Mýliti se je lidské. Avšak setrvávat na omylu může mít vážné důsledky pro demokracii nejen v Česku. Evropská migrační krize otřásla základními jistotami našeho polistopadového vývoje.

Nic víc nepodkopalo v Česku důvěru v evropskou integraci, v Německo, demokracii a vůbec v Západ než chybná vítací politika německé kancléřky Angely Merkelové, Rakouska, Švédska a bruselského establishmentu Evropské unie.

Atmosféra strachu nahrává konspiračním teoriím, vydávajícím migrační krizi za nový Mnichov – za další zradu Západu. Po 26 letech se šíří iluze o Putinově slovanském Rusku jako ochránci před islamizací. Autoritářský Putin se vysmívá slabosti demokracií a zve evropské Židy, aby přesídlili do jeho země. Také italská mafie nabízí Evropě i USA ochranu před islámským terorismem.

Občané Česka sledují rozkladné tendence u sousedů, kde již 81 procent Němců se domnívá, že vláda nemá situaci kolem migrace pod kontrolou, a kde i tamní politici přiznávají, že Merkelová destabilizovala Německo a Unii.

Občané Česka vidí, že ve Francii začal a skončil rok 2015 masovým vražděním. Zároveň z ní emigrovalo osm tisíc Židů ve strachu před islamistickými útoky. Dnes platí ve Francii čtvrtý měsíc výjimečný stav. O silvestrovské noci docházelo k rozsáhlému sexuálnímu obtěžování žen a k jejich okrádání některými muslimy v Kolíně nad Rýnem i v dalších evropských městech.

Rovněž občané Česka vidí, že se znovu staví hraniční bariéry v Maďarsku, Rakousku, Slovinsku a jinde. Navíc že ti, kteří otevřeli dveře nekontrolovanému přílivu migrantů, vnucují ostatním přistěhovalecké kvóty, a to proti vůli jednotlivých zemí i uprchlíků.

Nový třídní boj

Je potom div, že v Česku došlo k největšímu vzepětí veřejného mínění od listopadu 89 a že stále víc lidí pochybuje, zda je EU se svým prostorem volného pohybu osob schopna garantovat bezpečnost a prosperitu? Tyto dramaticky měnící se nálady ostatně reflektují i výzkumy veřejného mínění.

Podstatné však je, že vzepětí občanské společnosti zastihlo větší část politické a intelektuální elity nepřipravené. Týká se to zvláště akademické obce, která zformulovala v srpnu 2015 petici Vědci proti strachu a lhostejnosti.

Na první pohled šlo o kladný čin, neboť za svůj cíl označila „důrazně se vymezit proti tomu, jakým způsobem je rozdmýchávána etnická a náboženská nesnášenlivost“. Ovšem velkou chybou bylo, že to nejpodstatnější zůstalo nevyřčeno. Petice nepojmenovala příčinu šířící se atmosféry strachu ani nenavrhla řešení, jak novému nebezpečí čelit.

Onou příčinou přirozeného strachu byla a je masová migrace z muslimského civilizačního okruhu, neoddělitelně spjatá s bezprecedentními bezpečnostními riziky. Uznání takového faktu představuje pro část elit tabu. Ideologie politické korektnosti – bezbřehá láska k bližnímu – stála za vítací kulturou.

Přístup „nevidět, neslyšet“ vede k narůstání problému a k destabilizaci evropských demokracií. Ideologická slepota vede ke ztrátě schopnosti porozumět dějům, nacházet racionální řešení a kompetentně komunikovat s občany. Že se na vlně strachu a hodnotové dezorientace svezli populisté všech odstínů, mezi nimi i skuteční extremisté, je důsledkem této slepoty.

Druhý dech chytají i ti, kteří tuto republiku po dvě desetiletí vysávali za pomoci klientelistických a korupčních sítí a na politické úrovni spřádali kartelové dohody, ať již ve městech, či celostátně.

Dnes veřejnosti účelově podsouvají scénář, že elity a média jako celek selhaly a že právě oni mají historické poslání postavit se jako blaničtí rytíři do čela národa a bránit jej proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli. Oživují tím primitivní a emocionálně vypjatý „třídní boj“ v nových podmínkách, v jistých ohledech navazující na předlistopadovou zkušenost.

Nakonec i ten jejich populismus může mít pozitivní účinky, avšak jen za předpokladu, že poslouží jako budíček v hodině dvanácté k přehodnocení neudržitelných moralizujících stanovisek a zbavení se pocitu nadřazenosti.

Jestliže se však kritická část elit a stran zabetonuje ve svých krasořečnických zákopech a tím prohloubí rozdělení ve společnosti, pak demokracii a prozápadní orientaci Česka čekají těžké časy.

Poroste-li pocit, že situace nemá řešení v rámci politických stran a parlamentní demokracie, zesílí volání po vládě silné ruky a dojde k radikalizaci voličů i k mobilizaci občanů v ulicích.

Národ není vyčpělý

Na muslimské přistěhovalectví lze nahlížet z různých úhlů pohledu. V evropské diskusi lze identifikovat přístupy pravicového extremismu, konzervativního katolicismu, parazitického populismu a nacionalismu, euroskepticismu, salónního humanismu.

To, co nejvíce absentuje, je liberální přístup. A brání tomu právě nekompromisní salónní humanismus, který se snaží ucpat veškeré škvíry veřejného prostoru. Tím však plodí dezorientaci, a tedy vakuum, které bryskně vyplňují ony populistické a parazitické politické proudy.

Absence jasné alternativy k řešení migrační krize na bázi liberální demokracie je tak destabilizujícím faktorem. Kdyby existovala, vzala by v potaz, že pojmy jako národ nebo státní suverenita nejsou vyčpělé, ale představují základní pilíře demokratického a mírového uspořádání v Evropě.

Pojetí národní teritoriality tedy nelze světoobčansky skartovat, neboť je lidskému rodu na určitém stupni rozvoje vlastní. Musela by rovněž vzít v potaz, že federalizace Evropy je nereálný sen, a to minimálně v nejbližších desetiletích. Na pořadu dne je proto víc mezivládní Evropská unie, která se blíží britskému pojetí. Také schengenský prostor volného pohybu osob není posvátný. Za předpokladu bezprecedentních hrozeb jej lze upravovat či rušit, a to včetně stavění hraničních plotů a zdí.

Navíc odmítaný koncept „pevnost Evropa“ – zahrnující větší nasazení policejních a vojenských sil (včetně NATO) – se nakonec může stát jediným východiskem, jež zajistí ochranu prostoru, ve kterém se uplatňují unikátní a mírumilovné evropské hodnoty.

I pojetí lidských práv nelze interpretovat bez omezení, tedy že každý člověk v nouzi má bezpodmínečné právo se přestěhovat do libovolné evropské země.

A tak místo aby se řešila podstata chaosu a strachu, to znamená místo aby se omezilo přistěhovalectví na přiměřenou míru za pomoci nasazení i silových prostředků na vnějších hranicích Evropy a místo aby evropská humanitární pomoc směřovala v rozměrech Marshallova plánu primárně do sousedních zemí válečných konfliktů (Turecko, Jordánsko, Libanon), došlo k tomu, že Německo – centrální mocnost – otevřelo dveře dokořán, prakticky do celé Evropy.

Ti, kdo to kritizovali, i když patřili mezi demokraty, byli vyháněni na politický okraj a označováni za pomýlené či pravicové extremisty, neboť prý pohrdají hodnotami solidarity, tolerance a lidskými právy. Avšak například euroskeptickou a protiimigrační stranu Alternativa pro Německo zakládali liberální profesoři ekonomie. Snad ještě nikdy nebyla tak velká část evropských a domácích elit tolik vzdálená realitě každodenního života a obavám občanů jako v případě příchodu neúměrného množství muslimských přistěhovalců.

Koperníkovský obrat

Do značné míry opuštění voliči byli vehnáni do náruče xenofobních stran. Týká se to Švýcarska, Rakouska a Francie, kde populistické strany získaly 20 až 40 procent hlasů. Jedny volby za druhými potvrzovaly, že politika salónního humanismu selhala.

Politické systémy západoevropských demokracií se otřásají v samých základech, podobně jako projekt Evropské unie, a zejména princip volného pohybu osob.

Teprve s velkým zpožděním se přestává popírat nepopiratelné.

Že uprchlická krize představuje bezprecedentní bezpečnostní, sociální a kulturní hrozbu pro evropské obyvatelstvo.

Že nadekretované kvóty přerozdělování běženců přilévají olej do ohně a ještě více odcizují bruselské instituce a projekt evropské jednoty občanům členských zemí.

Že islámský terorismus, vycházející z totalitní ideologie srovnatelné s nacismem a komunismem, má své kořeny v radikálních variantách islámu – wahhábismu a salafismu. Ostatně generální tajemník OSN Pan Ki-mun oznámil, že 34 radikálních skupin na různých místech světa slíbilo věrnost Islámskému státu a tento počet se má zvyšovat.

Koncem minulého roku tak začal téměř koperníkovský obrat části evropské elity. Mezi prvními, kdo přiznal chybu, byl švédský premiér Stefan Löfven. V listopadu uvedl, že levice a pravice byly naivní při posuzování rizik islámského extremismu a nepřizpůsobily tomu bezpečnostní politiku. Až v prosinci, tedy s velkým zpožděním a s příliš malými kapacitami, navrhla Evropská komise vznik pohraniční a pobřežní stráže k ochraně vnější hranice schengenského prostoru.

Úplné novum je, že na základě iniciativy kancléřky Merkelové rozhodli ministři obrany NATO o nasazení námořních sil v Egejském moři proti pašerákům lidí a o posílení monitorovacích kapacit aliančními letadly. Zlomem je i nejnovější oznámení vlád Německa, Švédska a Finska, že vyhostí desetitisíce běženců, jimž úřady zamítly žádost o azyl.

Je nepochopitelné, proč část evropské a domácí elity jednala tak dlouho naivně, nepoučeně a nepružně. Vždyť již v letech 2010 a 2011 bylo zřejmé, že multikulturalismus v evropském kontextu je v krizi.

Nejprve v roce 2010 sama Merkelová v projevu k mladým křesťanským demokratům prohlásila, že multikulturalismus „absolutně selhal“.

V únoru 2011 britský premiér David Cameron na bezpečnostní konferenci v Mnichově řekl, že tolerance vůči menšinám selhala a místo vytváření nefunkčních multikulturních šablon by Britové měli aktivně hájit západní hodnoty, tj. právní stát, národní identitu i rovnost mužů a žen.

Ve stejné době francouzský prezident Nicolas Sarkozy v rozhovoru pro televizi TF1 řekl, že koncept multikulturalismu se neosvědčil. V narážce na nepovedenou integraci muslimů do většinové společnosti uvedl, že „ve všech demokraciích se příliš soustřeďujeme na identitu nově příchozích a nevěnujeme dostatečnou pozornost identitě země, která je přijímá“.

Sartoriho varování

Uvedení státníci neodsuzovali přistěhovalectví samo o sobě ani se nevyjadřovali xenofobně, ale upozornili na vážné potíže s muslimskými menšinami, jež se koncentrují v městských čtvrtích, v islámských ghettech.

O tom psal již před 16 lety uznávaný politolog Giovanni Sartori ve své knize Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Tehdy varoval, že v případě, kdy dovolíme nějaké kultuře, aby své členy držela „v uzavřených komunitách“, máme konec otevřené a pluralitní společnosti. Za největší nebezpečí považoval stav, kdy „určitá komunita z třetího světa dosáhne kritického početního stavu, začne se dožadovat práv na vlastní kulturně-náboženskou identitu a své domnělé utlačovatele (starousedlíky) nakonec vezme útokem“.

Sartori dále argumentoval takto: „Západní kultuře je nesmírně vzdálena i asijská kultura, stále je to však kultura ‚laická‘ v tom smyslu, že se nevyznačuje žádným náboženským fanatismem či všeobecnou náboženskou bojovností. Zato se jimi vyznačuje kultura muslimská. A i když fanatismus schází, přesto stále platí, že islámské vidění světa je teokratické a že nepřipouští odluku státu od církve, tedy odluku politiky a vyznání.“

A Sartori pokračoval: „Na této odluce naopak dnešní západní civilizace spočívá, jako na svém skutečně konstitutivním prvku. Korán obecně nezná lidská (osobní) práva v podobě všeobecných, neporušitelných, individuálních práv; připomínám, že toto je další základní kámen liberální společnosti. Nyní jsme u skutečného jádra problému. Člověk ze Západu nepovažuje muslima za ‚nevěřícího‘. Ale pro muslima je západní člověk ‚nevěřící‘. Excusez du peu, ještě vám to nestačí?“

Sartori uvedl, že pluralismus staví na protínajících se sociálních a kulturních dělicích liniích, jež se vzájemně neutralizují a minimalizují, zatímco multikulturalismus v evropském kontextu rozpory posiluje. Evropský multikulturalismus tak formuje „posílené identity“, ve kterých „splývá a překrývá se např. jazyk, náboženství, etnikum a ideologie“ a tím vytváří uzavřené komunity, založené na netolerantní kulturně-náboženské identitě.

Předurčeni ke strachu?

Součástí problému tudíž není „pouhý“ terorismus, který vychází z radikálního pojetí islámu, ale též vytváření nepřátelských muslimských komunit ve městech západní Evropy. Do tzv. no-go zón nezajíždí policie ani sanitky, neplatí tu zákony daného státu.

Cožpak lze občanům ze zemí střední Evropy vyčítat, že se podobnému vývoji chtějí vyhnout a že hledají cesty – a s nimi politiky a strany – které by jim garantovaly základní bezpečnostní potřeby? Je proto kontraproduktivní vyvolávat v Česku jakési sebebičování. Tedy že jsme jako etnicky nejvyčištěnější národ v Evropě prý zakomplexovaní a svou historií předurčeni ke strachu a nenávisti vůči jinakosti.

To neodpovídá realitě. Vždyť během polistopadového vývoje se k nám stěhovaly statisíce Balkánců, Ukrajinců a Vietnamců a žádné demonstrace se nekonaly, nevznikly protiimigrantské strany.

To, že dnes 70 procent české společnosti odmítá muslimské uprchlíky, má racionální jádro. Ostatně ve Francii, kde žije nejvíce muslimů v západní Evropě – odhadem až 10 procent – již v roce 2013 zastávalo 80 procent obyvatel názor, že islám je neslučitelný s francouzskou společností.

A v Německu paradoxně koncem roku 2015 chtělo 40 procent dřívějších přistěhovalců podle týdeníku Welt am Sonntag omezit migraci zvláště ze severní Afriky. Zejména Turci, kteří utekli před islamizací země, mají strach z terorismu, striktních islámských pravidel a rostoucí kriminality.

V kontextu své unikátní historie a kultury vykazuje každá společnost jinou míru absorpce přistěhovalců. Pro nižší míru ochoty přijímat muslimské migranty v Česku jsou pádné důvody. A navíc ani nyní v zimě příliv nových běženců neopadá. Podle Mezinárodní organizace pro migraci jich v prvních šesti týdnech nového roku dorazilo meziročně desetinásobně víc.

Migrační krize je tak stále na samém počátku. Přitom v Evropě se nedaří americkému melting pot čili tavicímu kotli nábožensky a kulturně odlišných cizinců.

Ještě vám to nestačí?

Právo, 18.2.2016

Autor je politolog, Metropolitní univerzita Praha