20.4.2024 | Svátek má Marcela


EVROPA: Prezidentův požadavek

12.10.2009

Právně závazné garance formou protokolů k Lisabonu, nebo smrt!

Prezident Václav Klaus se svým požadavkem výjimky z Lisabonu ohledně Charty práv radikálně překreslil bitevní pole týkající se boje o Lisabonskou smlouvu. Prezident vzkázal, že podmínkou nutnou, nikoli však dostačující, pro ratifikaci Lisabonské smlouvy v České republice (tedy pro to, aby prezident svým podpisem smlouvu případně ratifikoval), je, aby Charta práv EU nebyla závazná pro Českou republiku.

Charta byla přímou součástí původní Evropské ústavy. Aby nebyla charta tolik na očích a nevzbuzovala odpor, navrhla německá kancléřka Angela Merkelová, aby již nebyla přímou součástí smlouvy, ale aby na ni byl v Lisabonu odkaz. V tajném dopise šéfům vlád států EU Merkelová píše: „Jak hodnotíte návrh předložený některými členskými zeměmi, aby členské země nahradily plné znění Charty základních práv krátkým odkazem se stejnou právní hodnotou?” Touto metodou se měli “hloupí” občané nažrat a Charta práv, resp. celá Evropská ústava měla zůstat celá (euroústava byla v Lisabonské smlouvě zachována tím, že se staré smlouvy novelizovaly a změnilo se názvosloví některých úřadů).

Britové a Poláci si vyjednali k Lisabonské smlouvě tzv. „opt out”, tedy výjimku. To znamená, že ustanovení Charty by neměla být pro Británii ani Polsko závazná. Udělali to formou právně závazného protokolu k Lisabonské smlouvě, který je součástí Lisabonské smlouvy. Když probíhala ratifikace Lisabonské smlouvy v členských státech EU, jako součást Lisabonské smlouvy byly ratifikovány i tyto protokoly.

Naprosto rozdílná je situace u Irska, jehož takzvané záruky dané Evropskou radou nemají ani hodnotu toho papíru, na kterém jsou napsané. Jde totiž pouze o právně nezávaznou deklaraci a přísliby do budoucna. Pokud tedy například Irům vadilo, že by na základě Charty EU mohl Evropský soudní dvůr vydat judikát, že potraty jsou „lidským právem” v celé EU (nějaký typ unijního Roe vs. Wade), tak nějaká deklarace Evropské rady je pro Iry bezcenná, protože je právně nezávazná a nevymahatelná. Především je nezávazná pro Evropský soudní dvůr v Lucemburku, který je závázán řídit se primárním právem EU (tedy smlouvami) a nějaké deklarace pro něj nic neznamenají.

Mlhavé přísliby, že se protokoly přidají např. k přístupové smlouvě s Chorvatskem, jsou také velmi vágní, protože do té doby se vlády členských zemí mohou změnit a nemusí se být cítit vázány tím, co slíbili předchůdci. Rovněž příslib vlád ještě neznamená, že protokol bude ratifikován všemi parlamenty. Lze říci, že Irové se tedy při opakovaném referendu nechali opít rohlíkem. (Podrobná analýza zde)

Pokud Irové chtěli opravdovou garanci k věcem, které jim na Lisabonu vadily, měli žádat právně zavázné protokoly k Lisabonské smlouvě. Ty by se staly součástí Lisabonské smlouvy, de facto by ji novelizovaly a vyžádaly by si opakování ratifikace novelizované smlouvy ve všech členských státech EU.

Pokud tedy nemá být požadavek prezidenta Václava Klause plácnutím do vody a mlácením prázdné slámy, musíme požadovat to, co bylo upřeno Irům, tedy to, co bylo dopřáno Britům a Polákům. Tedy právně závazný protokol k Lisabonské smlouvě a opakování ratifikace Lisabonské smlouvy.

Že si jsou rozdílu mezi deklaracemi a právně závaznými garancemi na Hradě vědomi, dal najevo například tajemník prezidenta republiky Ladislav Jakl ještě v době před irským referendem, když uvedl, že se unie snaží opít Iry rohlíkem. Rovněž president Klaus ve svém dopise premiéru Janu Fischerovi napsal, že záruky pro Irsko si vyžadují schválení parlamentem a ratifikaci.

Rovněž to velmi dobře řekl tajemník prezidenta Jakl v pátek ve 20 minutách Martina Veselovského na Radiožurnálu: „Deklarace by neměla tu právní sílu tak, jak když se snažili bruselští politici uchlácholit Iry a Irům říkali, že to právně závazná věc je, a členských zemím se říkalo, že to je jenom deklarace a tudíž nemusí projít ratifikací. Já myslím, že pouhá deklarace by znamenala projev třeba dobré vůle současných evropských elit, ale rozhodně by to nebyla garance. Nebyla by to záruka.“

Sice explicitně nezmínil, že je nutná nová ratifikace protokolů k Lisabonské smlouvě, ale implicitně je to v tom obsažené, protože pokud chceme právně závazné garance, bez nové ratifikace se to neobejde. Jiná známá cesta prostě neexistuje.

Pokud tedy myslí Václav Klaus své podmínky k Lisabonské smlouvě vážně, a on je myslí vážně, nezbývá než vyžadovat stejné záruky, jako mají Poláci a Britové k Lisabonské smlouvě, tedy právně závazné protokoly, a požadovat novou ratifikaci protokolů všemi státy EU. Pokud nemá jít o pouhou frašku typu Irsko, měl by prezident říci: „Právně závazné garance formou protokolů k Lisabonu, nebo smrt!“

Šéfredaktor EUportal.cz a editor EUserver.cz