24.4.2024 | Svátek má Jiří


EVROPA: Rozděl a panuj

29.7.2016

V Reflexu vyšel 24. července článek s názvem Menšiny v Irsku nechtějí katolíky řízené povinné náboženství na školách.V zásadě jde o běžnou agenturní zprávu, které informuje o společné akci evangelíků, ateistů a muslimů, kterým se v silně katolickém Irsku nelíbí způsob výuky náboženství na tamních školách. Reakce diskutujících pod článkem by se daly shrnout do dvou tezí: „Ať si to Irové řeší sami“ a druhá „Nemám rád katolíky v jakékoliv podobě“.

Byla by to v dnešních době téměř každodenních útoků po Evropě prkotina, kdyby Irsko nebylo stejně jako my součástí Evropské unie. Tím se tato zpráva stává událostí společně sdílenou. Dá se totiž téměř z jistotou předpokládat, že ve stejném vyznění proběhla s podobnou odezvou ve většině zemí Unie. A takováto evropská názorová sonda k vnitroirskému problému může být, pokud o to bude v Bruselu zájem, přetavena do zpětného tlaku na Iry. Platí pozměněné Jakešovo: „Ne my, ale (evropský) lid si to žádá...“

Část české identity je založená na kritickém vymezení vůči katolicismu (s menší intenzitou i vůči křesťanství obecně). Tento postoj postupně vykrystalizoval v průběhu moderních dějin částečně jako sebeobranný reflex a jednak jako důsledek masivní komunistické indoktrinace - „marxismus-husitismus“.

Přenášet však tuto naši zkušenost do irského prostoru hraničí se značným poklesem duševních sil kombinovaným s neznalostí základních faktů evropských dějin. Irové přece vedli dlouhé existenční boje s mnohem silnějším agresivním sousedem (jako bychom to neznali!) a příslušnost ke katolické víře byla nedílnou součástí jejich národní identity oproti převažujícímu britskému anglikánství. V podstatě byla jedním z důvodů jejich samostatné existence.

Ve většině zemí existuje nějaký hlavní názorový proud a vedle něj skrytě či otevřeně řada dalších menšinových postojů. Je to tak dobře, protože vývoj neztrácí dynamiku a při změně vnějších či vnitřních podmínek v nich lze nalézt alternativu lépe přizpůsobenou novým podmínkám. V dnešní situaci však tyto minoritní postoje čelí velkému pokušení přenést svůj diskurs na celoevropskou úroveň. Z irských ateistů se rázem stávají „evropští ateisté“ žijící v západním koutě Evropy. Takto vzniká ze směsi jinak těžko slučitelných postojů nová evropská identita. Těžko ale můžeme očekávat do budoucnosti něco jiného než tvrdé mocenské boje mezi těmito skupinami. Dá se také důvodně předpokládat, že velkou šanci na vítězství v tomto boji bude mít ta nejagresivnější a evropskou kulturní zkušeností nejméně zatížená. A je také velmi důležité říct, že pokud někdo takto hledá pro své postoje spojence mimo rámec své společnosti, z pohledu této společnosti se stává jakousi „pátou kolonou“.

Důsledkem je ztráta sebeúcty uvnitř národa a pocit osamocenosti se svými zájmy. Pochopitelně, identickou „irskou zkušenost“ už v Evropě nenajdeme, zato muslimů či ateistů je v ní víc než dost.

Pro připomenutí, jak tento mechanismus funguje obráceným způsobem v našich podmínkách, si vzpomeňme třeba na kauzy „klecových lůžek“ nebo „detenčních zařízení“ - žádný civilizovaný Evropan přece ani na okamžik nepřipustí oprávněnost jejich používání. To, že jejich existence zohledňuje nějakou jedinečnou českou zkušenost, nikoho přitom nezajímá.

Pokud tedy budeme chtít zůstat v evropském společenství a zároveň si uchovat svoji integritu a jedinečnost, buďme velmi opatrní při komentování událostí u sousedů. V Irsku je totiž také strašně jednoduché napsat, že tihle Češi by se měli hodně rychle polepšit.

Jaromír Spousta