Ještě prý se někudy potlouká dvanáct tisíc litrů jedovatých kořalek, ještě mohou nadělat pěknou paseku, ale dny, kdy se na každé stránce novin třicetkrát vyskytlo slovo metyl a padesátkrát prohibice, už minuly. Ani já bych neroztáčel ten kolovrátek, kdyby tisk v závěru prohibičního vzrušení nenabídl čtenářstvu k úvaze a poučení sbírku článků o tom, jak výtečně si poradily s démonem alkoholismu severské státy; a jelikož se právě dovršilo devadesáté jubileum norského státního podniku Vinmonopolet, pověřeného prodejem a kontrolou alkoholu, tedy především Norsko. K tomu bych měl co podotknout.

Předesílám, že mám skandinávské země rád a v mnohém je obdivuji. Aniž bych se chtěl vytahovat, znám je dosti dobře, dost možná lépe, než mnohý vlastenec český svou vlastní zemi; zejména ve Švédsku bych obtížně hledal kout, jímž jsem dosud nepobrouzdal, pěšky, na lyžích, na kole, i tím autem. Znám tudíž i skandinávský způsob boje proti alkoholickému démonu prostřednictvím sítě erárních prodejen, nesoucích jméno, pro doplnění, ve Švédsku Systembolaget, ve Finsku Alko. Taktika boje je takováto: prodejní síť je rozprostřená velmi řídce, aby se nedalo jen tak zajít za roh a koupit si flašku kořalky, zboží je tři- i vícekráte dražší než ve zbytku Evropy, a jakožto starý vínapitel musím s politováním konstatovat, že mizerně ošetřené. Navíc mívaly až donedávna prodejny pro každého zákazníka založenou kartičku s datem nákupu, množstvím a druhem prodaného pití; čí kartička se plnila podezřele rychle, byl prohlášen za alkoholika a nedostal už nic. Přesto a navzdory oslavným článečkům jsem snad s výjimkou svaté Rusi nikde nenašel lid tak oddaný chlastu jako na mírném, harmonickém, spořádaném Severu.

Svou první a nejstrašlivější srážku s opilcem jsem si zažil právě v Norsku. Bylo to takhle: v roce 1975, vyškemrav a vypodváděv na bolševikovi devizový příslib, plavil jsem se na poštovním korábu (dnes už lodní linka Hurtigruten není o mnoho víc než turistická atrakce, tehdy však ještě opravdu sloužila rozvozu pošty a obyvatel odlehlých ostrovů). Na palubě se vyskytl kromě jiných letmých známostí i mladý námořník jménem Ivar, právě se vracející z mnohaměsíční plavby na svůj domovský ostrov. Slovo dalo slovo a Ivar mi předestřel návrh: mám prý přerušit cestu a pobýt den nebo dva u něj, však je na Vesterålech taky krásně. Nu, byl jsem zvědav, jak žije a jak bydlí takový Nor… lidi, to jsem si dal. Jen co jsem složil ranec u něj doma, podal mi hrst peněz – český, devizovým příslibem obdařený cestovatel se kupní sílou rovnal kostelní myši - a naškrábav na papír seznam všelijakých kořalek, vyslal mě do zmíněné prodejny. To mě mohlo trknout, ale netrklo: sám se totiž milý Ivar na nákup vydat nemohl, jelikož by ho, po celém ostrově proslulého ochlastu, vyhodili. Také že dáma za pultem hleděla podezíravě, avšak zjistivši, že nemám v opilecké kartičce žádný záznam a jako cizinec z evropského zámoří ani mít nemohu, mi požadované lihoviny přece jen vydala. Ivar nad nimi zajásal, a hned, že to teď pořádně roztočíme. A věru, roztočil. Ožral se v tak rekordním čase, že by to bylo na Nobelovu cenu, kdyby se v tom oboru vydávala; k ránu upadl do deliria, viděl přízraky a házel po nich láhvemi i co mu jinak do ruky přišlo, v jasnějších chvílích ho popadala svárlivost a chtěl se prát, za okamžik zase hořce vzlykaje se zapřísahal, že co živ bude, chlastu se nedotkne, no hrůza, hrůza. Tehdy poprvé jsem poznal, jaký dobytek dovede z člověka udělat prohibice.

Podobně poučnou, byť ne tak drastickou zkušenost jsem si odnesl z jisté jihofinské obce, byv pozván na vesnickou tancovačku. Konala se ve velkém dřevěném stavení, u jehož vchodu stál policajt a přísně zkoumal, nenese-li si některý z tancechtivých jinochů a panen něco alkoholického; prodejní pult sice nabízel velký výběr nápojů, ale také jen všelijakých coca-col, fant, spritů a tak podobně. Do hodiny – ba co dím, do půlhodiny byla nemalá část návštěvníků taneční zábavy ožralá jako cep. Policajt u vchodu dohlížel na abstinenci, avšak postavit policajta ke každé borovici bylo zřejmě nad síly finského eráru; i přijížděli mládenci, v autech i na traktorech, ze šosu vytáhli flašku, a glogloglo, nalili půl obsahu do chtřánu sobě, půl kamarádovi. Načež zakouleli očima, zachroptěli a padli do mechu. Poučení z té příhody si nechme napotom.

I na jinou scénu si vzpomínám, jak jsem ji zažil ve vlaku ze švédského Malmö na tehdy dederonskou Rujanu (vlak musel být naložen na loď a přepraven na druhou stranu moře, což, jak ještě uvidíme, hraje v té souvislosti svou úlohu). Vlezu tedy dovnitř, hledám volné místo, tady v tom kupé sedí dva gentlemanové v obleku s kravatou, korektní a upjatí, že bych si vedle nich ve své čundrácké odrbanosti připadal trapně; i posadil jsem se do vedlejšího oddělení, kdež mě jakýsi Maďar bavil větami jako Cseh koróna nincs valuta. Pravdu měl, tenkrát, což o to. Po hodince jednotvárný šum kolejí přešel do čehosi rachtavého, aha, to už jsme asi vjeli na loď. Vtom co to… jakýsi šramot z chodbičky… koukám, zraku nevěřím: upjatí gentlemanové lezou po kolenou, vydávají bublavé zvuky, korektní obleky po…té, ožralí jako ta… ne, žádná svině se neumí tak ožrat, to už musí přijít tvorstva pán, prohibicí vycvičený.

Byla to první zkušenost toho druhu, zdaleka však ne jediná. Lodní přeprava z dánského Frederikshavenu do švédského Göteborgu, z východošvédských přístavů na finské Ålandy – nějaká hranice mezi tím musí být, jinak to nefunguje – všude to bylo stejné. Prohibiční příkazy a omezení platí jen na území státu a jeho výsostných vod; jakmile je koráb opustil, otevřela se bohatě zásobená palubní prodejna, a už to jelo. Cestující veřejnost se do ní nahrnula jako o život, každý nakoupil kořalek, co náruč stačila, a jelikož u výstupu na pevninu zase stál policajt a přísně kontroloval, neveze-li si kdo alkoholu nad stanovenou mez – jeden litr lihoviny nebo dva litry vína - co zbývalo, než všechno nadbytečné si na místě nalít do krku. Nebudu opakovat, co už jsem napsal, ale takové scény bývalo zřít snad mezi karibskými piráty po úspěšném lupu, a možná ani tam ne.

Čtenář si asi povšiml, že údaje předešlého odstavce jsou psány v čase minulém. To proto, že dnes… ne že by se na Severu přestalo chlastat, to nikterak ne, ale přece jen už není jak bývalo. Prohibice ztratila drahnou část své moci a chlast lákavé kouzlo zakázaného ovoce vstupem Švédska a Finska do Evropské unie. Království norské sice jejím členem není, ale jelikož hranici střeží leda plechová tabule s nápisem Norge a někdy ani ta ne, je snadné propašovat dostatečnou zásobu vín, piv a kořalek i tam. Neboť, ouvej, ouvej, vnutil ten proklínaný Brusel své dovozní normy nově přistoupivším severským říším: šestadevadesát litrů vína na hlavu pro osobní potřebu; co je nad tuto mez, jest považováno za předmět obchodu a příslušně procleno. Kořalek odpovídající množství, a piva… ani vám nevím. Když v autě sedí takové hlavy dvě, jako kupříkladu našich švédských přátel, co k nám jezdívají přivítat Nový rok, tu není divu, že se kolečka předního náhonu málem prohrabávají a zadek vozu poklesá k samému asfaltu. I povyprázdnily se prodejny Alka a Systembolagetu, a kvůli těm nehlídaným hranicím i norského Monopoletu, za velkých lamentací ze strany církví a lidskoprávně-abstinentních organizací. Rovněž dříve tak mastné ceny jsou nyní… no, ve srovnání s jižnější Evropou pořád ještě krapet přimaštěné, ale dávno už ne takové jako za časů předunijních, kdy ve všem všudy suverénní otec Stát ničím neomezován mával výchovnou rákoskou.

Když jsem se zmínil o cenách: opustím teď na chvíli evropský sever a vydám se pro příklad na opačnou stranu zeměkoule. Má zkušenost je, pravda, už trochu letitá, ale nemyslím, si že se toho na Filipinách změnilo tak zvlášť moc. Litrová láhev, a žádného tuzemáku, prosím, nýbrž rumu poctivého, třtinového a velmi kvalitního, stávala tehdy kolem třiceti piso (jedno filipinské piso platilo zhruba stejně jako jedna koruna česká); láhev balené vody – jinou bylo neradno si i zuby čistit – také tolik. Představuji si, jak zalomí rukama strážce veřejné mravnosti: běda! Rumu jako vody! To to musí vypadat! A vida, nevypadá; za celý svůj pobyt jsem nepotkal nalitého Filipince. Čímž jest usvědčen z omylu bohabojný předpoklad, že zdaníme-li řádně kořalku, lid přestate chlastat. Kdepak. Jsou ve hře i jiné faktory, jako například národní a společenský charakter, vliv rodiny, tradice, genetické založení. Ty ovšem nelze změnit na komando, a snad by se to ani nemělo zkoušet; majíť výchovná komanda tu pozoruhodnou vlastnost, že se ráda zvrhávají ve vlastní opak.

A ne že bych dál už neměl co vyprávět, ale snad jsem pověděl dost, aby si vážený čtenář učinil obrázek o blahodějném působení prohibice, byť i jen částečné. Pokusím se teď na závěr vyextrahovat ze všeho pár obecně platných pouček. Tedy zaprvé a především: rozhodl-li se otcovský erár sejmout z občánka odpovědnost za vlastní počínání, nesmí se divit, že si občánek počíná nezodpovědně, což platí nejen o konzumaci alkoholu. Dále: suverenita je krásná věc, ale občas potřebuje přistřihnout křidélka - například zapojením do nějaké unie - když se začne vznášet ve výšinách ideálu, nohama na zem nedosahujíc. Ještě dále: alkohol nemusí být démon, ale musí se s ním umět zacházet. Skandinávským mravů nápravcům se povedl opak: opilství nikterak nevykořenili, zato se jim podařilo zničit pijáckou kulturu. Pít zvolna, vychutnávat, sedět při skleničce, při družné zábavě třeba celý večer a přesto se neopít, leda rozjařit do vesela, do srdečna, znát svou míru, aby opilost, pakli k ní nechtě jen dojde, nebyla účel a cíl, nýbž nechtěný úraz, jemuž není nesnadno se vyhnout… tomu se musí člověk naučit, ne panským příkazem, ale příkladem a zkušeností. A jako ve všem konání lidském, i zde je nutno vzít na vědomí, že dělej co dělej, vždy zůstane za plotem nevelké procento těch, jimž není pomoci; a je pošetilé kvůli jednomu notorikovi bez vůle a sebekontroly - nikdo mu kořalku násilím do huby nelil – zavírat padesát jiných do prohibiční klece.

Nechci soudit evropský Sever nadmíru přísně; pochmurné, neradostné opilství tam bylo domovem odnepaměti, podmíněno subarktickým klimatem, depresivním působením zimní tmy, kdy slunce vyleze sotva na hodinu nad obzor a dál na sever vůbec ne, osaměním v zasněžených, v severské krajině řídce roztroušených chaloupkách. Také se týkalo a dodnes týká jen menšiny, obtížené buď dědičným sklonem, buď slabostí vůle. Prohibiční nařízení však místo aby opilecké sklony oslabila, zbavením odpovědnosti za sebe sama je utvrdila a posílila. Naštěstí se zásahem Evropské unie – aspoň tuto zásluhu jí ponechme – situace zřetelně obrátila k lepšímu. Co pak se týče naší milené vlasti české, byl bych jí tou radou, aby nešilhajíc po neosvědčivších se vzorech raději hleděla přiopravit některé své folklorní obyčeje. Ozřejmit nastupující generaci dřív, než se z mladých pokusníků stanou staří ochlastové, že opilství není nic chlapáckého, s čím je možno se po hospodách chlubit (to jsem se vám zase včera vožral), ale politováníhodné selhání charakteru. Z piva za pivem a sem tam nějakého panáka tuzemáku, jak jest zvykem království českého, pak raději přejít na víno. Po doušcích pít, veselit se, třeba si i zazpívat, víno ku půnebí tisknout a po jazyku válet, jak to uměl už pan Bušek z Velhartic, ba, to je vyšší kategorie pijáctví, to je radost, obohacení života, hotová filatelie požitků, jichž je tolik, kolik je odrůd révy, ročníků, klimatických poloh, půdních podloží i krajových tradic. A jelikož je alkohol při tom pozvolném po jazyku válení téměř ve stejném tempu organismem vstřebáván, nebývá závěrem večera opilost se všemi dosyta známými průvodními jevy, společnost se rozchází v dobré míře a bez následné kocoviny. Ale musí se to umět, opakuji, musí se to umět, vnucená abstinence vede k ožralství, jako už vůbec život a příroda milují paradoxy.

Hannover, 23. října 2012