V uplynulých týdne hýbaly německou veřejností spory o záchranu eura za každou cenu a za peníze německých daňových poplatníků. Německo se účastní podpory zadlužených států dvacetiprocentním podílem. Počet odpůrců záchrany rostl a roste dál.

Korunu všemu nasadil prezident ECB, Mario Draghi, který prosadil plán na neomezený nákup dlužních úpisů (obligací) států, které se potácejí na pokraji bankrotu. Za své bezcené obligace dostanou zadlužené státy tvrdé euro. Kritici říkají, že Draghi si bude muset eura nechat natisknout. Ten ale prohlašuje, že to, co za tyto obligace vydá, ušetří jinde. Tomu ovšem až na pana Macháčka z Respektu a několik málo dalších eurohujerů nevěří už nikdo. Druhý argument prezidenta ECB spočívá v tvrzení, že státy, jejichž dlužní úpisy by měly být nakupovány, musí přijmout různá úsporná opatření, která jim předepíše ECB a spolek ESM (záchranný deštník eura). Co bude pak, když dlužník na všechny požadavky přistoupí, začne přijímat peníze za své "šrot papíry" a ukáže se, že své závazky neplní? Názorně se to ukazuje už teď na případu Řecka. To soustavně neplní své závazky a podporu od eurozóny přesto dostává. Stejné se bude opakovat i v případě dalších zadlužených států.

Ve sředu rozhodl Ústavní soud Spolkové republiky Německo o jejím podílu na záchraně eura.

Jedná se o částku 190 miliard eur, která nesmí být, bez souhlasu německého parlamentu, překročena. To znamená, že ani kancléřka Merkel, ani ministr financí Schäuble nemohou bez souhlasu německého spolkového sněmu navýšit podíl Německa na záchraně zadlužených států a tím i záchraně eura samotného.

Německo tím názorně předvedlo, jak se dělá demokracie. Známý odpůrce zavedení eura a smluv z Maastrichtu a Lisabonu, poslanec německého spolkového sněmu za CSU (Christlich- Soziale Union), dr. Peter Gauweiler, podal k ústavnímu soudu žalobu proti svévolnému, Bundestagem neodsouhlasenému stanovení obnosu, kterým Německo ručí za finance systému ESM, který má zaručit finanční přežití, odvrácení bankrotu států Řecka, Portugalska, Španělska, Itálie a dalších. Stranou se mluví už i o Francii. V podstatě jde panu Gauweilerovi o totéž, o čem mluví i náš pan prezident: Nikým nevolení funkcionáři EU ve spolupráci s národními politiky a nevolenými komisaři jednotlivých států rozhodují o další osudu unie.

To, že ústavní soud nezavrhl a priori záchranu eura a stanovil pouze podmínky, za kterých se smí Německo zúčastnit, vidí mnozí jako porážku doktora Gauweilera. Opak je pravdou. Hlavní cíl žaloby spočíval v zamezení německé vládě svévolně vynakládat peníze daňových poplatníků na záchranu zadlužených států. Zachraňovat ano, ale jen se souhlasem volených zástupců německých občanů. Pan Gauweiler tedy vyhrál - ne sice k.o., ale vysoko na body.

Budoucnost eurozóny, států platících eurem, nevypadá právě růžově. Ze sdružení zemí s jednou měnou se stává podpůrný spolek pro zadlužený jih Evropy. Euro, které mělo původně přispívat k integraci, bude kontinent rozdělovat. Dříve nebo později se nezadlužené státy oddělí od zbytku. Doufejme, že všechno půjde mírovou cestou.