„Pravdivá slova nebývají příjemná. Příjemná slova nebývají pravdivá.“
Lao-c’ (550 let před Kristem)

To, co se ještě nedávno vůbec nesmělo, tedy uvažovat o skutečné úloze kancléřky Merkelové, potažmo tedy Německa, a jejích cílech a směřování, je dnes vášnivě a veřejně probíranou otázkou. Tedy u nás moc ne, protože my jsme, tedy naši vůdci a mainstream, vždy poněkud „sto let za opicemi“ a papežštější než papež. Takže jsme to byli my sami, kdo po roce 1948 zakázal všechny soukromníky včetně třeba ševců nebo holičů. V rámci budování toho nejsocialističtějšího socialismu. S námi to předvedli už jen Bulhaři, Rumuni a Albánie, takže „povinné“ to ani za Stalina nebylo.

Po roce 1968 naši vůdci a ideologové tvrdošíjně vyznávali brežněvovský komunismus i v době, kdy v Maďarsku fungoval - na poměry v komunistickém táboře - příjemný „gulášový socialismus“. A Poláci a pak i Maďaři mohli jezdit na Západ. A dneska nás naši eurohujeři dostali do situace, že platíme bandě vyžírků vlastnících „solární elektrárny“ ročně 42 miliard. Což je prakticky stejná částka, jaká šla v roce 2014 na platy v regionálním školství. Tedy platy všech zaměstnanců mateřských škol, základních škol, středních škol, konzervatoří a vyšších odborných škol.

Aniž bychom si toho všimli, jako ta pověstná žába v hrnci na plotně, poměry se měnily. Postupně a jaksi nenápadně jsme se dostali politicky a lidsky do podobné situace a společenských poměrů, jaké panovaly v Sovětském svazu za tuhých komunistických poměrů. Jistěže ideoví nepřátelé nejsou dnes vražděni v koncentrácích a neumrzají na Sibiři. Dnešní doba je dobou totality typu sametové rukavičky na ocelové pěsti. Jak to mohu tvrdit?

Nejprve ocituji výňatek z knihy Milana Syrůčka, osobního znalce Sovětského svazu, který byl v roce 1956 vyslán komunistickou stranou do SSSR na stáž. Do druhého nejvýznačnějšího bolševického deníku, Komsomolské pravdy. Tu vedl tehdy zeť Chruščova. Syrůček byl tedy v centru ideologického dění. To, že musel být „soudruh Syrůček“ sakra prokádrovaným soudruhem, je jistě pravda. Ale zato je dnes vlastně jediný, který vše viděl přímo v Rusku zblízka. O tehdejších poměrech v SSSR, které českoslovenští komunisté kopírovali, co to šlo, píše dnes v knize „Rusko ukrajinské vztahy - mýty a skutečnost“ (Grada 2015):

„... strana řídila vše, řídila i jiné řídící pracovníky ve státní a veřejné sféře. Tato dvojkolejnost měla mnoho neblahých důsledků. O to víc, že sice stranické orgány měly pravomoc zasahovat do řízení podniků a dávaly příkazy ředitelům, třebaže mohly být chybné, odpovědnost nenesly, tu nesl vždy ředitel. ..... stranický výbor na fabrice měl pravomoc úkolovat svého ředitele, byť to byli jeho podřízení. Tato dvojkolejnost měla za následek, že vznikaly chyby, ale jejich iniciátoři nebyli postižitelní. Dokonce ani soudně... Bez stranického souhlasu ředitel závodu či ústavu nemohl přijmout výrobní či personální řešení. I na ministerstvech stranické organizace rozhodovaly o personálních otázkách, ale do zásadních, výkonných otázek ministra už zasahovat nemohly (dnes mohou, viz dále). O těch rozhodoval přímo tajemník ÚV strany, jemuž ministr podléhal. To vše vyplývalo z ústavního článku o řídící úloze strany. Protože součástí komunistického učení bylo také to, že vedoucí silou společnosti je dělnická třída, docházelo k jinému paradoxu. Kde najít představitele dělnické sféry ve výrobních podnicích, institucích, redakcích a podobně? Někde se našlo východisko v tom, že vrátný se stal předsedou závodní organizace, přece svým způsobem dělník, nikoliv inteligent. “

Mimochodem, sám to pamatuji, ty vrátné v rolích předsedů ZO KSČ anebo ZV ROH. Byl tam u nás v šedesátých letech často vybrán zasloužilý osel, který byl manipulován. Ničemu totiž nerozuměl. Domnívám se, že stejnou úlohu budou vykonávat ty feminisoudružky dnes - coby povinné členky dozorčích rad, vedení podniků atd. Pár nebezpečných aktivistek dostane místa a zbytek se doplní „křovím“. Vyvolává to vzpomínku a podobnost je až děsivá. Tehdy u nás vládli bolševici.

Postupem doby došlo k ovládnutí všech pater státu, a hlavně EU, na základě taktiky „dlouhého pochodu institucemi“ poststalinskými bolševiky pod nálepkou Liberální levice. (Ta obsahuje vše - od moderního feminismu až po ekologistické nátlakové skupiny a podobně a takzvaná „politická korektnost“ nahrazuje takzvaná „studia děl marxistických klasiků“.) Dnes celou evropskou a americkou společnost řídí ideologicko-političtí pracovníci. Jen se jim říká jinak. U nás stojí v čele politického proudu těchto antidemokratů, milovníků zákazů a nařízení Evropská unie. A v jejím čele stojí bezpochyby Německo. A v čele Německa Angela Merkelová.

Pokud by si někdo myslel, že celé Německo jásá nad situací, ve které jsme, jak se nám snaží sugerovat naše media, mýlí se. Začalo to celkem mírnými knížkami jako „Kultura svobody“ od Udo Fabia či “Německo páchá sebevraždu“ od Thilo Srazina, kde autor podává – bez ohledu na diktát politické korektnosti – břitkou, především na číslech a statistikách založenou analýzu toho, jak Německo podkopává samotné základy svého budoucího blahobytu, sociálního smíru a společenské stability, a spatřuje ohrožení Německa Evropy v kombinaci nízké porodnosti, přebujelého sociálního státua především problematické imigraci zejména z muslimských států, která hrozí během nemnoha desetiletí zcela proměnit charakter hostitelské země.

Jenže pak přišly drsnější výroky německých intelektuálů. Autoři Michael Brückner a Udo Ulfkotte v knize „Die Diktatur der Gutmenschen - Jetzt reicht’s: Schluss mit dem politisch korrekten Wahnsinn“ (Diktatura činitelů dobra - Už toho bylo dost: Zastavte politicky korektní šílenství) si už neberou moc servítky: Morální hlídací psi z tzv. politické korektnosti chtějí, aby se lidi národa svobodných myslitelů a básníků stali zbabělci a informátory (udavači).... Politická korektnost je nepřítelem demokracie a svobody projevu!

Vydavatel (Verlag Kopp) píše: V knize najdete četné neuvěřitelné příklady o tom, co za lži skrývají hromadné sdělovací prostředky. Fakta vám vyrazí dech . Ukáže vám ohromující nesnášenlivost a agresivitu strážců ctnosti a politické korektnosti. U nás by se dalo říci celé té „pravdy a lásky“ a všech těch aktivistů a tzv. neziskovek.

Čtenáři mocní němčiny si mohou přečíst také „Es gärt in Europa. Wann wird sich die aufgestaute Wut entladen?“ od Uda Ulfkotta a zjistí, že moje následující čtení je mírné a vstřícné jako vánek. Ale zpět:

Strategii „dlouhého pochodu institucemi“ vymyslel zapálený marxista Antonio Gramsci. Vytvořil návod, jak takový pozvolný, ale cílevědomý převrat a likvidaci demokracie uskutečnit. Šlo o plán učinit marxismus pod různými nálepkami atraktivním pro nové generace mírových intelektuálů a ty dostat do všech pater institucí státu. Což se povedlo. Tento plán zapustil hluboké kořeny, z nichž později rozkvétá to, čemu se dnes říká Nová levice a politická korektnost. (Benjamin Kuras, Česká pozice, 2011).

Nakonec tato ideologie ovládla jak USA (Obama), tak Evropskou unii a hlavně Německo. S obecně známými negativními následky. Proč? V zásadě jde o to, že jako kdysi v SSSR jsou rozhodujícími silami ve společnosti, vědě, politice a vůbec v celém systému opět nikým nevolení (než sami sebou mezi sebou) „političtí komisaři“. Kteří rozhodují o všem, ale nenesou žádnou odpovědnost. Tito lidé a skupiny neměli dlouhou dobu žádnou pyramidální strukturu řízení, která je charakteristická nějakým „ústředím“ (ústředním výborem Strany) a jejím Vůdcem (Führerem anebo generálním tajemníkem Strany).

Ještě na začátku nového tisíciletí se organizovali na úrovni linerárního řízení, tedy každá část byla relativně samostatná. Spojená hlavně „ideologií“. Podobně dnes funguje islámský džihád. Což bylo, jak se zdá, mnoha „alternativcům“, což jsou dnes vlastně mezinárodně placení úředníci a vlivoví politici, velice příjemné. Pašalíky rostly geometrickou řadou. A stále a stále vydávané nové zákony a nařízení jim předávaly další a další moc a kompetence.

Je jedno, zda si říkají Greenpeace, Ministerstvo životního prostředí, genderistky nebo protikorupční aktivisté. Jejich slovo je „svaté“. Jakýkoliv čin, jakákoliv činnost, jakýkoliv ekonomický záměr či plán nelze bez jejich schválení realizovat. Ani to slavné postavení králikárny na zahradě.

Navíc jsou posledním a konečným arbitrem ve směrech chování lidí v sexu (homosexualismus jako nejvyšší forma vztahů mezi lidmi), určují směr vzdělávání, nařizují postoj rodiny k výchově dětí, rozhodují nejen o postavení rodiny ve státě, ale i o tom, co je to vlastně rodina, atd. atd. Vše musí proběhnout jen s jejich buď výslovným souhlasem, anebo alespoň „přikývnutím“.

Nelze je vůbec vyzvat k odpovědnosti. Nelze je zažalovat. Zákony EU je postavily do stejné role „vedoucí Strany“ jako kdysi komunisty. Vše ovlivňují a za nic nenesou odpovědnost. Nepotřebují zákon o „vedoucí úloze Strany“. Nahradila je lineárně Listina základní práv EU, dále Lisabonská smlouva, též Schengenská dohoda. Na celosvětové úrovni funguje Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) a na něj navazuje Rámcová úmluva OSN o změně klimatu. To vše údajně obsahuje „všechna základní práva“, která jsou závazná pro všechny orgány i instituce EU a musí být dodržována jednotlivými státy EU. Evropská unie má tedy vlastně „vedoucí úlohu“ zakotvenou v zákonech. A ty jsou podle dnešního výkladu vedení EU neodvolatelné a platné na „věčné časy“.

Rozpadem SSSR a „východního bloku“ (1989) a sjednocením Německa (1990) však došlo k zásadní geopolitické změně. Z hlubin dějin se vynořilo silné Německo jako hegemon Evropy. Něco, s čím nikdo nepočítal. Ani realizátoři marxistického „dlouhého pochodu institucemi“. V okamžiku, kdy se zdálo, že jsou pod nálepkami multikulturalismu a boje proti oteplování u cíle svých snah ovládnout společnost, začala do té doby nevídaná krize. Objevilo se to, co opakovaně zažilo bolševické Rusko od roku 1918. Tedy selhání ekonomiky. A vlastní neschopnost řídit společnost jinak než silou. Tehdy terorem, dnes ideologií politické korektnosti. Bývalé satelity Ruska znají tuto trpkou cestu do ekonomické a politické záhuby po roce 1945, respektive 1948.

Pod tlakem takzvané liberální levice od roku 1968 a logickým vnitřním vývojem Západu se od doby ovládnutí východní Evropy unií začala hroutit ekonomika USA a EU. Vláda ideologie – např. v USA ideologický blábol, že každý má právo na dům, i když na něj nemá peníze, a takzvaná ekologizace ekonomiky v Evropě, začaly USA a Evropa beznadějně zaostávat za vývojem ve světě. Evropa se stává skanzenem minulých dob. V době, kdy desítky států mají ekonomický růst nad 5 % ročně, tak v roce 2013, od kdy jsou poslední relevantní údaje, měla Evropská unie pokles 0,3 HDP a nezaměstnanost přes deset procent (a to byly údaje „pružně upraveny změnou postupů statistiky, skutečnost byla okolo 15 % a mezi mladými na jihu Evropy dokonce okolo 50 %).

Pokusy západních států vyvážet tuto takzvaně liberální, ve skutečnosti neomarxistickou totalitářskou ideologii a hospodářskou politiku (a je momentálně jedno, kdo byl původcem, zda USA, Unie či NATO) měly své následky. Nejprve vedly k finanční krizi kolem Řecka a jižního křídla EU (Španělsko, Portugalsko, Itálie), která není vyřešena dodnes. Ideologické blouznění nikomu nezodpovědných europolitiků vedlo ke krizi na Ukrajině a následně k tamní válce. Ta je dnes jen zamrzlá.

Právě řešíme následky dalšího námi vyprovokovaného šílenství na Blízkém východě, který byl i bez nás sudem střelného prachu s doutnákem islamismu, který jsme zapálili (zde sehráli svoji roli také „pěšáci“ multikulti ideologie na internetu). Možná jsme vlastně na začátku 3. světové války, možná stoleté války mezi muslimy. A mezi muslimy a námi.

Po celou tuto dobu budování „světlých zítřků“ stoupalo a stoupá zadlužení všech států Unie. Vše vyvrcholilo pochodem imigrantů na Evropy (ať je sem poslal či pozval kdokoli). Politická korektnost, tedy ideologická nadvláda euromarxistů říkajících si liberálové, vede ke stále větším a větším krizím.

Takže Německo, ať chtělo anebo nechtělo, muselo něco udělat. Zbylo to na něm. Tedy hlavně na německých vládnoucích kruzích a na Merkelové. A evidentně to nezvládá. Z hlediska dějin je úplně jedno, zda se Merkelová stala vůdkyní Evropy pod tlakem nebo zda to byl od začátku její cíl. Německo má pochopitelný politický a ekonomický zájem na fungování Evropy.

Merkelová se vydala cestou machiavellismu. Tedy podle rady z Vladaře, když nemůžeš nějakou, sebešílenější skupinu porazit, postav se do jejího čela. Takže době, kdy všichni cpali do Řecka miliardy, ekonomickou fintou zajistila, aby se peníze daňových poplatníků smykem vrátily z Řecka do německých a francouzských bank. Také najednou, bez projednání s partnery v EU, zavedla politiku Energiewende (2011). když nařídila zastavení provozu atomových elektráren. Tedy to, čemu se do té doby bránila. Ovšem vyšla vstříc silné mediální a politické lobby evropských Zelených a lidí tyjících z takzvané ekologické energie, kteří jsou jednou z hlavních sil takzvané ekologické politiky v EU. Tím se zavděčila této politicky významné skupině a zároveň odpoutala pozornost obyvatel od čachrů s jejich úsporami, mizícími v bankách, které vlastně dostaly peníze, jež šly naoko do Řecka.

V roce 2013 vypukla ukrajinská krize a EU se ukázala jako naprosto neschopná něco vyřešit. Nakonec to vyřešilo Německo, tedy Merkelová, přímo s Rusy. Tedy s Putinem. Naoko byli při jednání taky Francouzi, ale jen naoko. Mekrelová, jak se zdá, se do té chvíle cítila být nepřemožitelnou „vůdkyní Evropy“. Rusové to uznali, ale vzali si Krym, což je neodvratitelné. A začali ještě více zbrojit.

Moc Merkelové stoupala, ale země střední a východní Evropy se začaly bouřit. Německo a jeho firmy z nich stahovaly stále více peněz a stále více s nimi zacházelo jako se sluhy. Oblast, která měla být na desetiletí či staletí místem, kde bude rozhodovat o politice Německo a o ekonomice jeho kapitál, se ukázala být „neposlušná“. Tak na ně Merkelová a EU zahájily mediální a politicko-ekonomický nátlak. Nepomohlo to, spíše se všichni zatvrdili.

Pak si přestala Merkelová brát rukavičky a šla na to kladivem. Přestala ve všech svých rozhodnutích brát ohled na zbytek Evropy. Různými triky a nátlakem si to šla s neposlušnými vyřídit. U nás pravděpodobně pomocí německých a rakouských firem a ten tlak donutil ČNB devalvovat korunu. Takže západní investoři, hlavně ti němečtí, náhle získali o 20 % lepší zisky než předtím.

Pak pozvala do Německa muslimy. Nejde o žádné indiferentní imigranty, ale záměrně o muslimy. Tím opět vyšla vstříc takzvaným liberálům, tedy marxistům.

Problém Německa je v tom, že tak jako u nás dodnes přežívá bolševické myšlení, tak v Německu přežívá představa o vlastní výjimečnosti a nadřazenosti. U nás na přežívajícím komunismu v hlavách velké části občanů, staví třeba Babiš svoji politiku v boji proti živnostníkům, co „všici kradnú“.,

V Německu je uvnitř společnosti stále německý nacionalismus, lépe řečeno latentní nacismus. U nás se komunistům prakticky nic nestalo, mnozí spíše vydělali, a podobné to je a bylo v Německu s nacisty. Pohádky o „zúčtování s nacismem“ nechme věrným přátelům Německa a EU, jako je Schwarzenberg. Ve skutečnosti desetitisíce německých zločinců, často masových zločinců, dožily v Německu na krásných penzích až do smrti. Norimberský proces s velkou slávou organizovali Spojenci a pak... pak prakticky od roku 1949 nic. Vyšetřovat, jakoby, se začalo, až když nacistických vrahů bylo 99 % mrtvých. Stářím.

V Německu, jak říkají i německé statistiky, zůstal v očích Němců pohled na sebe stále jako na „nadnárod“. Jsou nejlepší, proto mají nejen právo, ale podle svých představ i povinnost „vychovávat“ ostatní zaostalé národy. Až do doby nástupu Kohla se všechny německé vlády, vědomy si této skutečnosti, vyhýbaly celoevropské odpovědnosti jak čert kříži. Teprve sjednocení, kdy se Německo stalo jedničkou, odstartovalo vývoj v Evropě, kdy šla ekonomika EU „zu grund“. Ovšem nejen vinou Německa!

Ale od té doby je Německo stále silnější a jeho politici neomalenější. Poslechněte si třeba předsedu europarlamentu Schulze.. Mnohým Němcům se to velice líbí (potajmu) a Merkelová jim dává iluzi, že jsou opět na špici a zločiny jsou zapomenuty. Takže se kochají představou, že budou první, kdo bude mít energii jen ekologickou. Jejich vítání cizinců má ukázat, jak jsou úžasně soucitní a že už nikdy nebudou rasisti a prý bude ta lepší a „nebílá“ Evropa vypadat pod jejich vedením jako multi-kulti ráj. A oni budou stát v čele „nové Evropy“. Ti ostatní, jak vykřikují, jsou jen rasisté, xenofobové a vůbec zaostalá verbež. Bez které by “nám Němcům“ bylo lépe.

Bývalá soudružka z NDR, funkcionářka komunistické Svobodné německé mládeže (FDJ, Freie Deutsche Jugend), ví, co její levicoví marxističtí euro-mládežníci chtějí. Stejně jako staří nacisté a noví nacionalisté, kteří v duchu nikdy nepřestali nenávidět či pohrdat židy, Slovany a vůbec podlidmi. Jsou přesvědčeni, a Merkelová je v tom utvrzuje, že jsou vyvoleni být „prvními“ v Evropě.

A ještě jeden plán má Nová levice. Není potřeba hlásat program „Jude rein“ jako nacisté. To se nehodí. Ovšem stačí, jak doporučují levicoví antisemité, pozvat dost muslimů a židi utečou sami. A všem těm Východňárům a Balkáncům zatneme tipec. Vyhodíme je. Nějak už to zařídíme. A pak zavřeme hrance, a oni ať se s těmi muslimskými imigranty třeba pos... Totiž poperou.

Co se týká neposlušných států teď hned, kdyby chtěl někdo jít politicky jinak, jako Polsko, tak mu ukážeme. Budete poslouchat Unii, totiž Německo a jeho novou Vůdkyni - a ne, že ne. Jakže to psali novináři po celé obsazené Evropě za druhé světové války? Že bez Říše a jejího Vůdce celá Evropa zahyne. A kdo neuposlechne...

Copak dneska zní něco jiného z úst eurohujerů a německých politiků kolem Merkelové?