Evropa páchá sebevraždu. Lépe řečeno, její představitelé se rozhodli, že ji zavraždí. Otázka je, zda se s tím Evropané smíří. Když říkám, že Evropa umírá vlastní rukou, nemyslím tím regulativní zátěž Evropské komise ani nějakou újmu společnosti z případných nedostatků Úmluvy lidských práv a svobod, nýbrž civilizaci. Žádná západoevropská země se takovému osudu vyhnout nemůže, protože všechny už dlouho vykazují symptomy téže choroby. Ke konci života většiny dnešních evropských obyvatel Evropa už nebude Evropou a její národy ztratí jediné místo na světě, jež nazývaly svým domovem.

Jistě, novodobé předpovědi o konci naší civilizace jsou tak časté, že by Evropa bez vědomí své smrtelnosti snad ani nebyla Evropou, ale přesto jsou některé lépe načasované a přesvědčivější než ty dávné. V pamětech Svět včerejška (1942) napsal Stefan Zweig o letech před 2. světovou válkou: „V té zmatené době jsem měl tísnivý pocit, že se Evropa nalézá v narušeném stavu ducha, náš úctyhodný domov, kolébka a parthenón Západní civilizace sám sebe odsoudil k smrti.”

Zweig se za války utěšoval, že je evropská kultura schopna tak jako on emigrovat do Jižní Ameriky. V Argentině a v Brazílii viděl její výhonky. I kdyby její strom života odumřel a Evropa se zničila, „nové květy a nové ovoce” vyraší jinde a „dílo předchozích generací nebude zcela ztraceno”.

Dnes už víme, že se jeho vize katastrofy naplnila a podťatý strom Evropy padl. Ta tam je vůle mít děti nebo bránit vlastní civilizaci. Politici jsou přesvědčeni, že na zániku evropských národů a kultury nezáleží. Někteří se rozhodli, tak jako Bertolt Brecht v básni Rozřešení (1953), rozpustit národ a vybrat si jiný. Podle švédského „konzervativního” premiéra Fredrika Reinfeldta jeho stát stejně jako okolní země nepřinesly světu nic než „barbarství” a všechno dobré přichází odjinud.

Současná choroba ale postrádá společného jmenovatele. Židovsko-křesťanská kultura postavená na řecko-římském základě s objevy osvícenství nebyla zplanýrovaná zbůhdarma, ale teprve nedávno se propojily dva úkazy a zadaly jí smrtelný úder.

Příliv přistěhovalců zahájila západní Evropa po válce kvůli nedostatku dělníků a jakmile se na výhodu levné práce chytila, nedokázala už proud migrantů zastavit, byť by si to snad i přála. Domov evropských národů se pozvolna proměňoval a stal se domovem celého světa. Mnohá místa Evropy změnila svůj kolorit. Tam, kde převažují Pákistánci, to až na počasí vypadá jako v Pákistánu. Přistěhovalci a jejich děti se stravují jako v zemi svého původu, mluví svým rodným jazykem a vyznávají náboženství bývalého domova. A tak se deštivé a větrné ulice severských měst plní lidem v tradičním oděvu pákistánského předhůří nebo písečných bouří Arábie. „Impérium vrací úder,” škodolibě psali někteří komentátoři. A zatímco evropské zámořské državy byly odhozeny, tyto domácí kolonie měly zůstat. Evropané si vymýšleli teorie, jak sami sebe přesvědčit, že soužití bude fungovat. Zprvu tvrdili, že je migrace lidstvu přirozená a jestliže k asimilaci v první vlně nedochází, jistě tak nastane v druhé a třetí generaci dětí a vnuků. Když se k tomu nedošlo, prohlásili, že na tom vlastně nezáleží. De facto přiznali, že příchozích přibývá.

A to mě přivádí k druhému úkazu, bez něhož by ani příchod milionů nemusel být hlasem polnice posledního soudu, kdyby Evropa ve stejné době neztratila víru ve svou civilizaci, tradici a právo na vlastní existenci. Mnoho věcí se složilo na takový vývoj, ale ztrátou „tragického smyslu života”, jak to zapomnění nazval španělský filosof Miguel de Unamuno, Evropané přišli o trpké poznání Zweigovy generace, že vše, co milujeme, i tu největší kulturní civilizaci dějin, zničí ti, kteří jí nejsou hodni. A tak se oblíbeným taktickým úhybem, abychom netrpěli osudovou ránou, stala útěšlivá víra v pokrok lidstva.

Z hloubi naší nejistoty nás navíc přepadají strašlivé pochybnosti. Žádná kultura netrpí těžkým pocitem viny za svou minulost jako západní Evropa. Ztrátu sebevědomí posiluje existenční únava a přesvědčení, že se naše dějiny vyčerpaly a nezbývá než ulehčit cestu novému počátku. Příliv cizinců, čili nahrazení velké části evropské populace cizinci, je považováno za změnu stejně dobrou jako každou jinou. Civilizační vyčerpanost není výjimečný úkaz moderních dějin, ale společnost, jež se cítí u konce svých sil v době stěhování národů, je odsouzena k zániku.

Kdyby o tom bylo možné svobodně diskutovat, snad by se rozumné řešení nalezlo. Avšak na vrcholu migrační krize v roce 2015 byla svoboda slova potlačována. Německá kancléřka požádala ředitele Facebooku Marka Zuckerberga, aby na své sociální síti zarazil kritiku její migrační politiky. Ujistil ji, že na tom pracuje. Jak chápat, že v době, kdy se otevřely brány našeho domova celému světu a kritické myšlení i diskuse občanů Evropy by měly být intenzivní, se o tak osudovém rozhodnutí nemělo mluvit? A když se mluvilo, problém se zastíral tradicí přijímání odlišných etnik a kultur.

Ano, před tisíci lety národy Janovanů a Florenťanů nebyly ještě smíšené a s časem se jejich kmenové odlišnosti vytratily. Dnes už vykazují neklamné rysy Italů a podle současného myšlení to bude nejinak, až se Eritrejci a Afghánci smísí s Evropany. Mají sice jinou barvu pokožky a výrazně odlišný etnický původ, ale Evropa zůstane Evropou a její lid se bude křížit dál v duchu Voltaira, svatého Pavla, Goetha, Danteho či Bacha.

Tak jako u většiny populárních bludů, něco na tom je. Evropa stále procházela změnou - obchodní přístavní města jako Benátky byla otevřena světu a přijímala cizí myšlenky a nápady. Už staří Řekové vysílali své galéry na průzkumné výparvy, svět ale jejich zvědavost neopětoval. Lodě vyplouvaly a vracely se s objevy a bájnými zprávami a ty se vstřebávaly v kulturním ovzduší. Schopnost přijímat byla fenomenální, nikoli nekonečná.

Otázkou kulturní hranice se zabývá antropologie odedávna a k závěru ještě nedošla. Každý ale ví, že limit existuje. Přes své povědomí o kulturní proměnlivosti nebyla Evropa kontinentem islámu. Dobře víme, že dnešní Řekové nejsou totožní se svými předky starověku, ba ani Angličané a Francouzi se nepodobají svým praotcům před tisíci lety a vzdor tomu jsou rozpoznatelní jako Angličané a Francouzi i jako Evropané. V jejich totožnosti rozpoznáváme stupeň kulturní návaznosti, tradiční přednosti a vady, obyčeje i chování. Víme, jaké ohromné změny přineslo stěhování Normanů, Franků a Galů. Dějiny učí, že některé změny ovlivnily kulturu nepatrně během dlouhého období, jiné ji změnily nezvratně. Problém nespočívá ve schopnosti národa přijmout změnu, ale u vědomí, že nárazové a příliš odlišné změny nás samé promění k nepoznání a hlavně k něčemu, čím se stát nechceme.

A k tomu jsme zmateni, neboť netušíme, co takový proces obnáší. Lze jistě souhlasit, že je možné s jistou dávkou nadšení přijmout cizí kulturu, bez ohledu, jak doufám, na změnu barvy pleti, ale my jako Evropané sami sebe nepředěláme na Indy nebo Číňany. Proč máme věřit, že se každý přistěhovalec může stát Evropanem? Jestliže se naše obavy netýkají rasy, tak se týkají hodnot. Ale jaké jsou ty evropské hodnoty? Jsme snad ještě křesťany? Když se debatovalo o textu evropské ústavy (2000) a vznikla hádka o křesťanské dědictví, pokusil se papež Jan Pavel II. napravit vypuštění zmínky o základu evropské civilizace: „Ačkoli plně repektuji světské instituce, opět se obracím na autory budoucí ústavní smlouvy, aby nezapomněli na odkaz křesťanského dědictví Evropy.” Spor tehdy nejen politicky a teritoriálně rozdělil Evropu, ale vyvolal očividnou ambici nahradit ústup křesťanství vlastním, výlučným systémem práv, zákonů a institucí, jež by existovaly bez svého původního životodárného základu. Jako Kantova holubice jsme se zamýšleli, zda budeme létat rychleji a bezstarostněji „ve volném prostoru” bez větru, jenž by nás nadnášel. Na úspěchu takového snu bude dost záležet. Vždyť místo Desatera máme dnes jen inflační lidská práva a nevyřešenou otázku, zda nejsou závislá na opuštěné víře a mohou existovat na vlastní pěst. Jaký to problém právě v době, kdy se má nesmírné množství cizinců integrovat do naší kultury.

Neméně důležitý spor vypukl kolem smyslu národního státu. Od smlouvy Vestfálského míru (1648) až do nedávna byl národ považován nejen za ochránce ústavního pořádku a liberálních práv, ale i za posledního garanta mezinárodního míru. I tato jistota se zhroutila. Německý kancléř Helmut Kohl dokonce prohlásil, že „národní stát … není schopen řešit velké problémy jednadvacátého století. Rozpuštění národních států do politicky integrované Unie je tak důležité, že je otázkou ´války a míru´” (1996). Ne všechny jeho plamenná výzva přesvědčila a za dvacet let více než polovina Britů s ním u volební urny vyjádřila nesouhlas. Bez ohledu na rozdílné názory tak zůstala zásadní existenční otázka nevyřešena a migrační vlna pokračuje.

Znejistěni doma jsme se pustili do šíření svých hodnot v zahraničí a naše armády ve jménu „lidských práv” nešťastně zasáhly v Iráku (2003) i v Libyi (2011), tamní situaci zhoršily a Západ zdiskreditovaly. Když ale vypukla občanská válka v Sýrii a lidé prosili, abychom jim přišli na pomoc v obraně nyní nepochybně porušovaných lidských práv, už jsme na další intervenci neměli žaludek. Bez ohledu na víru v jejich všeobecnou platnost, jsme ztratili přesvědčení o své síle šířit je v cizině. Zdá se, že naše poslední ambiciózní utopie – univerzální kodex lidských práv nezávislý na vůli bohů či tyranů – se zhroutila. Pokud tomu tak je, zůstávají Evropané bez jednotící myšlenky schopné dát současnosti a budoucnosti řád.

Ztráta smyslu vlastní civilizace znamená těžkou ránu, avšak v době masivní společenské proměny je to rána osudová. Evropa ztratila vědomí své podstaty a otevřela se světu. Příchod milionů z odlišných kultur do silné a seběvědomé civilizace by mohl vést k jejich asimilaci, v provinilé, vyčerpané a vymírající společnosti se to zdařit nemůže. A naši politici mluví o rozhodném úsilí vstřebat příchozí.

Úvod knihy Podivná smrt Evropy Douglase Murraye přeložil a zkrátil Alexander Tomský