20.10.2017 | Svátek má Vendelín


EVROPA: Proč si tolik lidí přeje exit

13.9.2016

Četl jsem o zajímavém pokusu. Co kdybyste se pokusili doručit balíček někomu na druhém konci světa, dejme tomu na Filipínách? Znali byste pouze jméno adresáta a věděli byste, v kterém městě bydlí.

Organizátoři pokusu předpokládali, že mezi odesilatelem a adresátem bude několik desítek lidí. Učinili několik podobných pokusů se zasláním balíčku do nejrůznějších částí světa a došli k závěru, který je naprosto šokoval: Od libovolného člověka na povrchu této planety vás dělí v průměru pouhých šest lidí! Nevěříte? I pro mě bylo těžké tomu uvěřit. Tento pokus dokázal, že v jistém smyslu skutečně žijeme v globální vesnici.

Nicméně takový pocit nemáme. K tomu, abychom se ve světě cítili bezpečně a abychom si nepřipadali vykořenění, potřebujeme být součástí určitých společenství: nejužší rodiny, širší rodiny, církevní obce, sportovního klubu, dobročinného spolku, kmene, národa... O tom, jak člověka poznamená, nevyrůstá-li v organické rodině, už bylo napsáno mnoho. Psychologové i sociologové tuto skutečnost dobře znají.

O existenci ještě vyšších jednotek, než jsou národy, sice víme, ale vnímáme je (alespoň v naší kultuře) pouze rozumově, nikoli však emocionálně. Vím, že patřím k západní civilizaci, spolu s příslušníky řady národů, z nichž mnozí žijí daleko na východ ode mne – třeba Australané nebo Novozélanďané. Západní civilizace není určena ani etnicky (byť k ní patří téměř výhradně Indoevropané), ani nábožensky: Patří k ní jak protestanté, tak katolíci, tak ateisté nebo židé. Takovou vyšší jednotkou jsou patrně i Číňané – jako národ jsou příliš početní. Nicméně tato jednotka je v zásadě určena kulturně i etnicky. Patří k ní Číňané žijící v Malajsii, Indonésii... i v České republice. Jinou jednotkou jsou muslimové: Ti také tvoří velkou jednotku, která je určena nábožensky. Etnicky k ní patří téměř všichni Arabové, ale i Turci nebo Íránci, tedy etnika značně rozdílná. Zatímco tento vyšší celek je v případě západní civilizace určen především kulturně, u Číňanů etnicky, u muslimů je to nábožensky. Pokud dojde ke střetu těchto kultur, napětí je poznamenáno (netroufnu si tvrdit: určeno) tím, co je pro danou jednotku určující.

Problém s Evropskou unií je ten, že není vyšším (tj. nadnárodním) celkem, s nímž bychom se uměli vnitřně identifikovat. Rozumově víme, že spolupráce v rámci Evropy je potřebná, ba v jistém smyslu dokonce životně důležitá, ale identifikovat se s „Evropou“ (ve smyslu s EU) zpravidla nedokážeme – až na poměrně tenkou vrstvu, které patrně ne zcela šťastně říkáme „elity“.

Všimněte si, že zatím tuto skutečnost nehodnotím – snažím se ji pouze popsat.

Před zhruba deseti lety, kdy jsem se rozhodl působit jako publicista, jsem zvažoval, zda psát především anglicky nebo především česky. Bylo mi jasné, že kdyby má webová stránka byla v angličtině, asi bych zasáhl celou řadu lidí po celém světě, možná dokonce v nejrůznějších kulturách. Jenže pokud by na mé články zareagoval třeba nějaký Japonec nebo Peruánec, mohla by z toho vzniknout zajímavá a přátelská korespondence, nicméně pravděpodobnost, že bychom se někdy setkali tváří v tvář, by byla minimální. Když píšu česky, reagují lidé z celé republiky a v menší míře ze Slovenska. Prakticky všechny bych ale mohl bez přílišných finančních a časových nákladů poznat osobně, pokud bychom o to oba stáli. Odběratele a další čtenáře svých článků si prostě dokážu představit. Patří do okruhu, jemuž rozumím, a mohu alespoň přibližně odhadnout, jak to, co píšu, na tuto společnost působí. A vím, že svým psaním mohu ledacos v naší zemi ovlivnit (nebudu se o tom podrobně rozepisovat, protože by to mohlo vypadat jako vychloubání). Vím, kdo jsou mí ideoví spojenci a kdo jsou mí oponenti. Vím, s kým stojí za to polemizovat, a domnívám se, že se mi daří veřejnou debatu zušlechťovat, nikoli posouvat do roviny osobních útoků a jiných sprosťáren. Na celosvětové úrovni by to bylo nesrovnatelně těžší, ba, troufnu si říci, nemožné.

Domnívám se, že ve velké části obyvatel mnoha zemí převládá pocit, že EU je něco, čemu nerozumějí a co nemohou nijak ovlivnit. Proto nejsou schopni ji emocionálně přijmout za svou. EU je sice výplodem západní civilizace (žádná jiná by ji v této podobě zplodit nedokázala, ale zřejmě by ji ani nepotřebovala), ale je těžké mít k ní emocionální vztah, pociťovat vůči ní loajalitu a nechat se jí inspirovat. Je sice prostorem pohodlného života a téměř všeobecného blahobytu, nicméně na loajalitu k vyššímu (tj. nadnárodnímu) celku to nestačí, zejména když mají mnozí (a patrně nikoli neoprávněně) pocit, že k tomuto všeobecnému blahobytu EU není zcela nezbytná. Etnická příslušnost (myslím nyní na čínskou civilizaci) či náboženství (mám na mysli svět islámu) si loajalitu svých příslušníků zjednávají mnohem snáz a intenzivněji.

Když potom nastane taková lapálie, jako je brexit, jsou najednou všichni zděšeni a diví se. Nicméně pozor... jsou zděšeni opravdu všichni? Nikoli, mnozí se radují. A tu pak příznivci EU udělají fatální chybu: Prohlásí, že proti EU byli zejména staří a hloupí.

Jistě, statisticky se dá dokázat, že pro brexit hlasovali spíše lidé staří než mladí a spíše lidé s nižším vzděláním. Jenže málokdo chce o sobě slyšet, že je starý a hloupý. Pokud to slyší – a ti, co patří k mainstreamu, by si měli připustit, že toto hodnocení (či, chcete-li, konstatování) zaznívalo hodně hlasitě –, cítí se tímto mainstreamem nereprezentováni. Proto se cítí ve svém postoji potvrzeni. Ale s tím „my“ a „oni“ si začal spíše mainstream. Těm na druhé straně to ovšem konvenuje také.

A čeká na ně Okamura. Nebo někdo jiný, kdo jim řekne: Mně na vás záleží, já vás budu reprezentovat.

Otázka zní, kdo se pokusí oslovit – a reprezentovat – ty, kdo byli pro brexit. Ty, kdo budou volit Hofera – a je celkem jedno, jestli vyhraje nebo prohraje, ať tak či onak, bude těsně nad polovinu elektorátu nebo těsně pod ní. Ty, kdo budou volit Geerta Wilderse nebo Marie le Penovou.

Dosavadní mainstream dělal jednu zásadní chybu. Snažil se všechny tyto lidi vylíčit jako „nácky“, „populisty“, „xenofoby“ apod. Nálepek bylo vždy více než snah se v těchto lidech – a jejich voličích – nějak vyznat. Byla zde silná snaha tyto lidi zadupat, pomluvit, ostrakizovat, zřejmě v bláhové naději, že toto „nebezpečí“ časem samo odejde. Chyběla snaha mezi nimi rozlišovat (je opravdu velký rozdíl mezi Norbertem Hoferem a Mariánem Kotlebou, nebo mezi Geertem Wildersem a Tomio Okamurou). Mainstreamová média se cvičí v dovednosti vypíchnout a neustále opakovat určité kontroverzní výroky těchto lidí a pokud možno nezmínit, řeknou-li něco rozumného.

Obávám se ale, že tento boj je marný. Levicově liberální mainstream se svými často bizarními nápady byl zvyklý na několik desetiletí neustálých vítězství a zřejmě si nedokáže připustit, že tato krasojízda nemusí trvat věčně. Nicméně každá vláda udělá lépe, když si opozici raději kultivuje, než když ji zašlapává do země. Ti „staří a hloupí“ se ale možná nemýlí, když jsou přesvědčeni, že manželství je svazek muže a ženy, že rodina je svazek, v němž se rodí děti, nebo že se dá těžko žít v tolerantním státě s netolerantním náboženstvím. A možná nejsou tak úplně padlí na hlavu, když jim více záleží na tom, aby se ve svém městečku či městě cítili doma, než zda bude HDP o dvě desetiny procenta vyšší.

Domnívám se, že nyní bude hodně záležet na tom, jak se k těmto lidem postavíme. Zda je budeme chtít reprezentovat my, nebo zda je zaženeme do náruče skutečných nácků a populistů.

Ano, asi se ptáte, kdo je to „my“. Škála je poměrně široká. Může to být Miroslav Kalousek, může to být Pavel Bělobrádek. Může to být Cyril Höschl, může to být Václav Cílek, Max Kašparů, Jeroným Klimeš nebo Roman Joch. Může to být dokonce i Mnislav Zelený - Atapana. Může to být Petr Fiala, může to být i Lubomír Zaorálek. A abych byl kontroverzní, může to být i arcibiskup Dominik Duka nebo sexuolog Jaroslav Zvěřina.

Protože pokud to nebudeme takto široce pojatí „my“, hrozí, že se společnost bude ještě více polarizovat. Myslím, že není o co stát. Zkusme se domluvit.



Diskuse


J. Anděl
21:39
13.9.2016

M. Prokop
21:57
13.9.2016

Ś. Svobodová
21:16
13.9.2016

D. Švik
17:53
13.9.2016

V. Čermák 376
17:42
13.9.2016

E. Erat
14:21
13.9.2016

Z. Lapil
15:32
13.9.2016

E. Erat
16:18
13.9.2016

Z. Lapil
16:57
13.9.2016

M. Pivoda
17:12
13.9.2016

R. Brzák
18:09
13.9.2016

J. Kanioková
18:10
13.9.2016

A. Alda
13:31
13.9.2016

J. Kanioková
18:13
13.9.2016

K. Pavlik
18:16
13.9.2016

P. Vaňura
17:39
13.9.2016

P. Selinger
10:28
13.9.2016

M. Valenta
8:57
13.9.2016

M. Prokop
8:42
13.9.2016

P. Rudolf
8:23
13.9.2016

M. Prokop
8:42
13.9.2016

S. Netzer
8:54
13.9.2016

M. Prokop
9:48
13.9.2016

S. Netzer
10:02
13.9.2016

M. Prokop
10:46
13.9.2016

R. Langer
13:49
13.9.2016

J. Kanioková
12:39
13.9.2016

P. Rudolf
10:20
13.9.2016

S. Netzer
10:30
13.9.2016

P. Vaňura
10:41
13.9.2016

J. Václavíková
10:50
13.9.2016

P. Rudolf
11:12
13.9.2016

P. Rudolf
11:17
13.9.2016

V. Povolný
12:22
13.9.2016

A. Alda
13:45
13.9.2016

J. Václavíková
13:54
13.9.2016

J. Kombercová
14:37
13.9.2016

V. Povolný
15:03
13.9.2016

J. Václavíková
16:06
13.9.2016

J. Pospíšil 402
20:27
13.9.2016

M. Pivoda
8:06
13.9.2016

P. Rudolf
8:32
13.9.2016

JarkaF
10:29
13.9.2016

A. Alda
13:51
13.9.2016

R. Brzák
14:05
13.9.2016

J. Žitný
7:44
13.9.2016

F. Svoboda
8:08
13.9.2016

P. Boublíková
6:31
13.9.2016

K. Frauknecht
10:06
13.9.2016

J. Krásenský
3:31
13.9.2016

J. Krásenský
3:59
13.9.2016

P. Boublíková
6:34
13.9.2016

I. Schlägel
9:30
13.9.2016

A. Alda
14:01
13.9.2016

R. Langer
14:04
13.9.2016

P. Neubauer
6:36
13.9.2016

K. Frauknecht
10:04
13.9.2016

B. Volarik
1:21
13.9.2016

počet příspěvků: 99, poslední 14.9.2016 11:26









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.