29.3.2024 | Svátek má Taťána


EVROPA: Scruton a Klaus

14.2.2012

Dvě knihy o evropské integraci

V loňském roce vyšly dvě důležité knihy zabývající se evropskou integrací na pozadí obecného globálního internacionalismu. Kniha Rogera Scrutona – O potřebnosti národů, má s knihou Václava Klause – Evropská integrace bez iluzí, mnoho společného. Obě se zabývají na prvním místě škodlivostí likvidace národních států a jejich nahrazování nadnárodními institucemi. Václav Klaus se zabývá téměř výhradně Evropskou unií, Roger Scruton celou podstatou nového kosmopolitismu. Je zajímavé sledovat postoje liberála Klause, jehož obhajoba národního státu vyznívá spíše emotivně, na rozdíl od konzervativce Scrutona, který existenci národního státu vysvětluje historickou nutností a jeho překonávání za historický omyl srovnatelný s marxismem.

Evropská integrace bez iluzí

Na začátku Václav Klaus opakuje historii vzniku EU. Až k Maastrichtu proces považuje za přijatelný. Maastricht byl bodem zlomu. Dál už jsme začali ztrácet samostatnost. Roger Scruton vysvětluje počátky nového kosmopolitismu v odmítání koloniálních praktik, které přešlo k sebemrskačství. Vysvětluje podstatu vlastenectví, které obhajuje svobodu a lidská práva a v Británii pomohlo vyhrát válku nad nacistickým Německem (podobně to bylo u jiných národů). Bez tohoto vlastenectví by nacismus zvítězil. Staví tedy uvědomělé vlastenectví jako protiklad útočného nacionalismu a odmítá současné slučování obou a označování vlastenectví jako nějaký protonacismus. Proto též vyslovuje tezi, že "demokracie vděčí za svou existenci loajalitě vůči národu". Demokracie bez národního prostředí nemůže existovat, není představitelné, že by v nějakém nadnárodním útvaru existovala demokracie.

O potřebnosti národů

Dále se Scruton zabývá sounáležitostí, která existuje mimo vlastenectví: Sounáležitost kmenová vyžaduje genetickou posloupnost a proto je dnes problematická. Existuje třeba v arabských státech, a proto je tam překážkou demokracii. Vedoucí politik okamžitě začne prosazovat členy svojí rodiny. Stát se stane rodinným podnikem. Chybí právě ona sounáležitost s širším společenstvem. Náboženská sounáležitost znamená rozptýlené společenstvo, které v daném místě nemusí mít žádnou účinnost. Pokud je v národě více náboženských skupin a není jim národní sounáležitost nadřízena, nastává boj těchto skupin a rozklad národa a státu. Pokud je náboženství národní, stává se součástí národní kultury a vlastně ve své kulturní formě součástí znaků národa. Je pravda, že náboženství může vytvořit širší společenstvo (muslimský svět, křesťanská Evropa), ale nenahradí nikdy národ a stát (historické příklady to dokazují). Nacionalistické běsnění nebylo občanským vlastenectvím, ale mělo ideologický původ, bylo vlastně jakýmsi náboženstvím.

Vlastenectví je sounáležitost sousedská. Lidé jsou spojeni společnými zájmy na jistém území. Spojují je prvky společné kultury a jistota vzájemné sounáležitosti, tolerance a svobody. Sousedy mohou být tedy lidé různých náboženství i různých rodů a mohou žít vedle sebe. Vlastenectví vytváří vnitřní mír, a pokud je spojeno s demokracií a svobodou člověka, nepřeroste nikdy v útočný nacionalismus. Odstupem od vlastenectví se vnitřní mír rozkládá, začíná to bojem fotbalových klubů, vyděračskými požadavky profesních skupin, stranickými hádkami založenými na rozdílných ideologiích, neschopností se postavit zločinu a končí občanskou válkou.

Klaus vysvětluje občanskou sounáležitost podobně. Tvrdí, že stát bez občanů nemůže existovat. Občané musí se svým státem soucítit, nemůže jim být lhostejný, jak dnes ve velké míře je. Národní stát nelze ničím nahradit. Nadstátní útvar si nelze představit jako demokratický. Pokud by EU byla demokratická, potom budou vládnout velké národy a diktovat malým, v konečné fázi je mohou legálně likvidovat, ale v lepším případě okrádat a znevýhodňovat. Proto se také rozpadly vícenárodní státy – staré Rakousko, Jugoslávie, Československo a SSSR. Pakt stability se v EU stal nesmělým začátkem zvýhodňování velkých. Slavnostně přijatá norma byla porušena Německem a Francií, jakmile se jim to hodilo. Pokud by jej porušilo Česko, uvalí na něj sankce. Na Němce a Francouze ovšem nemá kdo uvalit sankce, nikdo si to netroufne. Podobně je to v hájení zájmů francouzských zemědělců, předpisy pro rozlohu vinic apod. To už je pomalý nástup toho, co existovalo ve starém Rakousku a co cítily menší a vyspělejší národy Jugoslávie.

EU zbývá v podstatě jen nedemokratická forma. Ta má samozřejmě všechny znaky diktátu a pomalu se vracíme k totalitě. Orgány EU, které nikdo nevolil a nikdo nemůže pohnat k zodpovědnosti, začnou být ovládány penězi a zájmy, postupně uchvátí mafiáni a není šance je dostat ven. EU nemá jinou šanci, než se vrátit ke společenství národních států.

Klaus se v knize zabývá především jednotnou evropskou měnou. Považuje ji od začátku za nepřijatelný projekt a dokáže to vysvětlit svými ekonomickými teoriemi. Jeho největší úspěch asi je, že má pravdu. Společnou měnu nemohou mít státy s rozdílnou ekonomickou úrovní bez nějakého nadřízeného mechanismu, který by rozdíly vyrovnával. Vidíme to na obou částech Německa. Kolik už jeho západní část do východní vložila prostředků a stále jsou rozdíly téměř propastné. Kolik by asi musely vložit vyspělé státy do zaostalých, aby fungoval jednotný měnový systém? Udělají to snad vyspělé země? Samozřejmě, že ne!

Pokud se jen tak jakoby nic udělá společná měna, rozdíly se zvyšují, bohaté země bohatnou a chudé chudnou. Obyvatelstvo se stěhuje do bohatých částí. To se děje částečně i uvnitř států. Třeba italský jih nemá šanci zbohatnout jinak, než že se mladí lidé stěhují do bohatých měst severu. Na jihu zůstávají důchodci. Totéž vidíme v Česku. Praha se rozrůstá, bohatne, okrajové části země chudnou (pokud to nejsou rekreační oblasti, kam bohatí jezdí). V národním státě ovšem je nějaké řešení, chudým oblastem se může pomoci (úlevy na daních, podpora podnikání). Řekové se bránili chudnutí vytvářením dluhu, domnívajíce se, že jim ho přece musí EU zaplatit, aby ekonomické rozdíly byly vyrovnány. Dnes se z toho stal problém proto, že to nikdo nechce udělat.

Rozdíly mezi názory Scrutona a Klause jsou v jejich východisku – konzervativním u prvního a liberálním u druhého. Konzervativní postoj je jasný a má logickou strukturu. Scruton jde až do konce svých názorů: Chce národní státy a dokonce se staví proti nadnárodním podnikům a tvrdí, že ekonomika musí být převážně národní. Klaus tak daleko nejde a tím se dostává do zásadního vnitřního rozporu, který jsem kritizoval už dříve. Chce otevřenou ekonomiku a národní stát. Je to nedůsledné, do značné míry neuskutečnitelné a dochází k tomu, co Scruton uvádí: Nadnárodní korporace a světové organizace použijí národní státy ke své politice. Ovládnou je zevnitř a udělají je nástroji svých zájmů. K tomu potřebují, aby vnitřní mechanismy byly nedemokratické, politické strany byly úplatné a staly se jejich služkami. Pro tyto účely musí být všechno koupitelné a lidé nevykazovat sociální soudržnost. Národní sounáležitost stojí proti tomuto projektu. Proto musí být ostouzena a ideologicky překonávána.

Scruton nakonec dodává podstatnou myšlenku: Instituce jako OSN, EU, WTO na národním státu parazitují, ale nemohou bez něj existovat, protože jej nikdy nenahradí. Samy jsou odsouzeny k zániku, mohou jen dočasně přežívat na ideologii internacionalismu, která je utopická a nebezpečná. To vytváří současnou společenskou krizi, jejíž podstata je dána rozporem: národní stát být musí, ale občané s ním nejsou ztotožněni, pouze jeho existence využívají, až zneužívají; totéž dělají instituce a mocenské síly stojící mimo něj.

Převzato z Podracky.bigbloger.lidovky.cz