Zemské volby v Německu přinesly oslabení křesťanských a sociálních demokratů. Preference tradičních stran chřadnou i nás. V dalších postkomunistických státech se buď zradikalizovaly, aby šly s dobou, anebo zašly na úbytě.

Německá zkušenost může být každopádně zajímavá i pro nás. U západních sousedů stoupají strany ostře vyprofilované. Nejde pouze o Alternativu pro Německo, která se z euroskeptických pozic posunula na pozice xenofobní, ale také o zelené na opačném pólu.

Právě jejich výhra v Bádensku-Württembersku, jež se slavením krajní pravice nejde moc dohromady, dokládá, že líčit politické změny jen na pozadí uprchlické krize nelze.

Když to hodně zjednoduším, voliči jsou schopni naslouchat politikům k migraci kritickým i vstřícným. Chtějí ale od nich srozumitelná stanoviska a jasný plán.

Alternativa pro Německo i zelení jsou čitelní, autentičtí, nekličkují. To se o politicích CDU říct nedá. I na všelidovou stranu prezentují až příliš mnoho názorů. Od humanismu kancléřky Merkelové, která stále vede seznam těch, jež by si Němci přáli v čele příští vlády, až po antiběženecký pragmatismus některých jejích kolegů v kabinetu a regionech.

V Bonnu i v Praze platí, že když politik ví, odkud a kam jde, dokáže zaujmout. Lidé si přejí být reprezentováni osobnostmi, jež mají cíl, za nímž postupují a cestou si odškrtávají jednu splněnou položku za druhou. Přešlapovat nebo měnit každé ráno názory se nevyplácí stejně jako klimbání v chládku.

To například Němci vyčítají sociálním demokratům, kteří ve velké koalici hrají roli menšího partnera. Jsou méně na očích a CDU jim už léta vykrádá program. Jejich lídři nepředvádějí nic, čím by křesťanské demokraty zastínili. Voliče SPD pak snáze uzobává též konkurenční radikální Levice nebo zelení.

Do hry vstupuje i veličina, kterou bychom mohli pojmenovat jako okoukanost. Když odhlédneme od stále silné skupiny podporovatelů CDU či SPD, musíme přiznat, že voliči rádi testují, jak by si v klíčových pozicích počínaly strany nové nebo dlící dosud v opozici. V turbulentních dobách, jež zvyšují zájem o politiku, to má establishment vždy těžší.

Klasickým partajím nadto škodí kauzy a skandály. Kdo je velký a vládne déle, je náchylnější se do něčeho namočit. Zde není nutné se přímo strefovat do německé politiky, přestože také má své aféry.

Výmluvnější a divočejší je příklad českých stran, hlavně těch dvou, které u nás vládly v uplynulém čtvrtstoletí nejčastěji, tedy sociálních a občanských demokratů. Klientelistické nebo dokonce korupční sítě dokázaly obalit některé jejich špičky a ještě více představitele na nižších stupních, kteří jsou ve zdánlivém závětří.

Když ale člověk zjistí, že nejen jeho premiér, hejtman, ale třeba i starosta má podivné přátele, s nimiž si vzájemně vypomáhá, zcela logicky začnou naslouchat hlasatelům změny z protestních hnutí, která pak mohou vyrůstat jako houby po dešti.

Recept, jak před voliči obstát, je zdánlivě jednoduchý: držet se transparentního programu, mít přesvědčivé lídry, neusínat na vavřínech, nekšeftovat a nekrást. Jenže politické strany jsou svět sám pro sebe, včetně opatrnosti, strnulosti, paranoie.

Zatímco v Německu jsou početné a mohou doufat v tlak zezdola, v České republice – a ještě víc na Slovensku – připomínají spíš fankluby či přímo rodinné klany. Tam je pak šance na svěží nápady slabší.

Německo se může chlubit, že zkušenost s nacismem posílila demokratický tábor, jenž drží při sobě, i odpovědnost občanů. Naše zkušenost s komunistickým režimem bohužel v pevný kult demokracie nevedla. Buďme rádi, že zdejší systém zatím testuje jen Andrej Babiš. Mohlo by být i hůř.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus