19.3.2024 | Svátek má Josef


EVROPA: Povzdech stárnoucího inženýra

20.10.2018

Budoucnost automobilů a zdravého rozumu v ohrožení

Je to určitě jen náhoda, že se v časovém úseku několika dní sešly dvě události organizačně spolu nesouvisející, avšak ze své podstaty související poměrně značně.

První z nich je radostná zpráva z ministerstva dopravy oznamující, že po technických obtížích se konečně i v ČR rozjede vydávání „zelených“ registračních značek pro ekologické automobily. Značky sice nebudou doopravdy zelené, jako je tomu jinde v zahraničí, nicméně bohulibým cílem je v blízké budoucnosti například osvobodit auta jimi opatřená z povinnosti mít dálniční známku při používání dálnic. Činovník jakéhosi spolku jezdců elektromobily (jméno spolku i tohoto gentlemana jsem zapomněl) se nechal na stanici ČRo Radiožurnál slyšet ve smyslu, že konečně i ČR slézá ze stromu, a on jen doufá, že dotační politika státu (sic) bude jen přát dalšímu rozmachu elektromobilů a hybridů.

Druhou radostnou zprávou je, že Evropský parlament schválil nařízení ukládající výrobcům automobilů snížit pod sankcemi emise CO2 z jejich výrobků o desítky procent (a to o více desítek, než byl původní návrh) do roku 2030.

Srdce mladého perspektivního zaníceného nadšence, ekologisty-zachránce naší zelené planety při poslechu těchto zpráv jistě jásá. Avšak srdce autora těchto řádků, lehce stárnoucího, poněkud již sarkastického strojního inženýra, který si na rozdíl od výše vzpomenutého ekologisty proklestil cestu deseti semestry studia na jedné z renomovaných českých technických univerzit, kde se mu dostalo sice někdy dosti otravného, nicméně také dosti exaktního vzdělání ve vědách přírodních aplikovaných, jakož i technických, chřadne a trpí.

Co je důvodem jeho takto politováníhodného (a rovněž v této souvislosti politicky nekorektního) stavu?

Je to znalost faktů a zděšení nad tím, jak laici a amatéři suverénně rozhodují o věcech, u nichž lze o jejich, jak se moderně říká, kompetenci seriózně pochybovat. Ale přece když nás bolí zub, tak jdeme k zubaři, ne na ministerstvo zdravotnictví nebo do parlamentu, tak proč pro radu ohledně budoucnosti aut nejdeme k lidem, kteří problému rozumí, to je k technikům, konstruktérům, případně teoretickým fyzikům? Přírodní a fyzikální zákony se nedají odhlasovat prostou či kvalifikovanou většinou poté, co byl nalezen konsenzus napříč politickým spektrem.

Obě zprávy mají v pozadí jednoznačné sdělení: budoucnost musí patřit elektromobilům, snad lze ještě akceptovat hybridy, a to čím dřív, tím líp. Protože taková přibližovadla jsou přece ekologická! A nepřispívají ke změně klimatu!

Krásná zaklínadla. Ale je tomu tak doopravdy? Nechme druhé zvolání tentokrát bez povšimnutí. Téma klimatické změny je natolik komplexní, že bychom se s jeho jen trochu serióznějším rozborem nevtěsnali do prostoru skousnutelného běžným čtenářem.

Nicméně k prvnímu zvolání: je to oblíbené a jaksi obecně akceptované dogma. Elektromobil rovná se ekologie. Autor říká rozhodně: elektromobil nerovná se ekologie. Ba naopak. Proč?

Tak popořadě: jasně, elektromobil kudy jede, tudy nekouří, tedy neprodukuje spaliny tak jako automobil se spalovacím motorem. Ale elektřina v jeho bateriích se někde vzala. Už vidím úsměv na tvářích ekologických bojovníků ve smyslu, teď si naběhl, teď si ho namažeme na chleba. Přece umíme vyrábět energii z obnovitelných zdrojů! Dobře, ale v tom případě tedy zakažme nabíjet elektromobily, když nefouká vítr nebo nesvítí slunce. A pojedeme asi na kole. Protože jak víme, jediné stabilní zdroje elektrické energie jsou pořád tepelné (uhelné, plynové) nebo, fuj, jaderné elektrárny, doplňované vodními elektrárnami, u nichž se při vší úctě nemůžeme o ekologii příliš bavit, pokud jsme zatopili vodou kus krajiny a namísto proudící řeky vytvořili více či méně zelenající a bahnem se zanášející jezero. Takže jinými slovy, elektromobil kouří taky, jenom na jiném místě, anebo nepřímo nahání husí kůži protijaderným aktivistům.

Dále: elektřinu je třeba někde a nějak „skladovat“. Přes několikeré oznámení převratných objevů v oblasti ukládání elektrické energie jsme v reále svědky spíše pozvolné evoluce, nikoliv revoluce. Baterie jsou stále založeny na elektrochemické reakci. Stále obsahují dosti pekelný koktejl těžkých a občas pěkně jedovatých kovů (olovo, lithium, nikl, kadmium) naložených v jistě ne zcela neškodných kyselinách nebo hydroxidech. Materiál k jejich výrobě se získává za cenu nepříliš šetrného zacházení s přírodou zejména v některých zemích, kde zisk má jasnou prioritu před reálnou ekologií, tedy ochranou přírody a krajiny. K jejich výrobě je navíc třeba značné množství energie, povětšinou elektrické, což znamená další zátěž pro životní prostředí.

A dále, i sebelepší baterie má životnost omezenou určitým počtem cyklů nabití-vybití. Poté je třeba ji vyměnit. Ale co pak s vyřazenou baterií? Samozřejmě, ekologicky zlikvidovat. Tedy přeloženo, další energie, tvorba odpadu, který nikdy není zcela neškodný a je nutno jej někde uložit, aby dál nemohl škodit, takže další materiál a energie…

Sečteno podtrženo: To, že za jedoucím elektromobilem nezůstávají zplodiny a CO2, a tudíž je skvěle ekologický, není celá pravda. Zplodiny, CO2 a navíc pěkně jedovatý odpad zůstávají, jenom někde jinde.

Jedna renomovaná japonská automobilka, známá mimo jiné i svým odporem proti downsizingu spalovacích motorů, argumentující i v této věci tvrdými doloženými fakty, spočítala, že „ekologická stopa“ za celou životnost automobilu se spalovacím motorem optimálním pro reálný provoz je podstatně menší než „ekologická stopa“ rádoby zeleného elektromobilu.

Bohužel jiná automobilka, tentokrát evropská, namísto aby jasně řekla „ne, toto je z technického hlediska nereálné“, nadšeně podporovala naivní a amatérské ekologistické iniciativy v emisní legislativě, pobírajíc eurodotace na vývoj „zelených“ technologií, zatímco v kanceláři přes chodbu vyvíjela „cinknutý“ software řídících jednotek, protože technikům této firmy bylo jasné, že navržené limity u svých, relativně zastaralých motorů nikdy nedokážou splnit.

Takže vraťme se prosím do reality, nechme rozhodovat odborníky a ne ovlivnitelné laiky v politických funkcích. A nedeformujme dále realitu jedem dotací na „ekologické“ projekty. Jejich ekologičnost totiž nebyla ověřena neúprosnou exaktní kritickou vědou, ale byla někde odhlasována nepříliš odborně erudovanými, nicméně dostatečně sebevědomými laiky.