13.12.2017 | Svátek má Lucie


EVROPA: Schengen, eurozóna. Co z nich zůstane?

5.12.2015

Bez Schengenu nebude eura, varuje šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker a vyzývá k akci: Pozor, Schengen je v kómatu, musíme ho vzkřísit!

Co ale mají společného jednotná měna a oblast, v níž mohou obyvatelé překračovat hranice států bez kontrol? Na první pohled nic. Nejsou na sobě přímo závislé a mají rozdílné sestavy. V eurozóně je devatenáct států Evropské unie, v Schengenu z nich chybí Irsko a Kypr, zato tam jsou další unijní země, kde se eurem neplatí – Česko, Dánsko, Maďarsko, Polsko, Švédsko a k tomu neunijní Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko.

Jak Schengen, tak euro jsou však projekty z optimistické maastrichtské éry devadesátých let minulého století, kdy Evropa v jednotě a nezvratně kráčela k zářným zítřkům. A je zjevné, že nezdar jednoho může oslabit vůli pokračovat v druhém.

Postrčíme kyvadlo

Od podpisu Římských smluv, které v roce 1957 porodily Evropské hospodářské společenství (pozdější Evropskou unii), Evropané desítky let postupovali jedním směrem. Odstraňovali bariéry, které stály v cestě pohybu lidí a obchodu mezi státy, vytvářeli a posilovali nadnárodní instituce.

Energie pohánějící evropské sjednocení však vyprchala. Evropa dospěla k bodu zvratu. V časech krizí (finanční a pak uprchlické) nabývaly na váze národní zájmy. Evropské kyvadlo se začalo pohybovat opačným směrem – od integrace k dezintegraci – a evropští vůdci hledají způsob, jak je přimět, aby pokračovalo směrem původním.

Angela Merkelová má v této věci jasno: Unie se dostatečně neintegrovala, a proto má potíže v situacích, kdy je vystavena velké zátěži. Recept německé kancléřky je prostý: Více integrace.

Jenže s kým? Některé státy „víc Evropy“ prostě nechtějí, anebo nejsou schopny plnit závazky s tím spojené. V zákulisí se proto chystají alternativy.

Nizozemci tak nedávno vypustili pokusný balonek s „mini Schengenem“, zahrnujícím kromě „Oranjes“, také další členy Beneluxu – Belgii a Lucembursko. A do téhle party ještě zvou Němce a Francouze.

Nepřipomíná to trochu klub tvrdého eura bez jižních států? Anebo to je podobnost čistě náhodná?

Sedm fází projektu

Vývoj Schengenu a eura se s jistou dávkou nadsázky i cynismu dá popsat pomocí cyklu katastrofálního projektu, který Donald H. Sanders a Lawrence Welke (Computers and Management in a Changing Society) dělí do sedmi etap. Posuďte sami.

1. Nadšení

Provází začátek projektu – u eura se jižní státy rozplývají nad pevnou měnou a levnými úvěry, v oblasti Schengenu zase turisté, pendleři i přepravci nad komfortem při cestách přes hranice.

2. Vzrůstající zájem

Do projektů se zapojují další státy. Jsou přijímány, byť některé z nich neplní vstupní kritéria, a později tolerovány, ač pravidla – eurozóny i Schengenu – porušují.

3. Ztráta iluzí

Objevují se problémy, před kterými sýčkové varovali už na počátku. Euro je příliš tvrdé pro jih eurozóny, vnější hranice Schengenu jsou děravé a uvnitř si volný pohyb dopřávají zločinci.

4. Katastrofa a panika

Po finanční krizi se země eurozóny propadají do dluhové krize. Dluhy jsou vyvolány jak deficitní rozpočtovou politikou a machinacemi s deficitem (Řecko), tak nízkými úroky, které podnítily realitní boom (Irsko).

Příval uprchlíků v létě a na podzim letošního roku donutí některé státy Schengenu obnovit na hranicích kontroly. Francie tímto způsobem reaguje na teroristické útoky v Paříži.

5. Hledání viníků

Ještě neskončilo. Z krize eura jsou obviňováni politici, regulátoři i bankéři. Za problémy Schengenu obviňuje jedna vláda druhou.

6. Potrestání nevinných a ...

7. ... povýšení těch, kteří se do projektu nezapojili

K posledním dvěma etapám státy eurozóny a Schengenu (zatím) nedospěly.

Přijdou další miliony

Je patrné, že Schengen i euro paradoxně začínají spojence rozdělovat.

Euro, které na přelomu století spojilo nejbohatší státy se státy chudšími, výkonné ekonomiky s ekonomikami nevýkonnými, mělo stírat ekonomické a sociální rozdíly. Jenže po finanční krizi je začalo prohlubovat.

Němci a obyvatelé dalších „severských“ států odmítají dotovat Řecko. Řekové zase obviňují Němce a jejich bohaté spojence, že euro slouží jen jejich zájmům.

Starší bratr měnového projektu – Schengen – je na tom ještě hůř. Od roku 1995 začal rušit hraniční kontroly. Šestnáct let poté se však začal otřásat pod první zátěžovou zkouškou. Itálii tehdy zaplavovali uprchlíci z Tuniska. Italský premiér Silvio Berlusconi si s nimi nelámal hlavu, rozdal jim dočasná víza, posadil je do vlaku a poslal Francouzům. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy pohrozil, že pokud se to bude opakovat, Francie ze Schengenu odejde.

Pět let poté se podobná kalvárie opakuje a v několikanásobně větším rozsahu. Tentokrát většina uprchlíků (zejména ze Sýrie) neomylně míří do Německa. Kancléřka Angela Merkelová přiznává, že Německo jejich příval nemůže zvládnout. Žádá, aby se státy dohodly na rozdělení uprchlíků, a varuje, že v opačném případě Schengen skončí.

Pozorovatelé přitom upozorňují, že letošní uprchlická vlna může být pouze předehrou tsunami, které může do Evropy donést až tři miliony uprchlíků. V takovém případě budou evropské státy spouštět hraniční závory bez ohledu na nějaké kvóty, protože převáží ochrana vlastní hranice (vlastních národních zájmů).

Jiný Schengen, jiný euroland

Nakonec zpátky k úvodní otázce: Změní se Evropa bez hranic a s eurem na Evropu s hranicemi a bez eura?

Takový zvrat nepředpokládám. Mám však za to, že jak schengenská oblast, tak zóna eura nezůstanou v současné (neudržitelné) podobě, ale v nějakých skromnějších verzích.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce



Diskuse


počet příspěvků: 7, poslední 5.12.2015 08:42









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.