27.9.2016 | Svátek má Jonáš






EVROPA: Rovnost – opium západních intelektuálů

11.2.2016

Charakteristickým fenoménem dnešního Západu je úsilí o dosažení co možná nejvyššího stupně nemajetkové rovnosti mezi lidmi ve všech sférách života. V praxi se tento trend projevuje zákonným potíráním rozdílů, jež jsou přirozeným důsledkem nerovnoměrného rozložení inteligence, talentu, paměti a dalších duševních „mohutností“ jak mezi jednotlivce, tak mezi rozdílné skupiny lidí. Není potřeba příliš velkého intelektuálního úsilí, aby bylo zřejmé, že první, ale nikoli jedinou obětí válečného tažení rovnostářů je svobodná soutěž všude tam, kde je uvedený postup aplikován.

Egalitářství je něčím zcela neznámým a nepochopitelným mimo oblast euro-americké civilizace, protože vyrůstá z jejích křesťanských základů. Je derivátem představy o rovnosti lidí před Bohem, jež se zformovala v prvních staletích po Kristu a stala se jedním z nejpřitažlivějších postulátů křesťanské teologie. Jakmile se tato idea v raně středověkých společnostech etablovala, vytvořil se zároveň předpoklad pro názor, že společenská „třídní“ hierarchie není nevyhnutelným lidským údělem. Touha odbourat rozdíl mezi „pánem“ a „rabem“, jak to později vyjádřil Hegel, se poprvé projevila v některých středověkých herezích včetně husitství. Nejstarší rovnostářská či protokomunistická sociální hnutí spadají do raného novověku; patří sem např. radikální ideologie Tomáše Müntzera za německé selské války nebo hnutí tzv. levellerů (rovnostářů) z doby anglické občanské války v 17. století. První propracované systémy utopické „beztřídní“ ideální společnosti, v níž neexistuje soukromé vlastnictví, zformulovali Angličan Thomas More (Morus) a Ital Thomaso Campanella.

Zásadní kapitolu vepsal do vývoje rovnostářské myšlenky Jean Jacques Rousseau v polovině 18. století. Podobně jako jeho zmínění předchůdci postřehl, že základem sociální nerovnosti a společenské hierarchie je soukromé vlastnictví. K nápravě tohoto „zla“ volil však obmyslnější a rafinovanější postup. V díle Společenská smlouva napsal, že s ohledem na to, že demokracie předpokládá „velkou rovnost v postavení a majetku“, je nutno omezit bohatství a vliv bohatých, jakož i lakotnost a chtivost chudých. Přímou spojnicí k Francouzské revoluci a dnešním egalitářům je další Rousseaův výrok přímo osudového významu: bez rovnosti není svobody! Poprvé tak byly tyto bytostně protikladné politické principy uvedeny do vzájemné pozitivní závislosti, takže se z nich postupem času staly pro některé liberály svého druhu spojité nádoby. Tento fatální omyl, patrně nejnebezpečnější v dějinách politického myšlení, vetkli Francouzi do štítu své revoluce v podobě nesmírně přitažlivého hesla „Svoboda, rovnost, bratrství“, jež následně Napoleonovi vojáci roznesli na bodácích jako dračí setbu po celé Evropě. V revoluční deklaraci práv člověka a občana ze srpna 1789 (Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech. Společenské rozdíly se mohou zakládat pouze na prospěšnosti pro celek.) není preference „égalité“ tak explicitní, nicméně společenská „nebezpečnost“ nerovnosti je dostatečně zřejmá.

Již první významný kritik Francouzské revoluce Edmund Burke si uvědomil, že rovnostáři převracejí přirozený řád věcí a přesouvají těžiště svobody z jednotlivce na kolektiv. Po dlouhou dobu se nicméně zdálo, že klasický liberalismus je (s výjimkou Francie) proti rovnostářské nákaze imunní. Svobodomyslné měšťanstvo se „spokojilo“ s ústavním zakotvením rovnosti před zákonem, což není nic jiného než sekularizovaná rovnost před Bohem a jediný druh rovnosti, který je slučitelný s parlamentní demokracií, která se řídí rozumem a zakládá se na svobodě. Pouze ve Francii se neustále – při periodicky propukávajících revolucích – prodírala na povrch radikálně chápaná rovnost, o což se starala hojná teoretická produkce socialistů a rovnostářů (Saint-Simon, Leroux, Proudhon ad.). Zemi Galského kohouta je tak možno směle označit za startovací rampu nejzhoubnějších politických a filosofických idejí. Tuto „výsadní“ pozici si Francouzi udržují dodnes (Sartre, Derrida, Foucalt).

Od konce 19. století započaly v západní a střední Evropě sociální reformy v podobě prvních zákonů o všeobecném pojištění v nemoci, ve stáří apod. Šlo bezesporu o nutná a rozumná opatření směřující ke stabilizaci rodící se průmyslové společnosti. Zároveň to byl ale počátek éry sociálně-ekonomického zákonodárství, v jehož průběhu levicové strany testovaly hranice zatížitelnosti hospodářství (E. Wolfrum), jinými slovy zkoušely zejména v oblasti daní, znárodňování a pravomocí odborů, kolik toho kapitalismus v rámci vyrovnání (levelling) rozdílů a posilování rovnosti mezi společenskými vrstvami „unese“. Na cestě k socialismu přitom nejdále dospěly Británie, kterou Labour party přivedla v polovině sedmdesátých let na pokraj hospodářského kolapsu, a o něco později skandinávské země. Souběžně zformuloval Friedrich August von Hayek v díle Právo, zákonodárství a svoboda fundamentální filosofickou kritiku projevů socialismu a rovnostářství v ekonomice a politice. Analýze podrobil především pojem spravedlnosti, který v pojetí socialistů a levicových liberálů zdegeneroval v tzv. „sociální spravedlnost“.

Centrální Hayekovou tezí je, že spravedlnost se může týkat pouze lidského chování, resp. pravidel správného chování. Jestliže dítě dostane pohlavek, protože lhalo, je to spravedlivé. Pokud ale je takto potrestáno, aniž lhalo, je to nespravedlivé. Pohlavek sám o sobě není spravedlivý, ani nespravedlivý. Jiný příklad: v posledních volbách vyrukovala sociální demokracie s požadavkem spravedlivých platů pro učitele. Avšak žádný spravedlivý plat neexistuje, protože - jak Hayek vysvětluje – určitý fakt nebo stav věcí může být dobrý nebo špatný, ale nelze na něj aplikovat pojem spravedlnosti. Levicový požadavek „sociální spravedlnosti“, z právního hlediska naprosto prázdný a neuchopitelný, je holým propagandistickým heslem směřujícím k rovnostářsky motivované redistribuci společenského bohatství. Je evidentní, že musí vést k posilování vlády a státních institucí. Při prosazování rovnosti musí vláda s občany „nakládat velmi nerovně“, takže výsledkem bude podřízení velkých mas lidí příkazům řídící elity. Jestliže ale již v šedesátých letech minulého století „sociální spravedlnost“ ovládla politickou diskusi, dnes se stala cílem, automaticky prosazovaným i tzv. pravicovými stranami na Západě. Tím spíše platí pochmurný Hayekův závěr: převládající víra v „sociální spravedlnost“ je nejzávažnější hrozbou pro většinu ostatních hodnot ve svobodné společnosti.

Pod hrozbou ohrožení prosperity posléze západní levice opustila hospodářský marxismus a volky nevolky se smířila s kapitalismem, pokud je tento pojem možno ještě vůbec aplikovat na soustavu norem, regulací, dotací a kontrol řízenou z bruselského centra. Aktivity rovnostářů se od té doby zaměřily primárně na sféru politické a hospodářské moci a na přirozené rozdíly kulturní, psychologické a mentální. Základní inspiraci poskytl ovšem opět marxismus v podání německé frankfurtské školy a sartrovské linie francouzského existencialismu. Oba tyto směry vedly v šedesátých letech frontální útok proti údajně represivní a nesvobodné západní společnosti s cílem podlomit veškeré zdroje autority, hierarchie a řádu a odstranit „svazující“ konvence, jako je tradice, morálka, stát, národ či rodina. Pod heslem ničím neomezené svobody a tolerance se skrývala touha po totální rovnosti všech se všemi, z níž se zrodil multikulturalismus, feminismus a boj za „rovnoprávnost“ homosexuálů. Zde je také třeba hledat kořeny dnešní tzv. antidiskriminační legislativy, která se po roce 2000 prosadila v Evropské unii a představuje zatím v oblasti práva patrně největší úspěch nepřátel svobody, rozumu a lidské přirozenosti.

Nejvlastnější esencí rovnostářského politického šílenství jsou strany zelených, které jsou ostatně přímým dědicem revolučního furoru roku 1968 na Západě. Na cestě k vizi totalitní společnosti dokonale rovných lidských bytostí dospěli zřejmě nejdále Zelení v Německu a ve Švédsku. Před nahlédnutím do programu německých „Grünen“ je dobré se posílit skleničkou něčeho tvrdého, protože to věru není snadná četba. Vyjímám několik bodů: 1. společnost musí zajistit každému dítěti stejné šance; 2. musí zrovnoprávnit homosexuální spoluobčany; 3. musí docílit toho, aby mezi muže a ženy bylo spravedlivě rozděleno vzdělání, práce, příjem a vlastnictví ve státě, jakož i utváření (Mitgestaltung) společnosti a politiky. Ad 1) základním předpokladem je tu průmyslová výroba totožných jedinců, jak ji popsal Aldous Huxley v románu Konec civilisace. Jsem přesvědčen, že srdcím mnoha zelených soudruhů a zvláště zelených soudružek není tato idea vzdálená. Ad 2) němečtí homosexuálové se mohou ženit a vdávat, adoptovat děti, nyní tedy asi dojde na kvóty; ad 3) ano, usuzujete správně: dokud nebude na všech školách a ve všech (patrně hlavně těch lépe placených a prestižních) profesích stejný podíl obou pohlaví, dokud nebude německý majetek rovnoměrně rozdělen mezi muže a ženy, dokud nedostane 26letá čerstvá absolventka okamžitě totožný plat, jaký na daném místě před ní pobíral 65letý muž se 40letou praxí, nebude na tomto světě spravedlnost. A až bude ve spolkovém sněmu a vládě přesná polovina žen? Ne, ani tehdy nebude zelený mozek spokojen, protože pak bude třeba pečlivě vážit vliv všech těchto osob, nejlépe na lékárnických vahách, aby bylo dosaženo přesné poloviny onoho „Mitgestaltung“!

Toto je program strany směřující k totalitnímu uspořádání společnosti, protože za jiných podmínek není možné radikální program totální rovnosti uskutečnit. V normálním státě by musela být tato strana jako extremistická zakázána. V Německu je však mimořádně vlivná a oblíbená, její vliv daleko přesahuje současnou asi 10% podporu, její program je v posledních 15 letech dalekosáhle realizován. V Bádensku-Württembersku má dokonce ministerského předsedu a je samozřejmě největším stoupencem islamizace Německa. Po vítězném boji proti kuřákům si Zelení již delší dobu pohrávají s myšlenkou jisté regulace správného stravování Němců. Ideál zelené společnosti je tedy zřejmý: dokonale sterilizovaný, rovný a stejný občánek, důkladně vylouhovaný v nálevu politické korektnosti, bez chuti a bez zápachu, který nebude mít žádné názory, nebude schopen nenávidět ani milovat, nedokáže rozlišit dobro od zla, bude nekuřákem a stravovat se bude zásadně podle jídelníčku, jejž bude každý týden sestavovat ústřední výbor strany Zelených.

Francouzský politický myslitel 19. století Alexis de Tocqueville se ve svém díle Demokracie v Americe opakovaně vracel k myšlence rovnosti a jejímu poměru ke svobodě, permanentně kolísaje mezi nadšením nad krásou této ideje a obavami z jejích důsledků. Je to prý „nejasná představa uložená v srdci každého člověka“. (Chtělo by se dodat: francouzského člověka.) Daleko závažnější a pravdě bližší je Tocquevillovo zjištění, že jen málokdo si všimne nebezpečí, jimiž nás ohrožuje rovnost. Zatímco zla, která někdy působí svoboda, jsou bezprostřední a dobře patrná, zla, ke kterým může vést extrémní rovnost, se nenápadně vplíží do společnosti, přičemž v okamžiku, kdy se projeví naplno, jsme si na ně již zvykli, takže je ani necítíme. Jako kdyby Tocqueville předvídal známou salámovou metodu, kterou s oblibou při aplikaci „pokrokové“ legislativy používá Evropská unie....

Přitažlivost rovnosti spočívá mimo jiné v tom, že svým charakterem koresponduje s dnešní „tekutou“ dobou. Zatímco svoboda je princip, který generuje stabilitu (politické svobody je po jejich dosažení potřeba už „jen“ zachovávat a chránit), rovnost je v neustálém pohybu: po dosažení jednoho stadia se otevírá nový horizont další, ještě „rovnější“ rovnosti atd. do nekonečna. Zatímco svoboda je v souladu s přirozeným řádem věcí nutně zahrnujícím lidskou nedokonalost a mezilidskou nerovnost, rovnost s přirozeným řádem neustále zápasí. Přitom jej rozkládá a na jeho troskách buduje chrám dokonalosti, v němž pokrokoví intelektuálové uctívají modly dokonalé čistoty, sterility a stejnosti. Ale dokonalost je smrt, spí v hrobě stejnosti. (Jiří Krupička). Odstraňovat přirozený řád věcí znamená ignorovat realitu a ohrožovat fakt dobra v jeho samotné podstatě, neboť – jak usuzuje týž autor - zlo ve své reálné podobě přichází s požadavkem intelektuální a mravní slepoty k faktům skutečného života.



Diskuse


Z. Frys
21:10
11.2.2016

J. Hanzlík
17:23
11.2.2016

L. Novák 475
15:49
11.2.2016

J. Cervenka
14:41
11.2.2016

L. Novák 475
15:41
11.2.2016

Z. Lapil
15:50
11.2.2016

M. Pivoda
17:08
11.2.2016

L. Novák 475
17:18
11.2.2016

Z. Lapil
18:26
11.2.2016

M. Pivoda
20:18
11.2.2016

Z. Lapil
1:25
12.2.2016

M. Prokop
10:44
11.2.2016

Z. Lapil
15:22
11.2.2016

M. Prokop
17:16
11.2.2016

Ś. Svobodová
9:44
11.2.2016

Z. Lapil
12:24
11.2.2016

Ś. Svobodová
14:38
11.2.2016

P. Lenc
8:23
11.2.2016

P. Lenc
8:25
11.2.2016

J. Václavíček
8:10
11.2.2016

R. Tichý
8:21
11.2.2016

I. Schlägel
7:54
11.2.2016

J. Sinnreich
5:14
11.2.2016

B. Volarik
5:34
11.2.2016

L. Novák 475
15:47
11.2.2016

B. Volarik
6:55
13.2.2016

J. Cimbalnik
3:20
11.2.2016

R. Brzák
1:19
11.2.2016

T. Vodvářka
4:57
11.2.2016

B. Volarik
5:27
11.2.2016

G. Kovář
13:19
11.2.2016

počet příspěvků: 53, poslední 13.2.2016 06:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.