Německo se učí nést důsledky svých rozhodnutí

Občas se stává, že složitý problém lépe nasvítí prostá reakce běžného člověka než analýzy expertů. Ukázkou je problém Německa v migrační kalamitě a pohled německého lékaře, který vyšel už 24. ledna na blogu.

Obědval jsem s českým přítelem, píše lékař, a on hájil názor, že Angela Merkelová za svůj postoj k migraci „patří do vězení“. Pisatele ta slova vyděsila, neboť v Německu jsou zcela extrémní. Ale nad další argumentací českého kolegy se zamyslel. Ten říkal, že když loni kancléřka otevřela dveře běžencům, tak její osobní rozhodnutí – nekonzultované s parlamentem, partnerskými státy či Bruselem – nezvratně změní sociální strukturu celého kontinentu. Lékař si to vše přebral následovně: zatímco zuřivé hrozby kancléřce jsou „východní“ a nepřijatelné, racionální argumentace má oprávnění. Země, která o něčem rozhodne, aniž by brala v potaz solidaritu s partnery, od nich pak sama solidaritu očekávat nemůže. Německo se musí naučit nést samo důsledky svých rozhodnutí.

Ten postřeh platí stále. Hlavní proud německé společnosti stojí za Merkelovou podobně jako loni. To, že sílí problémy i protesty, neznamená, že Němci chtějí kancléřku svrhnout. Spíš ji chtějí přimět ke změně politiky – a to se krok za krokem děje. Ale mnohem větší změna nastala v pozici Německa mezi partnerskými státy EU.

Ještě loni na podzim to vypadalo tak, že Německo stojí v čele západu EU, který společně peskuje východ za jeho sobectví a odpor k přijímání běženců. Nyní je Německo sice velikým, ale přece jen spíše ostrovem i v rámci západu EU. Když kancléřka v televizní debatě hájila svou politiku, vůbec se nezmínila o Francii, s níž Německo šedesát let tvoří společnou „lokomotivu EU“. A Rakousko, které se u nás ze setrvačnosti stále pokládá za největšího spojence Merkelové, je už jinde. Země, která loni hrozila státům z východu EU omezením dotací, nebudou-li přijímat běžence, teď stmeluje jihovýchod Evropy, aby přerušil balkánskou trasu migrace.

I švýcarský list Basler Zeitung si všímá, že Rakousko „opět existuje“ jako suverénní stát. Ještě loni prý Merkelová o rakouském kancléři Faymannovi říkala, že k ní přichází bez názoru a odchází s názorem jejím. Teď už to neplatí. A Německo se skutečně učí nést samo důsledky svých rozhodnutí. Třeba tím, že sestavuje „koalici ochotných“, místo aby se snažilo postavit EU (či alespoň její západ) do latě.

LN, 11.3.2016