Je to tak jednoduché. Kdo rozhoduje o svém osudu, je svobodný, a proto žije důstojně. Kdo ne, je podřízený, a proto opovrhovaný. Svoboda ale není zadarmo, a proto poddanství láká. Náš stát tento základní spor o smysl existence intenzívně prožívá od svého vzniku dodnes. Jaké jsou jeho geopolitické souřadnice a možnosti v roce 2017?

Jako vždy v našich dějinách, nanejvýš dramatické. Proč jako vždy? Jako vždy, i dnes je neměnné naše umístění ve středu klíčového evropského pásu mezi Německem a Ruskem, kde se vždy rozhoduje otázka vztahu Evropy, Asie a Afriky, jež se svými důsledky od první světové války životně týká demokratické Ameriky. Do vnitrostátní politiky České republiky nyní proto viditelně zasahují velmocenské zájmy ze tří stran. Je přitom ale naše štěstí, že není velmoc jako velmoc. Jsou velmoci úpadkově protidemokratické a velmoci svým rozhodujícím zacílením, jež se promítá do politického rozhodování, houževnatě demokratické.

Naše vlastní státní orientace nápadně často tíhla k demokracii. Vznik demokratické Československé republiky v roce 1918 proto v našich dějinách nebyl vůbec nahodilý. Kdo u nás na počátku velmocenské řežby světové války stál proti založení svobodného státu, byli kromě jiných stoupenců podřízenosti marxisté. Jmenovitě předseda sociálních demokratů, pozdější první vůdce československých komunistů Bohumír Šmeral. Jeho argumentace zněla: Nárok na existenci mají podle správných marxistů jen velké, centrálně řízené mnohonárodní ekonomické celky. Svobodné demokratické rozhodování občanů o svém osudu, tedy politický život, se má tomuto údajnému zákonu dějin podřídit.

Marxistické (a tehdy obdobně i monarchistické, s ním spjaté klerikálně katolické a domácí českoněmecké) zavrhování Masarykova principiálního zápasu o samostatný republikánský stát přirozeně znamenalo podřízenost velmocenskému ovládání menších států a jejich politických národů. Tehdy se jednalo o podřízenost Rakousku-Uhersku, jež se zásadně podřizovalo Německé říši, tedy jejímu záměru postupně ovládnout Evropu a svět, a tak nakonec jednou provždy vymýtit ústavně demokratickou civilizaci z povrchu zemského. Od té doby se kulisy proměnily, ale jádro problému vůbec ne.

O geopoliticky na rozhodujícím místě Evropy umístěnou Českou republiku projevuje přes zjevnou nevoli našich občanů vrchnostensky velmocenský zájem nedemokraticky uspořádaná a v rozporu s demokracií Evropy i souvisle jednající, fakticky Německem ovládaná Evropská unie. Vstup České republiky do Evropské unie se nyní většině občanů zpětně ukazuje jako politicky chybný krok do nesvobodného prostředí. Z druhé strany Českou republiku soustavně a intenzivně ohrožuje ruský velmocenský nápor vedený úsilím znovu si tak či onak podmanit do roku 1989-1990 Sovětským svazem ovládané, geopoliticky rozhodující evropské území mezi Německem a Ruskem. Přirozeným důsledkem velmocenského, demokracii a svobodu Evropy ohrožujícího tlaku de facto německé Evropské unie a z druhé strany diktátorského Ruska jsou dvě skutečnosti. Jednak upevňující se soudržnost visegrádského uskupení států pokrývajících jádro území mezi Německem a Ruskem. Z druhé strany je to sílící význam Severoatlantické aliance jako transatlanticky ukotvené obranné vojenské záruky existence demokratické civilizace Evropy.

A tak se nyní dostáváme ke třetímu velmocenskému hráči na evropské geopolitické šachovnici dneška, jímž jsou Spojené státy americké. Na rozdíl od Německa, institucí Evropské unie a Ruska byly USA v Evropě zpravidla demokracii a svobodu prosazující silou. Nejvýznamnější český proamerický myslitel a politik, obnovitel státní samostatnosti T. G. Masaryk, viděl právě v evropské angažovanosti USA rozhodující záruku trvalé demokracie Evropy, a proto i naší svobody. Toto Masarykovo geopolitické zjištění platí dodnes.

Nyní je celkem zřejmé, že nejen britská, ale pod značným vlivem brexitu i americká demokracie se očišťujícím způsobem navrací k Lincolnovu demokratickému principu vlády lidu, lidem a pro lid. Loňská angloamerická revoluce se dnešní Evropě jednoduše nemůže vyhnout. Proto Evropská unie bije tak zoufale na poplach a snaží se horečně vykřesat jakousi euroarmádu, přestože většina členských států EU je v NATO. Agresivní diktátorské Rusko zatím naivně doufá, že se Trumpova Amerika stane jeho evropským a světovým spojencem. Představitelé Severoatlantické aliance to ale tak vůbec nevidí.

Donald Trump se totiž vrací k Reaganově vůdčí nepsané zásadě zahraniční politiky obnovené americké demokracie: My vyhrajeme, a oni prohrají. Prohraje Evropská unie, Německo, Čína, Rusko a v neposlední řadě islámský chalífát. V Evropě zvítězí USA, a proto Visegrád a ne protidemokraticky orientovaná EU. Celosvětově prohrají islamisté a upevní se demokratická civilizace. Navzdory bruselsko-berlínské autokracii a ji horečně propagujícím institucím, jako např. pražskému Ústavu mezinárodních vztahů, jehož ředitel Petr Kratochvíl nyní (MfD, 29.12.) argumentuje jako v roce 1915 Bohumír Šmeral. A vzdor klopotnému zoufalství dnešní české politické i valné části mediální scény.

Využijeme možností pozvolna se blížící evropské svobody? Zasadíme se o to, aby se místo nedemokratické a ekonomicky nevýkonné Evropské unie stal nejen v poměrech Visegrádu skutečností Masarykův princip demokratické evropské jednoty jako svobodné rovnoprávnosti demokracií bez ohledu na velikost a sílu? Oprostíme se od posluhování mocným nedemokratům k důstojné svobodě s druhými? A vrátíme se tak z bezvýchodného bruselského bloudění konečně k sobě samým, k podstatě svých vlastních demokratických tradic, jež jsou opakem šovinistického provincialismu? K zásadě, jež říká, že mezinárodnost není nic nad národy? Tato Masarykova zásada je nyní vůdčí zásadou tichou revolucí osvobozených Britů a Američanů. Proč se k ní důrazně nevrátit v příštích volbách?

Autor je filosof