Poslední události v Gruzii a Jižní Osetii snad otevřou oči těm demokraticky smýšlejícím občanům, kteří si doposud mysleli, že situace našeho státu je na dlouhou dobu neměnná, a že si nemusíme dělat starosti s naší obranou a nejlepší bude v celé geopolitické situaci, když se přikrčíme v koutku a nebudeme na sebe upozorňovat. Tím si prý zajistíme, že nás nikdo nenapadne a nebude na nás nikdo nic žádat.

Jenže ono to tak není. Z diskuzí na internetu mne docela pojímá hrůza. Je neuvěřitelné, že mnoho lidí vůbec nevidí za horizont příštího týdne. To by ještě nebylo až tak hrozné, kdyby se obdobná zabedněnost neobjevovala i u řady našich politiků a veřejně známých osobností, které mají svou osobní zodpovědnost za směřování našeho státu.

Jsem stále více přesvědčen, že i řada nesporně inteligentních lidí stále více ztrácí historickou paměť. A tím nemyslím v tomto případě ty, co vidí současnost a budoucnost pouze optikou aktuálního průzkumu veřejného mínění. Ti jsou dle mne beznadějně ztraceni a mělo by být snahou každého demokraticky smýšlejícího občana, natož politika, aby tito lidé dostávali co nejméně příležitost mluvit do věcí veřejných. Jenže to by museli mít občané otevřené oči zvláště ve volbách.

Bohužel spousta i jinak rozumných lidí si myslí, že demokracie bude u nás navždy, že nám nic nebude hrozit nebezpečí ze strany sousedů, natož ze vzdálených zemí, podstatnější je prý pro nás co budeme jíst, co si oblékat, v čem jezdit na chatu či dovolenou, případně jak se budeme mít v důchodu. To je asi hlavní myšlenka všech, kdo odmítají naše zapojení do obrany NATO, kdo slyší na hlasy proti naši spolupráci s USA a EU atd.

Prostě málokdo se snaží dohlédnout do situace, v jaké se budeme nacházet za 5, 10, 20 či 50 let. Ruku na srdce – i v minulosti proběhla spousta událostí v dějinách, které byly pro drtivou většinu občanů naprosto nemyslitelné. Jen například události spjaté se vznikem Československé republiky. Ještě v dubnu 1918 si tehdejší čeští poslanci v rakouském parlamentu nedovolili ani pípnout o možnosti pouhé české autonomie v rámci Rakouska-Uherska (s čestnou výjimkou dr. Kramáře). A to do poslední chvíle byla naprostá většina českých zástupců a politiků, zejména ze strany sociální demokracie (např. dr. Šmeral) beznadějnými oportunisty. I vznik ČSR byl velmi opatrný a chodilo se kolem rakouských mocenských složek velmi po špičkách a čekalo se na tu chvíli, až to bude naprosto všechno jasné a spadne nám to do klína. Kdo by si tedy rok před koncem první světové války pomyslel, že budeme ve vlastním státě? Ale další paralely – v květnu 1938 by bylo velice obtížné najít v naší republice jakéhokoliv demokraticky smýšlejícího občana, který by si pomyslel, že za deset let bude úpět téměř dobrovolně pod bolševikem. Každý tehdy viděl pouze aktuální hrozbu – německé nácky. V padesátých létech již bylo opět vymalováno – komunismus měl být u nás na věčné časy spolu s „hrdinným Sovětským svazem“. A upřímně – bylo málo lidí, kteří si dovedli představit v roce 1985, že komunistický mocenský blok do konce desetiletí padne.

Tím chci říct, že málokdy dokážeme předpovědět a odhadnout světový vývoj, málokdy máme v čele státu opravdu osvícené, rozumné a znalé politiky. Tím spíše je proto namístě maximální zajištění naší bezpečnosti, i kdyby měla být v některých momentech obranná opatření přehnaná. Prostě pacifismus není rozhodně na místě.

Můžeme si vybrat – buď jako pštrosi strčíme hlavu do písku a budeme čekat, až nám někdo tu hlavu usekne, nebo se budeme snažit v budoucnu bránit jak teroristům, tak nevyzpytatelným státům, a zvláště islamistům ve spojení s (bývalými i současnými) komunisty. A v souvislosti s radarem v Brdech - nemějme na mysli jen obranu proti zlotřilým teroristům a státům jako je Írán. V demografických studiích (zveřejněných např. v Občanském institutu) si přečtěte o nárůstu počtu muslimů např. v Rusku (v roce 2015 bude většina vojáků ruské armády muslimského vyznání), ale i v rámci Evropy. Podle mne tady nepomůže politika typu pana prezidenta a dalších euroskeptiků, kteří by nejraději zase obehnali jednotlivé státy EU hradbami a tím se chránili multikulturalismu (čili v podstatě vnitřní explozi radikálního islámu). Ano, ten může být pro nás smrtelně nebezpečný - ale řešme jej v rámci EU a ve spolupráci s NATO a USA. Neměli bychom se nechat rozdělit a atomizovat - pak bychom byli jeden po druhém snadnější sousto. Proto je nutná silná Evropská unie a výborná spolupráce s USA

Již dlouhou dobu si myslím, že radarová a raketová ochrana NATO (obranné rakety by dle mne měly být na více místech, třeba i na našem území) by měla mít v patrnosti i rizika imperiálních choutek Ruska, ale nepominutelné je zejména možné zmocnění se ruského jaderného arsenálu přirozenou demografickou cestou ze strany islamistů (což ovšem může hrozit z dlouhodobého hlediska třeba i ve Francii - proto nám nepomůže znehybnění EU). Proto by naše obrana měla být v perspektivě 10 - 30 let připravena i na možné ruské nebezpečí při vědomí, že tato hrozba nemusí být naplněna.

Tento můj dlouhodobý názor byl bohužel v minulých dnech podepřen událostmi v Gruzii. Faktem je, že organizace NATO pro posílení demokracie v Gruzii udělala málo. To, že situace v Gruzii v souvislostí se vzbouřenými provinciemi Osetií a Abcházií je výbušná, se ví desetiletí. Rovněž žádost Gruzie o začlenění do NATO je také dlouhodobě známa. Má-li se situace v Gruzii uspokojivě vyřešit, tak to vidím jako reálné tehdy, když bude Gruzie urychleně přijata do NATO a tato organizace se postaví plně za gruzínské zájmy. Pokud se tak nestane, bude bohužel Gruzie ruským satelitem. A to je asi nejpravděpodobnější řešení vzhledem k tomu, že prezident Bush si spokojeně sedí v Pekingu na basketbalovém zápase a ani orgány NATO se neráčily sejít. Situaci velmi pozorně sleduje současná ukrajinská vláda. Ví totiž, že brzy může dojít na ně, ostatně o tendencích k převzetí moci v celé Ukrajině proruskými silami jsme se v minulých letech mohli přesvědčit. Zatím se jim to nepodařilo. Kdyby nebylo cílem Kremlu připoutat k sobě celou Ukrajinu, tak by zcela jistě již došlo k „sebeurčení“ mohutných povolžských oblastí Ukrajiny, kde má ruské obyvatelstvo zjevnou většinu, ve stylu Osetije či Abcházie. To by ovšem znesnadnilo ruské plány na připoutání dalších sousedů (pobaltské státy) a prosazení vlivu i v dalších bývalých satelitech včetně bývalého Československa. A nemylme se, Rusové by našli u nás řadu fierlingrů a dalších nadšených podporovatelů.