24.4.2024 | Svátek má Jiří


EVROPA: Pyrrhos se dívá

8.12.2016

EU slaví porážku populisty Hofera, ale Svobodní zůstávají nejsilnější stranou v Rakousku

Kdy naposledy bylo Rakousko pupkem světa? Možná v létě 1914, když po sarajevském atentátu rozhodovalo o zahájení války, nám známé jako první světová. Ale i tento víkend přitáhl do Vídně záplavy zahraničních dopisovatelů. Ti naopak světu zvěstovali, že hrozba pominula.

Zpráva, že Alexander Van der Bellen v opakované volbě prezidenta porazil Norberta Hofera, daleko přesáhla hranice Rakouska. Je to první dobrá zpráva pro ty, kteří se obávají „pravicové kontrarevoluce“ či „vlny pravicového populismu“, jak to popisují zavedená média.

V květnu bylo Rakousko první zemí, která tu vlnu naznačila. Hofer vítězil v přímé volbě a těsně prohrál až po započtení korespondenčních hlasů. Pak jako by se kyvadlo dějin utrhlo ze řetězu: v britském referendu uspěli odpůrci EU, v Americe voliči Donalda Trumpa, na úspěch pomýšlejí Marine Le Penová ve Francii a Geert Wilders v Holandsku. Navíc v Itálii prohrál referendum i svou vládní roli premiér Renzi. Tam nešlo o pravicový populismus, ale o „hněvivou frustraci“ (píše ekonom Henrik Müller). A právě „hněvivá frustrace“ je společným jmenovatelem současných pohybů v Evropě.

Proto působí vyznění opakovaných voleb v Rakousku přelomově. Jako signál, že frustrace se nešíří ve stylu domina. Jako znamení, že kyvadlo dějin se vrací, respektive že se utrhlo ze řetězu natolik, až vylekalo i ty Rakušany, kteří sice chtěli dát pokrokářům „za uši“, ale na poslední chvíli si to rozmysleli.

Jisté je, že vítězství Van der Bellena přináší symboliku i emoce. Rakouský liberál Christian Ortner to ovzduší ironicky přirovnává k roku 1683. Tak jako se tehdy Rakousku podařilo zastavit invazi Turků do Evropy, nyní se prý tamtéž podařilo zastavit invazi pravicového populismu. Ale to nadšení zakrývá poněkud složitější skutečnost, která může upomínat na Pyrrhovo vítězství.

Všichni dohromady = 52 procent

Nabízí se tu řečnická figura ze starých vtipů. Přináším dvě zprávy, dobrou a špatnou. Kterou chcete slyšet nejdříve? – Tu dobrou.

I rakouské volby přinesly dvě zprávy – dobrou a špatnou. Evropské elity slyší jen tu dobrou, tu, která potvrzuje jejich vnímání světa coby vítězení pokroku nad tmářstvím. V této optice vyhrál Evropan Van der Bellen nad Neevropanem Hoferem a věci jsou opět tam, kde mají být.

Jenže nadšení potlačuje druhou zprávu: Van der Bellen vyhrál, ale jen proto, že ho podpořily všechny části rakouského elektorátu kromě fanoušků Svobodných (FPÖ). Kdežto Hofera vynesli do pozice čestně poraženého jen jeho voliči. Za Van der Bellena se postavili jeho Zelení, tradiční socialisté i konzervativci (lidovci). Voliči těch všech složili většinu v poměru 52:48 procentům.

Tato většina přinesla vítězství Van der Bellenovi a klid v duši všem, kteří se vymezují vůči nálepce pravicový populismus. Ale ruku na srdce, lze považovat za vítězství situaci, kdy veškerý elektorát s výjimkou voličů Svobodných poskládá dohromady jen 52 procent hlasů? Pro tábor Hofera a Svobodných je to spíše signál úspěchu pro příští parlamentní volby. Tam se už Zelení se socialisty a konzervativci nespojí.

Úhrnem. Rakouské volby doložily, že Evropou se nevalí nezadržitelná vlna pravicového populismu. Ale též ukázaly, že k běžnému střídání rozmanitých reprezentací je daleko. Tak daleko, že klasické střídání konzervativců a liberálů, jak bylo známo z viktoriánské Británie (Disraeli a Gladstone), už působí jako z jiného světa. Místo toho jde o boj dobra se zlem.

Umanutost v začarovaném kruhu

Názorně to dokládají reakce na nedělní hlasování – v Rakousku mnohem racionálnější a smířlivější než třeba v sousedním Německu.

Podle kancléře Kerna, lídra rakouské levice, jde o to, aby se nikdo necítil jako poražený. Kdežto generální tajemnice německé SPD Barleyová se raduje, že prohráli ti, kteří apelují na nízké pudy. Uvědomuje si vůbec, že to hlasování vyznělo zhruba půl na půl? Říká-li někdo po volbách novinám (Berliner Zeitung), že Hofer apeluje na nízké pudy, jako by říkal, že 48 procent Rakušanů se řídí nízkými pudy. Těžko to nazvat jinak než arogancí dobra. A dodejme, že arogance dobra je neméně silný společenský trend než pravicový populismus. Těžko říci, který z těch trendů tu byl dříve – který je v klasickém příměru vejcem a který slepicí.

Připomeňme skandinávská referenda o přistoupení k EU z roku 1994. Ve Švédsku vyhráli stoupenci členství poměrem 52:48, v Norsku poměrem 48:52 prohráli. Ale říkal někdo o norských voličích, že se řídí pravicovým populismem a nízkými pudy? Říkal někdo, že Švédsko je evropské a Norsko neevropské? Ne. Ale dnes se prosazuje ideová přísnost a umanutost.

Je to začarovaný kruh. S rostoucí umanutostí jedněch stoupá i umanutost druhých. Čím víc se bude říkat, že Hoferovi voliči se řídí nízkými pudy, s tím větším odhodláním to lidé Svobodným „hodí“ ve volbách do parlamentu. Takové poučení nabízí Rakousko už léta.

LN, 6.12.2016