr, naši zahraniční partneři dodnes nemohou pochopit, proč si Češi ze dvou osudových dat, kapitulace 21. září 1938 a obsazení Wehrmachtem 15. března 1939, vybrali jako nejtragičtější právě to třetí, mezinárodní projednání modalit nových hranic 29. září 1938.

Mnichovského traumatu se můžeme zbavit jen v otevřené diskusi. Dokud tak neučiníme, budou „Benešovy dekrety“ trumfovým esem v rukou demagogů a zároveň překážkou na cestě k vzájemné důvěře. Pro Evropu je však tato reflexe možná potřebnější než ratifikace sporné Lisabonské smlouvy.

Autor je členem ODS a signatářem petice Litujeme