Vadí mi, když odpůrci Lisabonské smlouvy přicházejí s hloupými a/či nepravdivými argumenty. Ale snad ještě více mne rozčilují její zastánci, kteří vyrukují s podobně hloupými protiargumenty. Jako to nyní předvedl Jiří Havel, když přišel s tezí, že bychom mohli být „potrestáni“ ztrátou komisaře, pokud Václav Klaus bude dál blokovat ratifikaci Lisabonské smlouvy. Ponechávám nyní stranou, co to je „náš komisař“, k čemu je či není dobré jej mít, atd. Jde mi o to, že Havlova argumentace je věcně i politicky scestná.

Nejprve fakta:

- podle smlouvy z Nice by Komise ustavená letos na podzim měla mít méně členů, než je členských států. Rokem 2009 by tedy měl začít fungovat systém rovnoprávné rotace, co se týče práva členských zemí nominovat eurokomisaře. Smlouva stanoví jen tento princip; konkrétní počet komisařů a klíč k zajištění oné rovnoprávné rotace musí být přijat členskými státy (Radou ministrů, která rozhodne jednomyslně).

- podle Lisabonské smlouvy se mělo na tento systém přejít až v roce 2014 s tím, že Evropská rada může rozhodnout jinak a stanovit jiné pravidlo pro určení počtu komisařů. V rámci závazků, které na sebe vzaly ostatní členské státy, aby vyšly vstříc Irsku, bylo dohodnuto, že Evropská rada využije tohoto práva a rozhodne, že i po roce 2014 bude počet komisařů odpovídat počtu členských zemí a každá země tak bude stále mít „svého“ komisaře.

Havlova teze zní: nebude-li ratifikován Lisabon a bude-li postupováno podle Nice, Česká republika by mohla být vybrána za zemi, která jako jediná nebude mít komisaře. Povazuji ji za scestnou z několika důvodů:

1. Především: Jiří Havel zapomíná na jednomyslnost v Radě, která je k jakémukoli rozhodnutí v této oblasti nutná. Lze si představit, že v případě postupu ostatních zemí podle Havlovy logiky by česká vláda nepoužila svého práva veta? Opravdu si Jiří Havel myslí, že by si žádná jiná země neřekla, že příště může být v roli osamoceného a „trestaného“ člena ona – a proto se rozhodne nepřispět k vytvoření takového precedentu? Očekává snad, že příští česká vláda bude tak slabá a neschopná, že si nebude s to s touto argumentací najít mezi 26 ostatními zeměmi spojence?

2. Je velmi nepravděpodobné, že by kompromis o počtu komisařů podle Nice spočíval v rozhodnutí, že komisařů bude 26. Formulace z Nice („Počet členů Komise je nižší než počet členských států.“) je neurčitá, aby byl prostor pro dojednání kompromisu v Radě. Ale záměr je jasný: dostat počet komisařů na 20 nebo méně, neboť existuje poměrně široká shoda na názoru, že vyšší počet komisařů narušuje její efektivitu (oslabuje klíčový princip rozhodování ve sboru; vede k rozmělňování portfolií jednotlivých komisařů, atd.). Kosmetická změna, kdy by se počet snížil jen o jednoho komisaře, by byla politicky těžko obhajitelná.

3. Letitá politická kultura evropských institucí stojí na jednom základním principu: nezahánět žádného partnera do kouta, nepřistupovat k silovým řešením, hledat konsensus. Použití veta je vnímáno jako porážka všech: země, která byla nucena tuto „atomovou pumu“ použít, i ostatních, které ji k tomu dotlačily a dosáhly tak zablokování situace. Bohužel zejména česká a polská vláda udělaly v uplynulých letech hodně proto, aby tato politická kultura vzala za své, ale její zakořenění je silnější. Co víc, racionálně vzato je její existence nezbytnou podmínkou dlouhodobého fungování unie. Havlem nastíněný scénář je v příkrém rozporu s touto politickou kulturou: zahnat jednu zemi do kouta a „trestat ji“ by bylo kontraproduktivní a z hlediska dalšího vývoje EU velmi nebezpečné.

4. Poté, co Irsko mělo problém s ratifikací Lisabonské smlouvy, jedním z ústupků byl závazek, že i nadále budou mít Irové (a tím pádem i všichni ostatní) „svého“ komisaře. Bylo by poněkud zvláštní, kdyby jiná země tváří v tvář svým obtížím s dokončením ratifikace té samé smlouvy byla naopak postihována tím, že o „svého“ komisaře přijde!

To vše samozřejmě neznamená, že nějaká „moudrá“ hlava v EU nemůže s Havlovým scénářem skutečně přijít. O hloupé či nehorázné návrhy nikdy nebyla nouze... Jen je třeba jim včas zakroutit krkem a hlavně jim zbytečně nedodávat váhy. Pokud Jiří Havel skutečně něco takového v evropských kuloárech slyšel, měl by to ignorovat nebo o tom psát jen ve smyslu, že eventuální vláda ČSSD by nikdy takový postup nepřijala. Ne z toho dělat strašáka pro vnitropolitické použití.

Naproti tomu je mnoho dobrých důvodů, proč požadovat po Václavu Klausovi rychlý podpis Lisabonské smlouvy:

- neboť je to smlouva, jejíž přijetí je v zájmu České republiky;

- neboť reprezentantem suveréna (lidu) je u nás Parlament, který smlouvu již schválil; prezident, jehož legitimita je od Parlamentu odvozena, by jeho vůli neměl blokovat;

- a také neboť zpožděné vstoupení v platnost Lisabonské smlouvy skutečně vyvolá právní problémy ohledně složení Komise (jako se již stalo ve věci složení Evropského parlamentu), které by si mohla EU ušetřit (což je v zájmu všech).

Lze proto respektovat vůli Václava Klause nepodepsat, dokud neproběhne druhé irské referendum. Ale vláda i Parlament by po něm již dnes měly chtít jasné vyjádření, že pokud Irové smlouvu schválí, Lisabonskou smlouvu bezprodleně podepíše.

Pokud odmítne, existují legitimní a rozumné způsoby, jak na něj tlačit. Ne planým vyhrožováním a vytvářením strašáka z ostatních zemí v EU. Klaus je náš domácí problém, řešme si jej doma. Prezident blokuje vůli Parlamentu a komplikuje situaci vládě? Tak ať si Parlament a vláda najdou způsoby, jak komplikovat situaci jemu. Něco podobného se již stalo v době první Klausovy vlády, když Josef Zieleniec vedl souboj s Václavam Havlem o to, kdo vede zahraniční politiku – zda Hrad nebo Černínský palác. Nebo později mezi Paroubkovou vládou a Václavem Klausem. Skrouhnout prezidentovy zahraniční cesty, seškrtat rozpočet jeho administrativy, odmítat kontrasignaci prezidentských aktů ze strany premiéra... Vláda i Parlament mají nástroje, jak ukázat, kdo hraje v českém ústavním systému prim.

Není novinkou, že mezi „proevropskou“ ČSSD a „euroskeptickou“ ODS je mnoho styčných bodů. Myšlenkové postupy Jiřího Havla ukazují, že k nim patří i hluboké nepochopení politické kultury EU. Trestat, nutit, vydírat, válcovat – ano, to je běžný standard, který do naší politické kultury vnesly ODS a ČSSD; v EU to funguje (naštěstí) trochu jinak. Nehrozí nám tam žádné trestání, ale spíše postupný odsun na okraj, kvůli pověsti divné země, se kterou se nedá dohodnout a kterou reprezentují zvráceně uvažujíci politici s paranoidními tendencemi...

Převzato z autorova blogu na LukasMacek.blog.idnes.cz

Ředitel evropského studijního programu Sciences Po Paris v Dijonu