22.2.2019 | Svátek má Petr


EVROPA: S křížkem po funuse

2.1.2010

První etapa našeho členství v EU skončila ratifikací Lisabonské smlouvy. Snad to stojí za několik ohlédnutí zpět.

Když už jsme se svobodně rozhodli stát se členem EU, měli jsme vyvinout maximální úsilí k tomu, aby unie překonávala své nedostatky a vyvíjela se co nejpříznivěji. Na hájení vlastních zájmů není nic nemravného a pokud by je všechny státy prosazovaly tak, aby nepoškozovaly státy ostatní, vznikal by ideální útvar. Pohled z opačného úhlu ukazuje, že EU není andělský chór a někdy trvá a někdy netrvá na dodržování vlastních pravidel a že ten, kdo si své zájmy nehlídá, může na to doplatit.

Nevím, jak dobře jsme své zájmy hájili v přístupové smlouvě, ale už od přípravy Evropské ústavní smlouvy až do ratifikace Lisabonské smlouvy jsme měli spoustu času na formulování vlastních zájmů a na hledání způsobů, jak je prosazovat.

Místo toho naši eurofilové byli ochotni schvalovat v zájmu vyšších cílů cokoliv a ihned, zatímco naši eurofobové se do poslední chvíle spoléhali na to, že smlouvy odmítne za nás někdo jiný.

Náš ústavní soud a četní ústavní právníci mohli hned od počátku našeho členství v EU Evropskou ústavní smlouvu analyzovat a porovnávat ji s naší ústavou. Mohli její články roztřídit na ty, které s naší ústavou v souladu nejsou a kde bychom ji mohli přizpůsobit, a na ty, kde jsou skryta potenciální rizika a je třeba o nich začít vyjednávat. Totéž měli udělat s Lisabonskou smlouvou a s Listinou lidských práv. Nějak je nezaujalo, že už do smrti těžko budou mít možnost dělat něco důležitějšího.

I primitivním pohledem zvenku jsou zřejmé některé potenciální unijní rozpory, kterým bylo možno předejít vyjednáváním, v krajním případě vypsáním referenda o LS, případně využitím práva veta.

Rozpor mezi původními a postkomunistickými členským státy spočívá m.j. v tom, že ty první mají tak zeširoka rozevřený sociální deštník, že kdyby na stejné sociální nároky měly přistoupit i postkomunistické státy, musely by rasantně zvýšit daně a ztratit konkurenceschopnost své produkce. Ostatně takový požadavek už zazněl (tuším z Francie). Nebylo nic samozřejmějšího než se se všemi postkomunistickými státy spojit a pak se dala snadno vyloučit rizika plynoucí např. z možnosti Soudního dvora Evropské unie shledat, že naše právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které potvrzuje Listina (dnes jsou v LS pouze jmenovité výjimky). Stejně tak právo na vlastní daňovou politiku, je uplatněno jen jako výjimka (pouze Irsko). Namísto hledání přirozených spojenců se základem ve visegrádské čtyřce, jsme sami sebe pasovali na premianta , který se s ostatními nebude zahazovat.

Potenciálním zdrojem rozporů jsou i hospodářské a politické zájmy bývalých koloniálních velmocí na svých bývalých koloniích nebo zájem velmocí o prosazování vlastní velmocenské politiky prostřednictvím unie. Tyto zájmy nesdílejí malé státy, které kdyby se včas spojily, mohly taková rizika omezit nebo vyloučit.

V celounijním měřítku existuje napříč Evropou rozpor mezi politickými elitami a „evropským lidem“. Normální lidé vědí, že podepisovat smlouvy jejichž text neznají, je hazard. Co si mají myslet o politicích, kteří s viditelným nadšením za nás podepisují text, o čemž připouštějí, že ho neznají? Ty podpisy a hříčky s opakováním referenda způsobily, že by nikdo nevsadil ani zlámaný groš na to, že by mohly být smlouvy schváleny v referendech v celé unii. Samozřejmě důvody odmítnutí by byly různé v různých státech.

„Evropský lid“ pak přehlíží přednosti, které unie přináší a vidí jako příčinu souhlasu politiků se smlouvami hlavně zajištění výjimečně dobře placených koryt. K nechuti vůči unii dále přispívá bruselská byrokracie prosazováním některých evidentně nesmyslných nařízení. Kdyby byli evropští politikové přesvědčeni, že pro dobrý vývoj unie je třeba i kladný postoj „evropského lidu“, musela by ústavní smlouva vypadat jinak nebo mohla být odložena až skončí dosavadní termínované výjimky z hlavních svobod unie. Bylo-li argumentem pro urychlení schvalování zajištění možnosti přístupu dalších států, stačila by jednoduchá smlouva, kde by byly jen preambule a základní kapitoly: společná ustanovení, demokratické zásady, orgány a jejich vzájemné vazby. Všechny odpovídající články smlouvy mohly být formulovány tak, aby nebyly závislé na počtu členů unie.

Na druhou stranu jsme si nijak neposloužili remcáním proti některým nezbytným krokům obsaženým v LS. Předchozí stav, kdy ti, kteří nejvíce přispívali, měli v evropském parlamentu nejmenší poměrné zastoupení, byl trvale neudržitelný a bojovat proti němu argumentem, že se naše zvýhodněné postavení zhorší nebylo šťastné. Zastoupení členských států v parlamentu by mělo být úměrné počtu občanů jednotlivých států, se zachováním dosavadního minimálního počtu poslanců za jednotlivý stát.

Rovněž tak zrušení práva veta bylo opodstatněné. Snadno si dovedu představit jak nezodpovědnou vládu si dovedou občané demokraticky zvolit a jak veto v takových rukách by mohlo narušovat fungování unie. Ovšem podmínkou pro zrušení veta mělo být zajištění práva jednotlivých států nepřistoupit na taková rozhodnutí, která by prokazatelně poškodila jejich občany a jejichž nedodržování by nepoškodilo žádný jiný stát. Stačilo by trvat na dodržování proklamovaného principu subsidiarity (citát z preambule smlouvy: „rozhodnuti pokračovat v procesu vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy, v němž jsou rozhodnutí přijímána co nejblíže občanům v souladu se zásadou subsidiarity“).

Opodstatněné nebyly ani protesty proti zasahování EU do našeho právního řádu. Naopak, je to jeden z přínosů, kde nám unie může pomoci zlepšit náš právní galimatyáš, vzniklý roubováním dalších a dalších výplodů postkomunistických právníků a nekvalifikovaných a nezodpovědných poslanců na původní komunistický zločinný právní řád.

Je toho hodně co jsme měli nebo neměli dělat, otázka je, co můžeme dělat teď, s křížkem po funuse. Snad bychom mohli vycházet ze své dosavadní, ne právě nejlepší unijní pověsti a hrát roli naivního dítěte ukazujícího na nahotu pana krále. Témat bychom našli dost, zejména v oblasti hospodaření unie (provoz Brusel-Štrasburk, překládání ze všech do všech jazyků, stanovování kvót aj.)

Problém je jen v tom, jestli sami nejsme nahatější než ten král, jestli naši byrokrati nejsou byrokratičtější než ti bruselští a jestli naše politiky můžeme někomu dávat za vzor.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


počet příspěvků: 24, poslední 3.1.2010 07:48









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.