Německo je hospodářským hegemonem EU, ale nemůže být hegemonem vojenským

Kdo je na světě nejsilnější? Ta otázka má smysl. Nejsilnější je samozřejmě Amerika. A když ne Amerika, tak Rusko. Jenže žebříček nejsilnějších ekonomik říká, že první na světě je Evropská unie. Podle Světové banky vyprodukuje ročně 18 bilionů dolarů, kdežto USA jen 17, Čína 9 a Rusko se s 2 biliony potácí na úrovni samotné Itálie.

Jenže aby svět bral tuto sílu vážně, musela by disponovat odpovídající armádou. Z té úvahy vznikla nedělní výzva Jeana-Clauda Junckera k vytvoření společného vojska. Šéf Evropské komise to myslí upřímně: společná armáda by Rusku ukázala, že EU bere obranu svých hodnot vážně. Ale z této krásné představy asi nic konkrétního nevzejde, což má své důvody.

Být vůdčím beranem nestačí

Více než vojenství se Junckerova výzva týká otázky hegemonie. Kdo chce vést, musí být hegemonem. To není sprosté slovo, ale fakt. Rusko je hegemonem samo sobě a tu roli nabízí i těm, kteří ji nevítají – třeba Ukrajině. Amerika je hegemonem nejenom sama sobě, ale i ve svazku NATO – usiluje o spojence. Problém Evropské unie spočívá v tom, že ve sféře bezpečnosti hegemona nemá a není jím ani sama sobě.

Hegemonem EU (i eurozóny) je Německo a takové konstatování není hodnotově ani ideologicky zbarvené. Je to prostě fakt. Ale od něj je jen krůček k hlavnímu oříšku. Německo je hegemonem v hospodářské výkonnosti, ve vývozu, v rozpočtové disciplíně, v určování pravidel měnové stability, v cestě za energetikou obnovitelných zdrojů a tak dále. Ale může být Německo hegemonem v bezpečnostní a vojenské politice Evropy? Může být hegemonem společné evropské armády? A pokud ne, jaká jiná evropská mocnost by mohla roli hegemona sehrát?

Toto jsou klíčové otázky pro Junckerův návrh. Je očividné, že v bezpečnostní politice už Německo roli hegemona hraje. Když bylo třeba dojednat alespoň jakés takés příměří na východě Ukrajiny, v Minsku reprezentovali Západ Angela Merkelová a François Hollande. Ano, má-li se jednat přímo s Putinem, není u toho nikdo z institucí EU, z USA, z Británie, z Polska (jako ještě před rokem, kdy ministr Sikorski pomáhal dojednat výměnu moci v Kyjevě), jen lídři Německa a Francie. Cynik by dodal, že Hollande tam jen pomáhal budit zdání evropského týmu.

Jenže totéž Německo, které je schopné aspoň jakž takž účinně jednat s Putinem, není s to vyslat ani prapor svých vojáků na zahraniční bojiště, aniž by zápolilo se složitým a citlivým schvalováním v parlamentu a u ústavního soudu.

Úhrnem. Německo je v roli hospodářského a politického hegemona, aniž by o ni usilovalo, aniž by na ni trénovalo a aniž by pro ni mělo nezbytné předpoklady. Přišlo k ní prostě tím, že je výkonné, šetrné a konsenzuální. To lahodí Americe. Analytik Wolfgang Münchau napsal, že Washington už nepokládá Německo za jednu z mocností Evropy, ale za jejího vůdčího berana. Lahodí to i řadě Evropanů. Ale ne všem. A to na roli hegemona společné evropské armády nestačí.

Kam to jen vyvezeme?

Německo si lebedí v tom, čemu Münchau říká mentalita opevnění. Kvituje úspěch založený na vývozu, aniž by si plně uvědomilo, že pokud někdo úspěšně vyváží, jiní musí to zboží dovážet. Prostě že německý recept nefunguje pro všechny stejně.

Německo si lebedí, jak se mu daří energetická revoluce, aniž by si plně uvědomilo, že není ve vakuu a výkyvy jeho energetické sítě (i jeho dovozu elektřiny) neblaze ovlivňují sousedy. Mezi českými vládními úředníky se lze setkat s názorem, že ministr průmyslu Mládek se nesnaží o vývozní možnosti na východ z čiré rusofilie, ale i proto, aby stát měl plán B pro případ náhlé německé soběstačnosti.

Jistě, v evropském kontextu jsou to detaily, ale ukazují rizika německé hegemonie. Totéž platí o tónu médií. FAZ píše, že v ministru financí Schäublem „Varufakis našel svého mistra“. Welt v titulku tvrdí: „Schäuble ví, jaké řeči Atény rozumí!“ Bild jásá, že „konečně někdo řekl těm bankrotářským Řekům NE“.

Kdyby se takové výrazy objevily v Británii či Francii, byly by vnímány jako nešikovné. Ale ozvou-li se z Německa, už se mluví o čtvrté říši a Řecko spirálu vytáčí nabubřele furiantskými způsoby své nové vlády. „Uštědříte-li Řecku úder,“ říká ministr obrany Panos Kammenos, „vězte, že uprchlíci u nás dostanou doklady a půjdou do Berlína.“

To je hlavní překážka pro vznik společné evropské armády. I kdyby státy změnily postoj a vyčlenily biliony eur na společnou obranu, i kdyby se pochlapily a prosadily razantní bezpečnostní doktrínu, stále budou narážet na to, že Evropa – nepočítáme-li NATO a roli USA v něm – nemá vojenského hegemona. Instituce EU jím být nemohou, samotné Německo už vůbec ne a Británie s Francií jím být nechtějí. Otázka, kterou nastolil Jean-Claude Juncker, není na jeden volební mandát, ale na generace – a možná se už narodila mrtvá.

LN, 10.3.2015