S ještě čerstvou vzpomínkou na násilnou okupaci Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy přijalo v roce 1974 Valné shromáždění OSN v rezoluci 3314 dodnes platnou definici agrese. Článek 5 této rezoluce říká:
1. Agresi nemůže ospravedlnit žádná politická, hospodářská, vojenská nebo jiná úvaha.
2. Útočná válka je zločinem proti mezinárodnímu míru. Agrese dává vzniknout mezinárodní odpovědnosti.
3. Nabytí území nebo jiná výhoda získaná agresí nebudou uznány jako zákonné.

Článek 3 Rezoluce 3314 specifikuje:
Za agresivní akt se považuje kterýkoli následující čin, bez ohledu na to, zda předtím byla vyhlášena válka:
a) invaze nebo útok ozbrojených sil jednoho státu na území druhého státu, vojenská okupace, byť i dočasná, která je důsledkem invaze nebo útoku ozbrojených sil, jakékoliv připojení území jiného státu nebo jeho části, při němž bylo použito síly;
b) bombardování ozbrojenými silami jednoho státu území druhého státu, použití jakýchkoli zbraní jednoho státu proti území druhého státu;
c) blokáda přístavů nebo pobřeží jednoho státu ozbrojenými silami druhého státu;
d) útok ozbrojených sil jednoho státu na pozemní, námořní nebo letecké síly jiného státu;
e) použití ozbrojených sil jednoho státu, které se nacházejí na území druhého státu s jeho souhlasem v případě, že nedodržely podmínky pobytu nebo délky jejich přítomnosti;
f) jednání státu, který povolil druhému státu, aby použil jeho území ke spáchání agresivního činu proti třetímu státu;
g) vyslání státem nebo jeho jménem ozbrojených skupin, band, nepravidelných ozbrojených sil nebo žoldnéřů, kteří používají sílu, proti jinému státu v takové míře, že se to rovná předchozím činům.

S výjimkou bodu f) splňují akce ozbrojených sil Ruské federace při obsazení Krymu a Ruskou federací vyzbrojovaných a zásobovaných „ozbrojených skupin, band, nepravidelných ozbrojených sil nebo žoldnéřů, kteří používají sílu“ na východní Ukrajině do posledního detailu všechny části definice agrese.

Není sporu o tom, že putinovské Rusko je dnes agresorem. Není také sporu o tom, že samotné Rusko je prozatím bezbrannou obětí putinismu, a to způsobem, který až příliš připomíná selhání a samohanu německé společnosti při podlehnutí nacionálnímu socialismu na počátku třicátých let dvacátého století. Stejně nezvládnuté trauma porážky a rozpadu koloniální říše. Stejná neschopnost národních elit pochopit porážku jako šanci na nový demokratický úděl. Stejně nacionalistické a xenofobní uchopení reality, stejné odmítnutí kritické sebereflexe ve jménu slepé víry ve vůdce….

Dnešní putinismus je ovšem už diktaturou postmoderní, která díky rozvoji komunikačních technologií a elektronických sdělovacích prostředků (především televize) už nemusí usilovat o totální (totalitní) kontrolu všeho a každého jednotlivce ve společnosti. Dominanci režimu tak už nemusí prosazovat masovými čistkami a vražděním, či snahou o omezení přístupu k informacím pro poddané. Stačí zabíjet a věznit cíleně, jako tomu bylo v případě právníka Sergeje Magnitského, který poté, co upozornil na stomilionové krádeže a korupci vysokých důstojníků vnitra a tajné služby, byl nejprve ve vazbě zabit, a posmrtně dokonce odsouzen… Při režimní nadvládě nad televizí, jejímž prostřednictvím získává informace a názor absolutní většina spotřebou definované společnosti, se dnes jako mnohem efektivnější ukazuje naopak vytváření aktivního přetlaku vlastní propagandy a pocitu xenofobního ohrožení. Jak ukázal už průkopník mezi postmoderními diktátory, Slobodan Miloševič, už zhruba osmdesátiprocentní nadvláda v televizním prostoru je naprosto dostačující pro paralyzování jakékoliv politické opozice.

V případě putinismu jde ovšem o fenomén postmoderní diktatury v mnohonásobně nebezpečnějším provedení, než všechno, co kdy mohl způsobit psychicky labilní Miloševič. Jaderné zbraně plus psychická porucha syndromu supervelmoci (viz definici v http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-urban.php?itemid=22510 Evropa sestupující k válce) představují opravdu svůdný a velmi nebezpečný fenomén, který představuje životní ohrožení demokracie, zatím, přinejmenším v Rusku a celém postsovětském prostoru. Je třeba ho pečlivě popsat, trpělivě veřejně odmítat, mezinárodně izolovat a aktivně bránit jeho šíření. Jde totiž i o českou suverenitu, demokracii a svobodu.

Problém Ruska v globalizovaném světě je především v přežívání jeho oligarchické, doslova sektářské struktury moci. Komunismus, ve kterém sektu nedotknutelných vyvolených tvořila KGB a věrchuška strany, jenom okopíroval sektářství caristické mocenské špičky a dovedl je k dokonalosti. Přidal však, naneštěstí pro Rusko, splnění carského snu o získání koloniální říše a postavení světové velmoci. Putinismus současnosti jenom přejmenoval KGB na FSB, ale sektářství putinovských loajalistů je stejně omezené a všemocné, jako bylo rasputinovské okolí cara před první světovou válkou, diktátorské politbyro kolem Stalina, či nepotická lůza kolem Brežněva.

Smysl ukrajinské provokace

Putinismus je ideologií obrany postavení supervelmoci v době, kdy Rusko, už poněkolikáté v historii, nedokáže díky zkorumpovanosti svojí mocenské věrchušky držet krok se spotřební demokratickou kulturou Západu. Neschopnost uspokojit rostoucí spotřební ambice vlastních lidí proto putinismus nemůže řešit jinak, než provokováním řízených konfliktů a vytvářením pocitu ohrožení. Ukrajinská provokace je vedena především strachem z úspěchu projektu evropské integrace, který by z Ruska udělal velmoc druhého řádu. Putinismus rebely na východě Ukrajiny nakonec cynicky opustí, protože za cenu jejich obětí, a nezměrného neštěstí civilního obyvatelstva na východní Ukrajině, dosáhl svého. Ruská společnost se nebývalým způsobem hystericky sjednotila kolem svého Vůdce. Opozice je umlčena a dav jásá nad dobytím Krymu. Evropa a USA jsou opět nepřítelem, kterého je potřeba někdy v budoucnosti porazit.

Jako ilustrace iracionální agresívní paranoie, která v Rusku stále více získává na popularitě, může čtenáři posloužit třeba stať Jurije Barančika (http://www.narodsobor.ru/view/kolonka-redaktora/21692-yurij-baranchik-qvyigrat-evropu-ili-poteryat-novorossiyuq#.U8zTXJBDHoY), který má za to, že stačí dostavět plynovod South Stream, aby se rozložila evropská integrace. Anglosasové (tedy USA a Velká Británie) budou vyhnáni z Evropy, která se znovu ráda spojí s Ruskem, a pomůže zničit koridor nestabilních malých států ve střední a východní Evropě, vzniklých jenom omylem po první světové válce. Nejen východní, ale celá Ukrajina se pak automaticky znovu stane ruskou… Mimochodem, pan Barančik je aktivní v moskevské Nadaci strategické kultury, s více než důvěrnými vztahy s FSB…
Anebo takový profesor Valentin Katasonov (viz), který má za to, že Rusko je plné vnitřních nepřátel, ne jedné, ale mnoha pátých kolon, které jsou nebezpečnější, než ekonomické sankce, a dokonce nebezpečnější, než otevřená vojenská intervence….

A pokud by čtenář měl chuť na trochu brutálního antisemitismu, doprovázeného opakovanými záběry sestřeleného Boeingu malajsijských aerolinií (http://rusvesna.su/news/1405513239) nebo patetického popství a carofilství (http://rusvesna.su/news/1405513239) jako svatých hodnot boje za Novou Rus – rozuměj území suverénního sousedního ukrajinského státu, jehož územní integritu Ruská feredace údajně garantuje – pak na ruských serverech podobných materiálů najde až příliš mnoho.

Česko na rozcestí

Barančikova upřímnost ve skutečnosti představuje strategický rozměr putinismu – až paranoidní strach z úspěchu evropské spolupráce a integrace, která by postmoderní nacionalistickou diktaturu v Rusku v očích jejích vlastních občanů delegimitizovala. Putinismus se cítí ohrožen sedmdesáti lety západoevropského míru a nenacionalistické hospodářské a politické spolupráce. Jedině proto kremelská propaganda tolik podporuje pravicové extrémisty a euroskeptiky v zemích Evropské unie. Britský Nigel Farage, či francouzská Marie LePenová, už veřejně vyznávají obdiv k Vladimíru Putinovi. Něco jiného ovšem je, když ruské agresi a putinismu podlézají politici ze „zbytečných“ zemí Střední Evropy, které mají přímou zkušenost se sovětskou okupací a násilím. Jen část této, řekněme, intelektuální neopatrnosti přitom může vysvětlit historie. (http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-urban.php?itemid=22837 Bída českého rusofilství)

Česko v této krizi stojí na historickém rozcestí, které může ovlivnit jeho rozvoj na desítky let. Ve svém nejbližším sousedství má na výběr ze dvou modelů. Maďarský premiér Viktor Orbán se už otevřeně přiklání k putinismu – prosazuje nacionalistickou autoritativní vládu, připojení Maďarska k ruské energetice, včetně dostavby plynovodu South Stream. Odmítá Evropskou unii a stejně jako Putin vůči Rusům i Orbán chce vystupovat jako ochránce a představitel všech etnicky definovaných Maďarů, tedy i těch na Slovensku, v Rumunsku a na Ukrajině. Polsko má naopak s ruskou expanzí a nacionalistickým násilím vůči sobě staleté zkušenosti. Namísto k Rusku se proto obrací k evropským hodnotám, Evropské unii a jejímu posilování. Elity České republiky z velké části nemají a dokonce odmítají mít podobnou historickou paměť a zodpovědnost.

Na jasný postoj, opřený o evropské hodnoty, a vyhlášení odboje a obrany proti putinismu si budeme ještě muset počkat. Lze očekávat, že proputinovská propaganda české extrémní pravice i komunistické levice – bohužel, i části sociálních demokratů – bude sílit, tak jak se putinismus bude dostávat do potíží i ve vlastní zemi. Není to pěkný obrázek, protože tohle všechno už tady bylo. Ti, kdo dnes odmítají jasně pojmenovat Rusko jako agresora a přemoudřele odhadují, o kolik pracovních míst mohou české podniky přijít při uplatnění zatím velmi skromných ekonomických sankcí proti putinovskému režimu, budou v případě, že by zvítězila fantasmagorická přání Jurije Barančika, mezi prvními, kdo by na českém území vítal ruské okupační jednotky a vedl protičeské čistky.

Psáno pro www.pritomnost.cz

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)