Padesátý rok pomalu uplývá od událostí tzv. Pražského jara a může být, že čtenáře mladšího, tu dobu nepamatujícího, bude zajímat, oč tenkrát vůbec šlo a má-li ještě dnes smysl se k tomu vracet. Pravím, že má a jaký, ale o tom dál.

Pokus o nastolení tzv. socialismu s lidskou tváří, jejž by nebylo třeba vnucovat českému lidu karabáčem totalitní moci, byl ovšemže podnik pošetilý, sám sebou nemožný a předem k nezdaru odsouzený jako každý experiment stanovivší sám sobě meze, jež překročiti jest zapovězeno. Nevzali jeho navrhovatelé v potaz, že jsou i tací, kteří o socialismus nestojí, ani o takový, ani onaký, s lidskou tváří nebo bez ní; co s nimi? Zase nějak přinutit, k poslušnosti přimět? Kde ale je potom ta lidská tvář? Avšak odpověď na tyto ošemetné otázky nám byla ušetřena, jelikož dne 21. srpna onoho historického roku skončilo celé to pozdvižení pod pásy sovětských tanků, čímž jsme měli na další dvě desítiletí, jak se tak pěkně po česku říká, po ptákách.

Západně od šumavské hranice ale nikterak po ptákách nebylo, nýbrž v týž čas nebo s minimálním zpožděním započala revolta pokrokové mládeže a studentstva proti… no, skoro proti všemu, čeho jsme, jakkoli naivně, doufali dosáhnout my na druhé straně ostnatých drátů procesem zmíněného již Pražského jara. Zírali jsme na to jako jeleni. Zbláznili se ti tam na Západě, že si tak usilovně podřezávají větev pod svou blahobytnou, demokratickou prdelkou?

No, nezbláznili, naopak. To si ale žádá vysvětlení; a upozorňuji předem, že co stojí v následujících odstavcích, je má vlastní dedukce, na základě vlastních úvah a pozorování. Může a víceméně musí mít své mezery jako každý pokus o náhled do dění probíhajícího za zvukotěsně uzavřenými dveřmi totalitního systému. Proto i dnes je tak snadné kritizovat, co páše onen mnohými tak velice nemilovaný Donald Trump, a o tolik obtížnější je soudit, jaká kaše se vaří v moskevských hrncích. Ale vraťme se k tématu. Jisto jest, že ten zpackaný a sám sobě odporující pokus o nalezení kouzelné formule, jíž by komunistická ideologie získala lidskou tvář, nahnal moskevským vládcům dosti strachu; i rozhodli se přejít do protiútoku. Dokázáno ovšem není nic; na okolní svět zmínění vládcové působili a dosud působí prostřednictvím svých vysoce profesionálních tajných služeb, u nichž stěží lze předpokládat takové diletantství, že by si nechaly něco dokázat.

Ať tak či onak, vše bylo organizováno s profesionální, dodnes udivující perfekcí. Mistrně byla navozena iluze spontánnosti: to ona ty západní studentíky tak popouzela zatuchlá atmosféra měšťáckého světa jejich tatíků, víte, že se proti ní vzbouřili. Že by tenkrát někdo obracel toužebný zrak k Moskvě a Brežněvovi, to tedy ne; zato nových, lepších světů a třetích cest všeho druhu se všude líhlo habaděj. Dokonce, jak si vzpomínám, vyrašil z vření toho času jakýsi eurokomunismus, sám satanáš ví, co to mělo být a jak vypadat. Všechno to bylo notně střelené, řekli bychom s půlstoletým odstupem, ale fungovalo to. Západní university byly rudé bez výjimky, ledaže humanitní směry byly rudější, technické o něco méně. Jakž jsem sám měl příležitost pozorovat a nevěřícně hlavou kroutit.

Bylo to takhle: krátce předtím, než u nás Husákův režim po jistém uvolnění roku osmašedesátého zase utáhl šroubek cestování mimo hranice socialistické vlasti, podařilo se mi vyrazit si do severských zemí, sice v postavení české kostelní myši, ale aspoň nějak. Moji finští přátelé mě zavedli k studentským kolejím; i koukal jsem jako v zjevení svatého Jána. Okna do jednoho polepená samými Leniny, Trockými, taky Stalin se tu a tam dal vidět, moudře bafaje ze své dýmky, jen Brežněv nikde žádný, nejspíš že studentíkům připadal málo revoluční. Vy blbouni, říkal jsem si. Tak tohle je ten Západ, o němž jsme věřili, že je s námi, úpěnlivě hledajcími poslední drobky svobody v znovuoživlém stalinismu, takhle si váží své demokracie. Jindy jsem zase byl představen jistému vysoce váženému profesorovi. Nevyrukoval na mě s Leniny a Trockými, nýbrž pozorně naslouchal, co mu vyprávím o životě v posrpnovém Československu; poté si pročistil brejle a takto děl: „To se vám ale divím, že si nezvolíte jinou vládu!“ Pomyslel jsem si tehdy, že pan profesor jest vůl, ale nebyl. Jen levicový intelektuál, jací byli za těch časů až na vzácné výjimky všichni.

Dnes už… ne že by intelektuální levičáctví úplně zmizelo z povrchu zemského. Jen je méně sebejisté. Méně agresivní v hlásání svých pravd, a obrací se k jiným tématům. Jeho hlasatelé už nehodlají osvobodit lidstvo ze jha kapitalismu, ani nehledají třetí cesty, kterak nakrmit vlčka kapitálu - prachy má rád každý, dokonce i levicový intelektuál - přitom aby socialistická kozička ale zůstala celá, protože k čemu by tady bez ní vůbec byli. Naštěstí teď máme tuhletu uprchlickou krizi, takže mohli znovu rozvinout své nadání k stavbě vzdušných zámků.

Namnožili se rozvojoví národové do kvant, jež jejich zbídačelé země už nestačí uživit, i přelévají se do zatím ještě nerozvojové Evropy. To se ale na oplátku nechce líbit nemalé, nejspíš převážné – nikdo zatím neráčil spočítat jaké – části evropského lidu, a tak jsou kolem toho všelijaké rozmíšky, ano i pranice a řevy. To je vítaná příležitost pro levicového intelektuála. Jak už je zvyklý nenabízet řešení, ale hesla, jal se kolem sebe metat střelami populismu, xenofobie, rasismu a jiných špatností, cítě se být vždy a za všech okolností majitelem pravdy, jediné a nezpochybnitelné. Pravdu měl, když co studentík sotva ochmýřený nám, poddaným socialistických feudálů, o tom jediném, správném socialismu s vášní v oku kázal, a má ji zase, sestárnuv mezitím a pozlacenými brejlemi se opatřiv, vyprávěje nám pobloudilým, jak máme mít porozumění pro ty ubohé běžence a chápat některé jejich, ééé, jak bych to nazval… jaksi zarážející obyčeje.

A měl bych mít porozumění, sám jsa někdejší uprchlík, ale nějak mi nejde od srdce. Přijde totiž na to, odkud uprchlík: jestli z podhůří Hindukúše či od řek mezopotámských, nebo dejme tomu z končin mezi Krkonošemi a Šumavou. Přesněji řečeno zda z oblasti kulturně blízké, nebo odkudsi, kde je jinak a naruby všechno, představám západního člověka i celému způsobu jeho myšlení odporující, kde nevinná legrácka se rovná urážce volající po pomstě zakřiveným kinžálem, kde vládnou svátosti ať náboženské či jiné, o něž jen otřít se je nebezpečno, natož o nich zapochybovat nebo, ó hrůzo, se nad nimi ušklíbnout. Jsem poměrně adaptabilní člověk, přesto ale vím, kde ve světě bych mohl od té minuty žít, kde jen s přemáháním a kde ne, kdyby mě tam sultánem udělali a ve zlatém kočáře vozili. Abych byl konkrétnější: mohl bych, za svých mladších časů, při dobrém platu a na půl roku působit v některé islámské zemi a pak honem mazat zase zpátky někam, kde bych mohl být sám sebou a nemusel se v jednom kuse ohlížet, abych úsměvem, posunkem či nevhodným slovem neurazil něčí náboženské cítění. Jinými slovy: vím, kde je hranice, za níž bych mohl být v nejlepším případě více či méně vítaný host, v horším cizí, jakž takž trpěné těleso, v nejhorším, ale nikterak vzácném byl bych chápán jako ohrožení, jejž je třeba se za jakoukoli cenu a jakýmikoli prostředky zbavit.

Což platí i obráceně pro příchozí z pracizícho kulturního prostředí, islámského pak zcela obzvláště a jmenovitě do krajů západních. Netuší to naši intelektuální nabadatelé? Nebo možná tuší, ale nedbají, jelikož jim je přednější zposvátnělá idea než živý člověk? Ó Hospodine, zbav nás vychovatelů lidstva! Těch, kteří se jen tak rozplývají pochopením pro veškerenstvo, nedovedou si však vytvořit rozumný vztah k jedné jediné lidské bytosti! Těch, kdož odjakživa vědí, jak překout špatně stvořený svět na správno, a pokaždé jen zpunktovali rozvrat a utrpení! Kdy konečně, k čertu už jednou, pochopí jeho dobrovolní opravci, že svět a dění v něm je systém nekonečně složitý, jen z jedné části přístupný lidskému třírozměrnému vnímání, z druhé – nikdo neví, jak veliké – se nalézející mimo dosah našich smyslů? Že každý pokus nasměrovat běh dějin dle vlastního ušlechtilého zdání zákonitě končívá malérem, a kdyby jen tak pomalu už směšným, jak se projevilo kdysi tak nadějeplné Pražské jaro?

Ale abych mu práv byl, tak úplně k ničemu přece jen nebylo: poskytlo nám i budoucím možnost poučit se z jeho omylů a naivit. Učiňme tak. Pokusme se vysledovat, jak tikají hodinky vývoje, a zařiďme se podle toho. Úplně do černého se nestrefime nikdy, aspoň ale nebudeme ve svém konání tak zoufale vedle jako všichni ti, kdož vymejšlejíce si všelijaké lepší, jasné etc. zítřky opouštějí cestu, již lidstvu vyznačila příroda. Jedněch osmašedesátníků, řekl bych, bylo v historii dost.

Hannover, 13. dubna 2018