Proč je Rusko najednou tak agresivní? Média jsou plná hrozivé rétoriky, padají silná slova. Má pravdu Mirek Topolánek, že „důvodem je klesající vůle Evropy k obraně“? Přichází snad opět „mráz z Kremlu“ a agresivní chování nástupnického státu „říše zla“ je poháněno jeho vlastní „zlovolnou podstatou“? Anebo k němu alespoň zčásti existují objektivní důvody? Pocit vlastní „ublíženosti“ není dobrý rádce a stupňování konfliktu s Ruskem rozhodně není v našem zájmu. Konec konců, Německo bereme také racionálně a neohlížíme se na plné hřbitovy, které máme za zády. Přestaňme proto zatápět pod kotlem a vyjasněme si, proč došlo ke kolizi, kvůli které jsme „ztratili Rusko“.

Česko věří, že jako součást Západu nalezne své bezpečí pod ochranou „Pax Americana“. Oproti tomu Rusko nikdy nepatřilo ani na Západ, ani na Východ. Bylo vždy svým vlastním světem, na rozhraní civilizací. Za tisíc let samoty a neustálých nájezdů z nekonečných stepí a pustin si Rusko vyvinulo vlastní strategii eliminace protivníků: Rusko přežilo nikoliv v důsledku spolupráce se sousedy, která přerostla ve vzájemnou závislost a decentralizaci (jako Evropa), ale prostřednictvím centrálně organizované a řízené anexe území, ze kterých přicházely hrozby. Po každém zvětšení ale přišly hrozby další. Rusko se tak stalo vysoce centristickou, vnitřně nehomogenní zemí - bez hranic. Což je velký ruský problém - především pro jeho sousedy.

Pouze zaslepenec může tvrdit, že „Rusko válčí jen se slabšími zeměmi“. Nebylo by žádné Rusko, kdyby nedokázalo v každém věku rozdrtit nejlepší armádu té doby. Od Mongolů (Tatarů), přes křižáky, Švédy, Francouze až po Němce. Domnívám se, že není v českém zájmu zúčastnit se libovolné expedice v jejich stopách…

Otázka ale zní „kam s ním“? V „Pax Americana“ není pro Rusko místo. Je příliš velké a mocné. Má mnoho rozdílných zájmů - a mezi nimi ční jeho vlastní prestiž. Přesto má Rusko nárok na své místo a na svou bezpečnost. Bohužel termín „národní bezpečnost“ nemá žádná objektivně daná kritéria – je to subjektivní záležitost – a Rusko se očividně necítí bezpečně. Západ se v současnosti snaží soustavně a velmi jednostranně zvyšovat vlastní úroveň bezpečí. Buduje protiraketovou obranu, odstupuje od smluv, nedodržuje Rusku dané sliby ohledně expanze NATO, zbrojení, základen a vojenské přítomnosti v SNS. „Když chceš mír, připravuj válku.“ A Rusko to logicky pokládá za útok na vzájemnou rovnováhu bezpečnosti mezi ním a námi (Západem). A odpovídá způsobem, který je pro nás hrozbou: Vypouští rakety, recipročně taky ruší smlouvy, popichuje naše nepřátele (Írán) a haraší náložemi na druhé straně barikády. Roztáčí se tak nebezpečná spirála: A naše původní snaha o získání více bezpečí pro nás, tak paradoxně nakonec přináší velmi mnoho nového rizika pro všechny.

Dnes je jasné, že Putinovo Rusko zesměšnilo všechny nekrology, které se v 90. letech masově o jeho konci napsaly. Obratem provedlo vlastní transformaci z neúspěšného státu (failed state), životně závislého na humanitárních dodávkách, na sebevědomou a stále více mohutnící velmoc. Velmoc, která se stále více dožaduje ohledů na své zájmy. To vše za méně než deset let.

Pochopitelně, že USA, v roli hegemona, nejsou z tohoto „znovuzrození“ silného Ruska, které zpochybňuje americký „leadership“, nadšené. Idealismus stranou - jde o moc. Amerika má opakovanou zkušenost s demontáží moci těch velmocí, které porazila (nebo osvobodila). Přičemž se vždy sama o jejich moc posílila a poražené (osvobozené) podřídila (začlenila) do „svého“ (hned po Švýcarsku druhého) „nejlepšího světa“. Výčet je dlouhý: Od války se Španělskem (Filipíny, Kuba, Jižní Amerika), přes Německo a Japonsko až k západní Evropě, včetně Británie. Amerika porazila Rusko ve studené válce - ale následnou demontáž ruské moci Amerika zfušovala - byla jen „částečná“. A vhodný čas pro další „klidné“ rozpouštění ruské moci se už nenávratně promrhal. Představa o možnosti jednat s Ruskem s klackem v jedné a s cukrem v druhé ruce, je sice možná, ale Rusko už dnes může splácet stejnou mincí. A za tyhle mince si štěstí nekoupíme.

Naše energetická závislost je velký problém. Ale doba idealismu už v Rusku skončila a to nemá jediný důvod, proč by mělo svůj energetický sektor poskytnout pod naši kontrolu. Ať se budeme vztekat sebevíc. Jistě, můžeme a musíme diverzifikovat své dodavatele. Diverzifikovat svůj odbyt (směrem do Asie) bude ale i Rusko. A na rozdíl od něj je to pro nás - z hlediska rizik - cesta zpod okapu na liják. A nebo si někdo myslí, že Blízký nebo Střední východ je stabilnější partner na kšeft než Rusko? Taky můžeme hledat ropu v Súdánu, pěstovat řepku na balkonech, svítit loučemi a čekat, až dá někdo konečně dohromady motor na něco jiného, než na fosilní paliva. To jistě všechno lze udělat, ale obchodovat s Ruskem za běžné světové ceny můžeme taky. A Rusko nakonec ani nic jiného nechce.

A že Rusko zvyšuje cenu nafty našim novým přátelům na Ukrajině, v Gruzii a jinde (za jejich velkého křiku) na světovou úroveň? No a my snad prodáváme škodovky na Ukrajině za třetinu ceny jen proto, že i pro nás je Ukrajina tranzitní zemí, když škodovky přes ni převážíme k prodeji do Ruska? Ruské chování je v tomto případě zcela legitimní. Nafta za něco je normální. Nafta za nic je zlodějna.

Představa, že konflikt mezi velmocemi dnes nemůže přerůst ve válku, je nepodložená. Zvláště pokud by jedna strana byla přesvědčena, že disponuje technologickou výhodou, která by jí umožnila vyřadit odvetné kapacity nepřítele. Americká protiraketová obrana toto bezesporu ještě neumí - ale teoreticky to jednoho dne umět může. Až to bude umět, omezené jaderné údery, např. jen na vojenské cíle, s cílem zlomit vůli protivníka tak, jako kdysi v případě Japonska, se bezesporu okamžitě stanou jednou z reálných alternativ velké politiky. Útěchou nám sice může být, že demokracie v posledních stech letech spolu válku nevedly - problémem naopak je, že mnozí už Rusko za demokracii ani nepovažují.

Bude-li Česko hostit významný komponent americké protiraketové obrany, musí si v prvé řadě uvědomit jeho skutečný potenciál. Nejedná se o žádnou „zbraň míru“. Bude to defenzivní systém, který bude úzce souviset s ofenzivními možnostmi Spojených států. Pokud jej Česko přijme, dobrovolně tak pro svého spojence podstoupí závazek stát se „frontovým územím“. A to je vskutku zásadní riziko. Budeme-li radar v Brdech sami bagatelizovat, Rusko tím neuklidníme a ani Amerika nám za něj nenabídne adekvátní protihodnotu. Proto by měl být naší zásadní podmínkou systém pojistek, chcete-li, určitý vypínač k radaru. Ten by nám umožnil se od počátku zúčastnit velké diplomacie. Získat tak alespoň určitý vliv na politiku hegemona a schopnost brzdit „nedejbože“ unáhlený šturm. Měli bychom získat takové dlouhodobé bezpečnostní záruky, které by v případě krize nešly jednoduše škrtnout perem. Nezapomeňme, že tak s námi už „svobodný svět“ jednou naložil. Jestliže by na to USA nechtěly přistoupit, jednoznačně by to zpochybnilo jejich „tvrzené“ dobré úmysly. Bylo by jim lépe vidět do karet.

To vše je riziko i výhoda radaru v Brdech zároveň. Zůstaneme-li jen divákem, radar bude o kousek dál stát stejně. Historie bude cválat vpřed a třeba i přes nás (z kteréhokoliv směru, nejenom z Ruska). A budeme-li se chovat jako pštrosi s hlavou v písku, neovlivníme už vůbec nic. Rozhodně tím nezlepšíme vlastní bezpečnost. Požár v buši totiž ohrožuje všechny úplně stejně – i pštrosy. Následkům bychom se mohli divit všichni. Alibismus bezpečí nezajistí.

Rusko nemůžeme zlikvidovat, ani nechat vyhnít za betonovou zdí. Musíme tedy hledat systém soužití. Jednostranné kroky (unilateralismus) současné americké vlády, jako systémové řešení globální politiky - a tam soužití s Ruskem patří - je vyčerpané. Buď přistoupíme na to, že nejenom my, ale i Rusko se potřebuje cítit bezpečně, anebo roztlačíme káru konfrontace vlastními sobeckými (a sebeublíženými) úmysly do pekel.

Harry Truman kdysi, ve 47. roce, vážně uvažoval o tom, že zabrání vypuknutí závodů v nukleárním zbrojení tím, že kompletně vyčlení americký jaderný potenciál a podřídí ho přímo Radě bezpečnosti OSN. Protože ale Stalin druhou misku vah tehdy hbitě zatěžkal „novými hříchy“, historie se vydala jinudy. Přesto to byla velká příležitost. A třeba nadejde hvězdná hodina jiných velkých mužů s „novým projektem pro naši dobu“. Pro začátek by jí mohla být třeba společná protiraketová obrana velmocí. Nakonec, jde-li opravdu jen o ohrožení ze strany darebáckých států, pak jsme všichni ohroženi stejně a máme stejný zájem.

George Bush i Vladimir Putin jsou odcházející prezidenti. Koncepty, které jejich vlády uplatňovaly při řešení problémů, jsou passé. Budou brzy nahrazeni jinými vůdci, které dějiny vytáhnou z osudí. Ti si přivedou nové lidi a zákonitě budou dělat „trochu“ jinou politiku.

Nenechme se proto teď tlačit do unáhlených rozhodnutí o zásadních věcech, které mohou být brzy jen pomníkem na hromadě šrotu.

Malé Česko je pro tento okamžik ve „světle ramp“ a naše cena roste. Prodat se pouze za poplácání po ramenou, trochu „zrušených“ víz a pár plechových hraček pro naši armádu – to by bylo zoufale trapné. Mělo by nám jít o naši dlouhodobou bezpečnost. Ta, ale bude úzce souviset jak s americkou angažovaností ve středovýchodní Evropě, tak i s komfortně se cítícím Ruskem.

Milovníci válečných zón se i pak mohou dostatečně vyžít ve večerních zprávách na Nově. Těm, co to nestačí, zapůjčím Playstation.