18.4.2024 | Svátek má Valérie


EVROPA: Proč potřebujeme Lisabon

20.10.2009

Tváří v tvář nejrůznějším teoriím o tom, jak hrozně nám Lisabonská smlouva ublíží, připomeňme si, proč je její schválení v našem bytostném zájmu. Zatímco její zablokování by bylo skvělým dárkem všem, kdo nejsou nadšeni z evropského uspořádání vzešlého z událostí roku 1989.

Toto uspořádání stojí na pěti pilířích:

1. Evropa jako prostor vlády práva, ne zákonů džungle

Vztahy mezi evropskými státy fungují na principech psaného a vymahatelného práva, nikoli na právu silnějšího, což nám jako národu zaručuje bezprecedentní míru bezpečí.

2. Rovnováha mezi „velkými“ a „malými“ zeměmi

Míra reálného vlivu středních a malých evropských národů na dění na našem kontinentu dosahuje míry, která nemá v dějinách obdoby. Jako členský stát EU jsme subjektem, ne jen objektem evropského dění.

3. Rozšíření svobody

Území EU je otevřeným prostorem příležitostí pro seberealizaci každého občana bez ohledu na národnost. Z pohledu jednotlivce jde o zásadní rozšíření svobody a rovných příležitostí. V hospodářské oblasti jde tato svoboda ruku v ruce s prosperitou: zapojení České republiky do vnitřního trhu EU je pro naši ekonomiku jedinečnou šancí.

4. Evropa jako aktivní a vlivný hráč celosvětového dění

Evropské státy jsou schopny se v rámci EU sjednotit a formulovat společné evropské zájmy, neboť chápou, že nutnost najít kompromis mezi sebou je cenou, kterou platíme za to, aby se hra o budoucnost světa nehrála „o nás bez nás“.

5. Konec odtržení střední Evropy od Západu

I po roce 1989 existovala možnost (atraktivní hlavně pro Rusko, ale i pro některé lidi na Západě), že předchozí 4 body se budou týkat jen západní Evropy. Rychle však převládl názor, že je třeba zahrnout i střední Evropu, baltské státy a Balkán, což vedlo k rozšíření v roce 2004 a ke konceptu „jednorychlostní“ Evropské unie o 27 (a výhledově více) členech.

Lisabonská smlouva výrazně potvrzuje těchto pět bodů. Konsoliduje EU, která své vnitřní problémy řeší na základě práva (1) a rovnoprávnosti mezi malými a velkými zeměmi (2); která je stále více prostorem svobody a rovných příležitostí pro občany členských států (3) a posiluje svou schopnost být platným hráčem na světové scéně ku prospěchu a pod kontrolou členských zemí (4). Stvrzuje Evropu 27 rovnocenných členů od Portugalska po Estonsko, od Švédska po Bulharsko (5). Nemluvě o tom, že zjednodušuje fungování EU, snižuje „demokratický deficit“, atd.

Neschválení Lisabonu (který je výsledkem dnes již více než desetileté reformní snahy) by otřáslo všemi pilíři tohoto uspořádání a nejspíš by zničilo ten pro nás nejdůležitější (5). Dalo by za pravdu těm, kdo tvrdí, že sedmadvacetičlenná unie je nefunkční, neschopná se dohodnout, a to ani na základních pravidlech svého fungování. Vyvolalo by uvnitř EU těžkou krizi pocitu sounáležitosti, důvěry, vůle podílet se na společném projektu. Utrpěla by důvěryhodnost Evropanů na mezinárodní scéně.

Je naivní se domnívat, že by Unie jen tak jela dál. Z ryze právního hlediska by stále platily dnešní smlouvy. Ale bez politické vůle, bez víry v to, že integrační proces má smysl, bez vzájemné důvěry by se fungování dnešní Unie velmi snadno zaseklo. Dříve či později by se vytvořila dvourychlostní Unie s jádrem a periferií. A my bychom logicky zamířili na periferii. Zůstali bychom samozřejmě ve vleku jádra, ale s omezeným či dokonce nulovým vlivem na jeho rozhodování. Protože nám Lisabon nebyl dost dobrý, raději bychom napříště čekali před zavřenými dveřmi, jak se ostatní dohodnou...

Václav Klaus je na evropské politické scéně zcela izolován. A není to tím, že ostatní jsou jednotně myslící stádo, které ztratilo rozum. Evropská politická a myšlenková scéna je velmi rozmanitá a o EU se tam vedou zásadní diskuse. Ale diskuse neznamená neschopnost dohody a kompromisu, což ostatní čelní politici v Evropě vědí. Ne tak Václav Klaus, jehož radikální názory, jiráskovské vidění historie, salónně ideologické vnímání reality Evropské unie i náklonnost k ruským geopolitickým koncepcím dohodu a kompromis vylučují.

Nemá proto šanci v Evropě uspět s pozitivním projektem. Může jen blokovat, bořit. Se všemi důsledky, které takový postoj má pro naši zemi, Evropu, svět. Je dnes na vládě a Parlamentu, aby prezidenta nenechaly naši zemi zavléci na scestí této destruktivní politiky. Protože chceme-li udržet evropské uspořádání, které se zrodilo z pádu komunismu a které dává českým občanům možnosti a svobodu, o jakých se našim předkům ani nesnilo, pak... potřebujeme Lisabonskou smlouvu!

Převzato z autorova blogu na LukasMacek.blog.idnes.cz

Ředitel evropského studijního programu Sciences Po Paris v Dijonu