29.3.2024 | Svátek má Taťána


EVROPA: Rota šibalův aneb O obojím aktivismu

30.3.2016

...zlostí nemohouce na se hleděti nesměli by jedni s druhými domův, lečby tolikáž rota šibalův jedněch jako druhých byla. (Petr Chelčický: Postilla)

Balíčky s přečtenými časopisy mi ze staré vlasti docházívají s určitým zpožděním, i sedím teď nad úvodníkem únorového čísla Respektu a cosi mě přitom napadá. Článeček kratičký, vícekrát se v něm ale opakuje slovo aktivista, a to s výrazem nepochybné sympatie, jaká náleží věcem spravedlivým. Odkládám četbu a zamýšlím se... co přesně označuje těch devět písmenek? Kdo je hoden hrdého titulu aktivisty a kdo ne? Měl bych na něj nárok třeba já sám? Také přece provozuji leccos aktivně, například vyťukávání těchto řádků. Leda by to ovšem nebyl ten správný aktivismus, ale o tom dál.

Z hojnosti frekvence zmíněného pojmu v českých tiskovinách – v jiných ani tak ne – mi vyplývá takováto představa: jest aktivistou jedinec jsoucí si naprosto jist, jakým směrem a k čemu by se správně měl ubírati běh věcí veřejných. Jelikož se neubírá nebo snad ubírá, ale liknavě, cítí se povolán jej do správného směru připostrčit. Někdy mu v cestě stojí jakési právní zvyklosti, ne-li dočista zákony, avšak netřeba je brát tak stoprocentně, jelikož jsou to zvyklosti nedokonalé. Má už svou představu, jak by měly vypadat ty dokonalé, a hodlá je spolu se sobě blízkými – neboť aktivisté se vyskytují v houfech – prosadit, jen co k tomu uzraje čas. Chybou jest, že existují i jiní aktivisté, také s jakousi představou, kudy by se měl běh věcí ubírat, jenže opačnou; i nesměli by se potkat jedni s druhými, lečby rota šibalův jedněch jako druhých byla.

Nevzpomínám si, že bych o nějakých aktivistech býval četl ještě před patnácti, dvaceti lety, i mohlo by se zdát, že se jedná o jev současný, jejž dříve nebývalo. Ale ono bývalo, ledaže se mu tak neříkalo. Probírám se dějinami... třeba hned tadyhle bojovníci boží v čele s aktivistou Žižkou, ti se také cítili povoláni k dostrkání běhu věcí do správného směru. A věru, dostrkali. Ještě dlouho se země česká z toho vzpamatovat nemohla. Nebo aktivista Jánošík o něco později, co také bral spravedlnost do svých rukou. Nebo historicky poměrně nedávno v Německu za kancléře Hindenburga: běhali tenkrát po ulicích a po kebulích se vzájemně mlátili aktivisté hnědí s rudými, až přišel a všechno do svého směru popostrčil aktivista Hitler. Mám i vlastní vzpomínku: jak jsem na Staroměstském náměstí stál onoho únorového dne s ustrnutím naslouchaje řeči aktivisty Gottwalda, jemuž hlučně přizvukovali aktivisté v čepicích Lidových milic... co? Že to nebyli žádní aktivisté, ale praštění ideologové, jimž se z dopuštění božího povedlo učinit skutkem své brožurkové představy?

Možná, nehádám se. Jest obtížno odlišit od sebe ideologa dospěvšího k uskutečnění svých představ a aktivistu také s velmi přesnou představou, kudy by se správně měl ubírat běh věcí, ledaže se skutkem prozatím nestavší. To jsem ale, běda, to jsem pak darmo pokukoval po titulu aktivisty. Čítám tak někdy po sobě, co jsem napsal před rokem nebo před pěti, a vidím, jak často jsem se strefil vedle, jak jsem ze současného stavu usoudil na běh věcí budoucích, a ono houby. Věci budoucí, potvory, se naschvál rozběhly jinam a nečekaně, kdepak, aktivistou jsem nebyl a nebudu. Kdo chceš správným aktivistou býti, nikdy se neohlížej, jestli ses někde nestrefil vedle; vytratilo by se ti bezvýhradné vědomí pravdy, nutný předpoklad jakéhokoli aktivismu.

Správný aktivista je si ovšem jist, ze by věci budoucí běžely správným směrem, kdyby se do toho nepletli ti druzí, nesprávní aktivisté. Taky policajti; je hodno pozoru, jak si aktivisté obojího druhu jsou zajedno v tom, že policajti vždy a zásadně nadržují těm pacholkům z druhé strany názorové barikády. Vyjdou si například aktivisté (ti správní) jen tak na demonstraci proti... no, to je jedno proti čemu, a už tady jsou ti nesprávní, házejí flaškami a dlažebními kostkami, povykujíce záštiplně. Ne že by si to správní aktivisté dali líbit; povykují a kostkami metají také, ale v oprávněné sebeobraně, prosím pěkně. Až konečně přijedou policajti, a co byste řekli, místo aby zmalovali pendrekem hřbety těm pacholkům pravičáckým, rozeženou demonstranty i protidemonstranty bez rozdílu. Zaujatost! Policie straní fašounům!

Nepříliš jinak je tomu s opuštěnými, připozchátralými objekty, co ještě čtvrt století po sametové revoluci stojí porůznu kolem Prahy. Za dřívějších časů se do takových občas nakvartýrovali různí somráci a ožralové, než je policajti zase vyhodili; dnes se v nich usidlují aktivisté, toho správného druhu, netřeba dodávat. Neptají se, patří-li objekt někomu čili nic, vlámou se, po svém si vedou. To neunikne pozornosti nesprávných aktivistů, ti se promptně dostaví, vezmou klacky, naberou kamení a celá historiie se opakuje včetně policajtů, co se vždycky obracejí proti správným aktivistům. Nebo tak aspoň se jeví aktivistické řežby redakci Respektu, ledaže rezervuje titul aktivisty těm hodným, co všechno myslí dobře, kdežto jejich oponenti a flaškami házeči jsou hooligans. Člověk staré školy by mluvil o výtržnících, ale ovšem, každý hned pozná, že hooligans jsou něco mnohem šerednějšího než obyčený, staročeský výtržník.

Proboha, lidé, neblbněme. Chápu, že řečený týdeník, ležíc na takové té liberálně zeleno-levicové straně názorového spektra, nemůže nestranit těm, jejichž postoje mu jsou bližší. Snad by se to ale nemuselo dít s tak jednostrannou zaťatostí. Možná si toho ctěná redakce nevšimla, ale Evropa a země české s ní se ocitají v situaci, v níž jde o vážnější věci, než která parta rozkurážených mládenečků to myslí víc a která méně dobře. Ostatně všechny význačnější maléry dějin začínaly vždy tím, že někdo myslel něco dobře. Řízením osudu jsem se stal obyvatelem Německa a nahlížím na ty uprchlické patálie z tomu odpovídajícího úhlu; štěpení na dva protichůdné tábory však není k přehlédnutí ani v ostatních evropských zemích.

Je věcí každého, kam se postaví, zda na stranu paní Merkelové nebo jejích oponentů; jest diskuze krví demokracie. Jenže kam až v Německu pokročil spor o fenomén přistěhovalectví, nemá mnoho co dělat s diskuzí a málem už ani s demokracií: je to pokus o diktát. Všemi politickými a mediálními troubami je občanstvu vnucován názor téměř povinný, jejž kdo se odváží nesdílet, sám si nasadil psí hlavu pravicového extremismu, populismu a jiných škaredých –ismů. Tak bylo zaseto semeno, z nějž mohou vzejít – už vzcházejí – nedobré plody. Už se stalo, že velký, dosti pravděpodobně převážný díl německé společnosti se necítí být reprezentován svými politickými zástupci, pohrdá partajemi, nevěří sdělovacím prostředkům, ztrácí důvěru k soudům a policii, s tím i pocit identifikace s vlastním státem, cítí se být zrazen, ve víru dění osamocen.

Může-li proces štěpení pokračovat až k rozkladu státních funkcí, vytváření občanských domobran a celkovému chaosu, nechci předjímat, vyloučit takový scénář ale nelze. Paní Merkelová čím dál obtížněji hájí své stanovisko, obezřetně, ale zjevně od ní odpadají dosavadní příznivci, v její vlastní straně se vzmáhá odpor, na mezinárodní scéně zůstává sama už nepřehlédnutelně, i nevylučoval bych, že nějaký další průšvih, o jaké asi nebude v následujících týdnech a měsících nouze, ukončí její hvězdnou kariéru. Nebo jej ustojí – tvrdošíjnost, s níž je schopná vysedět jakýkoli otřes, je obdivuhodná - a štěpení bude pokračovat dál až... raději toho nechám.

Abych se vrátil k začátku: už tak dost rozbouřené vlny na evropském rybníku je třeba raději tišit než je rozviřovat jednostraným přívrženectvím. Ponechme všechny aktivisty, levé i pravé, kam patří: na okraji společenského spektra. Netřeba pro ně plýtvat sympatií ani antipatií, ale povědět si s Chelčickým něco o rotě šibalův jedněch jako druhých a přenechat je péči policajtů. Glosátorům veřejného dění bych spíš doporučoval nestrannou analýzu názorů občanské většiny... jenže to by zase mohl být populismus. Ale hlavně že jsme demokraté, není-liž pravda.

Hannover, 28. března 2016