Proč mají mít migranti stejná práva jako občané EU?

Liberalismus se za celou dobu své existence nejen v Evropě změnil k nepoznání. Slovo liberalismus je odvozené z latinského liber znamenajícího „svobodný“. Tak proč chtějí stále více liberálové něco regulovat a někoho přemísťovat?

Základní liberální hodnotou by měla být svoboda. Je tomu ale stále tak? Ve své moderní podobě už není o ideologii hájící elementární lidské svobody či svobodné podnikání, ale pravým opakem zmíněného. Moderní liberálové se totiž snaží bojovat za posílení role státu, který se má co nejvíce starat o to, jak lidé žijí i např. jak (ne)mají rodiče vychovávat svoje děti.

To vše kvůli údajnému posílení rovnosti. Rovnost musí být podle současných liberálů prakticky ve všem, i kdyby to mělo jít na úkor svobody. Jejich mottem je nyní „stejná práva pro všechny“, nejraději vždy a za všech okolností. Jenže to vůbec není pravicové a liberální vlastně jen k pár zástupcům menšin. Proč tedy nehájí i postoje většiny?

Progresivismus a byrokracie místo svobody

Uveďme si nyní tři oblasti, kde se socialisté a liberálové shodnou.

1. Nejlepší zájem dítěte – nejvíce liberální země mají největší problémy se zasahováním státu do rodiny. Správný liberál totiž něco jako tradiční rodinu považuje za absolutní přežitek. Moderní je, aby děti měly v rodných listech jen matku, případně dvě matky nebo úplně nejlépe dva otce, kteří si koupí vajíčko od anonymní dárkyně, dále si pronajmou dělohu, tedy nějakou ženu ochotnou jim za balík peněz donosit uměle oplodněné vajíčko a ihned po porodu se miminka vzdát = připravit ho o kojení i polovinu zdravotní dokumentace. Stačí přece láska a dobrá péče, biologická vazba či záznamy o rodinné anamnéze jsou podřadné. Důležitější je, že se nějak budou rodit děti (u tohoto nezapomenout hned vzápětí oslavit povolení potratů) a nějaký jedinec prý bude šťastný (na úkor jiného). K tomu, aby toto šlo, klidně přepíší celé rodinné právo a vytvoří x dalších zákonů. Nehledě na zásahy do rodin, kdy se hlídá, aby dítě bylo vychováváno dostatečně progresivně, liberálně i moderně. To znamená jedině dialogem, bez trestů, domácích úkolů a jakýchkoliv povinností.

2. Migranti mají mít stejná nebo větší práva jako občané EU – nejednou jsem byl svědkem toho, jak liberálové hlasují na evropské úrovni společně se socialisty a obecně s celou levicí proti svobodě a spolupodílejí se tak na prosazování progresivistické levicové agendy – příkladem může být návrh Dublin IV (permanentní a povinný přerozdělovací mechanismus na běžence), kde byla zpravodajkou Cecilia Wikströmová, která je z liberální frakce ALDE (pozn. u nás reprezentuje ANO 2011), nebo třeba tzv. globální pakty OSN k migraci, které také chtějí hlavně stejná práva pro všechny, protože proč by Eritrejec nemohl pracovat a cestovat stejně, jako může Švédka žít třeba v Řecku? On chce jít do EU, takže podle liberálů na to má mít právo.​

3. Podpora gender ideologií – správný liberál podporuje gender, je přece absolutní přežitek řídit se něčím, jako je pohlaví, vše je to jen sociální konstrukt, všichni můžeme dělat absolutně cokoliv. Aby to lépe vysvětlili, budou nabádat rodiče, aby neoblékali holčičky do červeného, klukům dávali panenky, filmařům nakazovat, aby natáčeli filmy s akčními hrdinkami a z chlapů dělali mamlase. A nadávat všem, kdo se pohorší nad mužem v šatech, lodičkách a krajce, protože když to chce, musíme být liberální a nad touto extravagancí nadšeně jásat. Odsoudit je možné jen velký výstřih Jitky Čvančarové.

Liberálové v řadě zemích prostě celkově stále více bojují za takový stát, který ví vše lépe než ostatní, a aby dosáhli svého, místo svobody lidi svážou stovkami nových zákonů a aparátem sankcí za porušení. To se týká i předpokládané podpory firem a podnikání. Spolu s levicí, především socialisty a komunisty, hlasují liberálové ve prospěch nesmyslných omezení například v oblasti vysílání pracovníků, kdy dokonce přehlasovali vlastní zpravodajku.

Jak v tomto kontextu opakuji poměrně často, cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. A v posledních letech byli liberálové jejími hlavními cestáři. ​

Převzato z blogu s autorovým souhlasem

Autor je europoslanec za KDU-ČSL, člen Rozpočtového výboru Evropského parlamentu