29.3.2024 | Svátek má Taťána


EVROPA: Referenda o fous

12.7.2016

aneb Brexit - a co dál?

Během relativně krátké doby proběhla v Evropě dvě referenda: v Rakousku a ve Velké (zatím) Británii. Obě vyšla tak říkaje o fous, obě za sebou zanechala nejistotu a rozpaky. Z rakouských presidentských voleb vyšel vítězně kandidát umírněné levice Alexander Van der Bellen, avšak rozdílem pouhých 0,6 % procenta hlasů oproti svému konservativnímu oponentu Norbertu Hoferovi. Jelikož o vítězově úspěchu rozhodly až korespondenční hlasy a jelikož při jejich sčítání došlo v 94 ze 117 volebních okresů, decentně řečeno, k neregulérnostem, prohlásil rakouský Ústavní soud výsledek druhého volebního kola za neplatný a nařídil opakování někdy na podzim. Ke kterému z obou kandidátů se přikloní volební štěstěna, je zatím předčasné zkoumat, jedno je však jisté jak amen v otčenáši: zase to bude o fous. Lze míti za to, že během příští šestileté volební periody bude v Rakousích presidentování přinejmenším nepohodlné; i nevím, proč se do toho ti dva tak hrnou. Snad by bylo rozumnější nečinit závažnější politická rozhodnutí na základě výsledků o fous, nýbrž stanovit vyšší limit, řekněme šedesátiprocentní. Ale to by se rozječeli všichni, kdo předem vědí, že dál než k tomu fousu nedosáhnou, kdepak, ani to nepůjde.

Ale to je pořád jen bouřka na rakouském rybníce; pozoruhodná, leccos předznamenávající, nicméně zbytku Evropy se nijak zvlášť netýkající. V celoevropském kontextu je významnější druhé o fous, jemuž se dostalo názvu brexit: 23. června roku tohoto rozhodl britský lid v poměru 51,9 % ku 48,1 % o vystoupení Spojeného království ze svazku Evropské unie. To už je, řekl bych, jinačí hromobití. Uložil jsem si lhůtu dvou týdnů, než je začnu komentovat, jelikož bylo podobno pravdě, že se za ním potáhnou předvídatelné i naprosto nepředvídatelné následky. Taky že ano. Opět se projevilo, že výsledek o fous jest obtížno obhájit, zvlášť je-li rozmístěn tak velmi nerovnoměrně. Jak se dalo čekat, už se škubou Skotové, to že s nimi ne, oni že v EU chtějí zůstat a basta, a hned také že provedou další referendum, tentokrát o vystoupení Skotska ze svazku Velké Británie. Rovněž severoirští voliči dali najevo, že o žádný brexit nestojí, i Londýn, hlasovavší většinově proevropsky, uvažuje o nějakém mimořádném statutu v rámci EU obavávaje se, aby se světové centrum peněžnictví nepřestěhovalo zponad Temže například do Frankfurtu... I uvidíme, jak ještě všechno dopadne. Aby nakonec z Velké Británie, někdejší světové velmoci a královny moří, nezbyla Malá Británie, stát druhé kategorie, jakých je v Evropě nejmíň pět. Stát navíc pěkně rozhašteřený: o příkopu mezi mladou a starší generací se obvykle jen mluvívá, nyní však dostal konkrétní podobu. O rozchodu s Evropskou unií totiž největším dílem rozhodli starší, méně vzdělaní voliči, kdežto dobře kvalifikovaní mladší lidé spatřovali své šance ve volném pohybu osob i myšlenek; i zlobí se teď na dědky, že je od jejich šancí odstřihli. Což, ač sám dědek, dovedu pochopit.

Nicméně, i tentokrát se ukázala přednost přímé demokracie: co si občánek svobodně a většinově odhlasoval, to také má. Nemůže se vymlouvat na ty nahoře, když se na něj sesypou následky jeho vota. Uplynulo pár dní a vida, následky jsou tady: hodnota britské libry poklesla na třicetileté minimum, a je otázka, jedná-li se o přechodný výkyv nebo o začátek trvalejšího úpadku. Britské firmy reagovaly na výsledek referenda znepokojením a úvahami, nebude-li vhodnější se odstěhovat někam na pevninu; a jediný, koho brexit potěšil, jsou turisté zpoza průlivu, jimž teď vyjde výlet do Anglie levněji. I nastalo velké politických hlav drbání a cestiček hledání, kterak by mohl být nakrmen vlček brexitu při současném zachování hospodářské stability. K tomu se oba hlavní iniciátoři brexitu, šéf strany UKIP Nigel Farage a bývalý londýnský starosta Boris Johnson, z ničeho nic po tak skvělém vítězství vzdali politických funkcí a odebrali do soukromí. Proč, medle? Stačí jim, čeho dosáhli? Nebo nevědí jak dál a koukají se ze všeho vyvléknout? Nálada v obyvatelstvu se mění, už teď je znát, že kdyby se o brexitu mělo hlasovat znovu, svůj úspěch by si nezopakoval. Jak mimo jiné ukazuje petice, žádající opakování referenda a získavší za první dva dny půlčtvrta milionu podpisů, tendence stoupající.

Jestli bude něco platná, je jiná věc, avšak ponechme britské starosti Britům a obraťme zřetel k evropské pevnině. Neboť je zjevné, že též na ní se vyšší nebo nižší mírou vyskytují tendence k výstupu z evropského souručenství, ledaže se jim zatím nedostalo příležitosti vyjádřit se referendem. Hovoří se v té souvislosti zejména o Francii či Nizozemí, ale i v zemích koruny české, jak tak pozoruji, by nemalá část veřejnosti s nadšením pozdravila nějaký ten čechxit. To teď, před očima tu sbírku patálií a rozpaků, co se jich nalepilo na výsledek britského hlasování, si leckdo možná lépe rozmyslí. Nu, dočkejme věcí příštích.

I jest duše má rozpolcena. Politické síly, davší si do programu každá svůj –xit, jsou vesměs tytéž, které se staví na odpor nekontrolovanému přistěhovalectví a tím postupné islamizaci Evropy. Což je i můj zájem, dokonce přednější než všechny národní identity a suverenity dohromady. Neboť převládne-li – a stačil by nárůst k nějakým třiceti procentům – v Evropě islám, rozpínavý, nedůtklivý, o své předurčenosti k opanování světa přesvědčený, budeme v... ech, v háji zeleném všichni, ať se suverenitou nebo bez ní. Jsem už ve věku, kdy bych si mohl říkat, ach co, toho se já už beztak nedožiju, ale snad máme svůj kus zodpovědnosti i za generace příští a přespříští. Jestli ano: je moudřejší čelit nebezpečí každý na svém národním dvorečku, nebo spojenými sílami? Jestli ano: jakými?

Já vím, nemusíte mě upozorňovat, sám dosyta vím, že Evropská unie v její současné podobě není vší dokonalosti futrál. Zručně bych dovedl vypočíst dlouhý seznam nedomyšleností, naivit a zašmodrchaností, jichž se dopouští, jakkoli se nedomnívám, že by národní vlády a parlamenty byly v tom ohledu nějak výrazně lepší. Jiný, účelnějí poskládaný svazek ale po ruce nemáme; i stojíme před věčnou otázkou, zda je moudřejší nedokonale fungující nástroj rozlámat a zahodit, nebo se pokusit o opravu. Leda bychom se cítili tak pevní v kramflecích, že bychom se ve zlé chvíli obešli bez něj; ale to o sobě v současné situaci nenůže říci z evropských národů žádný.

Takže co teď s tím. Plány na zřízení jakýchsi Spojených států evropských obdržely brexitem značnou ránu, což je jen dobře; dlouho musí růst strom, než doroste plné síly. Říše rakouská rostla po mnoho staletí, než se stala hrází proti rozpínavosti na jedné straně velkoněmecké, na druhé velkoruské. Hráz se prolomila a obojí potopa zalila dvě třetiny Evropy, čítaje v to i země české, což by snad mohlo být ponaučením i v přítomné chvíli. Spíš by se evropské souručenství – ať už v jakékoli podobě – mělo především snažit o udržení nebo dokonce posílení svazků hospodářských; a stejně tak, ne-li ještě naléhavěji, i svazků vojenských. Až příliš jsme si zvykli spoléhat se na amerického spojence, ale jak tak sleduji stav věcí v USA, může být této záruky konec dřív, než se nadějeme. To bychom pak byli s našimi legračními armádičkami, po desítiletí sloužícími všem vládám jako lom na peníze, to bychom, lidé milí, byli pěkně namydlení. S integrací politickou by naopak bylo zdrávo drobet přibrzdit. Ne že by k ní sám vývoj nesměřoval; doba nesourodé sbírky států a státečků je nenávratně ta tam. Musí k ní ale docházet postupně a samovolně, kdo to zkusí na komando, dosáhne opaku. Jakž se i ukazuje.

Po krachu sovětského systému vydal americký politolog Francis Fukujama knihu, nazvanou „Konec dějin.“ Domníval se ten optimistický muž, že navěky zvítězil řád západní, demokratický, lidská práva ctící, dál že se nebude dít nic, leda nějaká lokální patálie, s níž si poradí prapor námořní pěchoty. Inu, zmýlil se pan Fukujama, ale ne úplně: nenastal konec dějin v roce 1989, zato se my teď, v roce 2016, nalézáme na jejich rozhraní. Buď uhájíme svou civilizační identitu, nebo se roztratíme v moři cizoty. Chceme-li si ji uhájit, musíme užít prostředků, jaké máme po ruce; a jsou-li to prostředky nevyhovující či nedokonalé, nezbývá než se snažit o zdokonalení. Rádi jsme se v posledním čtvrtstoletí dali ukolébat iluzí věčného míru, jejž nic nemůže vážněji ohrozit, příliš jsme se spolehli na vojenskou sílu Ameriky, což se může projevit planým, jestli za oceánem vyjde z voleb president s izolacionistickými sklony. A ne-li z těchto, tedy z příštích; přestaňme už, proboha, vnímat čas od voleb k volbám, doma i v zámoří. Stane-li se tak... no, jen se podívejme na mapu: po jedné straně dobyvačný islám, po druhé ruský obr, neprocitnuvší dosud ze svých imperiálních snů, po třetí lhostejná Amerika, po čtvrté bídou rozvrácené státy Afriky a Asie, a uprostřed toho flíček zvaný Evropa, stejně málo vládkyně a četník světa, jako je dnešní Británie královnou moří.

Nadto Evropa rozvrácená kapitulantskou teorií politické korektnosti, k sebezničení přehnaným pojetím humanity a tolerance, zaplavovaná statisíci běženců evropské civilizační hodnoty nesdílejících a ani sdíleti nehodlajících, Evropa se svými intelektuálními elitami, které jako by neznaly nic pilnějšího než svou vlastní civilizaci zničit... nevím, jestli z téhle pasti vede ještě nějaká cesta ven. Jestli vede, určitě ne všelijakými bre-, če- a jinými -xity, nýbrž soustředěním k jedinému cíli, jímž je – vím, že se opakuji – uhájení této evropsko-křesťansko civilizace. Jediné, nenahraditelné, zanikne-li, zanikne s ní všechno, nastane skutečný konec dějin, třebaže to pan Fukujama tak nemyslel..

A teď se do mě mohou pustit všichni, kdo si myslí, že nepotřebujeme být zapojeni v žádném širším celku, jelikož je přece bezpečná doba a nic se nám nemůže stát. A ono může. Šelem číhá na všech stranách dost, a jsou dobře při chuti.

Hannover, 9. července 2016