24.6.2018 | Svátek má Jan


EVROPA: Orbán

25.5.2018

Hodní hoši a oškliví darebáci v perspektivě dějin

Rozhořčuje se velmi autor jednoho článku v týdeníku Respekt nad nerozumem Maďarů, kteřížto si zase zvolili za premiéra toho málemže fašistu Orbána. No, jelikož vím, odkud v takových případech obvykle větřík vane, ani se zvlášť nedivím. On takový lehce narudlý, politicko-korektně smýšlející západní intelektuál potřebuje nějaký hromosvod své nelibosti, když se svět netočí, jak by se dle jeho důmění správně točiti měl; a povrchnější tuzemský novinařík od něj tu moudrost opíše. Za hromosvod slouží v globálních podmínkách jistý Donald Trump, v lokálních Viktor Orbán nebo kdo zrovna je po ruce, tím však vzájemná podoba končí. Abychom pochopili nepochopitelné chování těch nerozumných Maďarů, zvolivších si na sebe krom toho málemže fašisty Orbána ještě i jakýsi krajně nacionalistický, rasisticko-proticikánský Jobbik, měli bychom znát příčinu: trvalý, působením času nepomíjející pocit křivdy. Jak a z čeho se vylíhla… ale začnu odjinud.

V druhé světové válce poražené Německo, přesněji jeho západní část, mělo štěstí na ohleduplné vítěze. Francie sice jevila snahy Němce zdeptat, aby už nepovstali, zásluhou zejména USA k tomu však nedošlo, naopak. Pomocí finanční podpory z fondů Marshallova plánu Západní Německo nejenže brzy vybředlo z poválečné deprese, ale stala se z něj hospodářská velmoc tak neuvěřitelně úspěšná, že se začalo mluvit o hospodářském zázraku. Tím zmizely rozdíly mezi vítězi a poraženými, díky tomu nevyvstaly touhy po odvetě, proto máme v Evropě už tři čtvrtě století mír, věc to v dějinách Evropy do té doby neslýchaná.

Před sto lety, v roce 1918, tomu bylo jinak. Vítězové, všechno jiné než ohleduplní, se jali dělit národy někdejšího Rakouska-Uherska na hodné hochy, jimž náležela odměna, a ošklivé darebáky, jež se patřilo pořádně oškubat. Čechové například byli zařazeni do kategorie hodných hochů, takže si směli připojit jazykově sice blízké, v ostatních ohledech však značně odlišné Horní Uhry (Slovensko, kdyby někdo hned nevěděl, jaká končina je tím míněna). Nepřirozenost toho spojení se projevila rozpadem Československa, jakmile to zhroucení sovětského mocenského systému dovolilo. A třebaže bylo tenkrát kolem toho mnoho nářku a bědování, zjišťujeme dnes – nebo alepoň jako kdo -, že česko-slovenský rozvod byl oběma rozhádaným partnerům ku prospěchu. Až do toho dne před pětadvaceti lety zahlíželi Čechové na Slováky zkřiva, mníce že na ně doplácejí; Slováci zase na Čechy že je utlačují.… Až hle, co bylo bezobsažnou frází, stalo se skutečností: jsou zde dva když ne hned bratrské národy, alespoň dobré, bezpromlémové sousedství. Jest dobrý rozvod lepší než špatné, rozhádané manželství, což platí i ve vztazích mezinárodních.

Jestliže bylo Československo, výsledný produkt zmíněního spojení, hodným hochem, Srbsko bylo hochem ještě mnohem hodnějším; i smělo si připojit celou řadu území od Slovinska po řeckou hranici bez ohledu na to, líbí-li se to tamním národům čili nic. Také že to podle toho dopadlo: Jugoslávii, výsledný produkt té strategie, roztrhly bouře dějin ne na dva, ale hned na sedm kusů; a jestli se Čechové se Slováky po rozpadu společného státu vedle sebe až obdivuhodně snadno srovnali, byl rozpad Jugoslávie provázen řadou krvavě nenávistných válek. I lze říci, že šťastnou ruku vítězové a hranic upravovatelé roku 1918 právě neměli. Nicméně, to vše je dnes už minulostí.

Způsob, jak vítězné mocnosti naložily s ošklivým darebákem jménem Maďarsko, však minulostí nikterak není a lze se obávati, že hned tak nebude. Ořezáno na třech stranách o velké kusy území (Rakousku připadnuvší, německy mluvící Burgenland na straně čtvrté z toho vyjímaje), mnohasettisícové maďarské menšiny ocitnuvší se proti své vůli a zájmu v Rumunsku, v Srbsku i na Slovensku – aspoň z té patálie se Čechové rozvodem elegantně vyvlékli -, to vše dalo vypučet trpkému pocitu křivdy, ani celým stoletím nepominuvšímu, spíš se stavším podstatným, ne-li zcela nejpodstatnějším motivem tahanice postihnuvší celý středoevropsko-balkánský prostor od Aše po Temešvár. Viktor Orbán dovedl pocit křivdy vyhmátnout, postavil na něm svou volební kampaň, a navzdory lamentacím zahraničních komentátorů dosáhl úspěchu. Byl zvolen a bude zvolen i ve volbách příštích a přespříštích, on nebo někdo jemu podobný, nedojde-li během té doby k nějakému megaprůšvihu, jenž by hluboko zakořeněný pocit křivdy zastínil.

Co z toho vyvodit… asi že se dějiny nemají lámat přes koleno. Národům se nemají, byť i v nejlepším úmyslu, vnucovat způsoby k jejich kůži nepřilnavé; dost je toho, co na sebe – opět v nejlepší vůli a úmyslu – upletou samy. Dál… věšteckých brejlí nemaje, bych se dalších odhadů držel. Jest momentální stav součinem milionů a snad nekonečného množství droboučkých, neustále se měnících a obměňujících příčin, a blázen ten, kdo si myslí že je může pochytat do svého politického, ideologického etc. pytle. Kdo to kdy zkusil, nikdy nedosáhl zamýšleného efektu, nýbrž kolosálního maléru; jména jako Napoleon, Lenin, Hitler by měla být dostatečným varováním.

A snad dokonce varováním účinným. Přinejmenším v Evropě se to už tak zoufale neřeže, pro kus územíčka, pro čest a slávu, pro nějakou dávnou, s pečlivostí hodnou lepších věcí zálibně pěstovanou křivdičku. Mimo Evropu, přesněji řečeno mimo okruh západní civilizace, se to ovšem řeže a mydlí vydatně a čím dál nenávistněji; i soudil bych, že nejmoudřejší způsob, jak s těmi vosími hnízdy zacházet, je strkat do nich prsty co možná nejméně. Nedosáhne Západ ničeho v Sýrii, v Jemenu i jiných všemi bohy prokletých končinách, leda vosích štípanců.

Kteroužto oklikou se dostáváme zpátky k tomu maďarskému nezbedovi, jehož jméno jest Viktor Orbán. Není proč si kvůli němu dávat nohu za krk. Občanská válka bohdá zemi uberské nehrozí, a všechno ostatní můžeme nechat běžet přirozeným proudem dějin. Dost možná doběhnou k čemusi po čertech jinému, než co právě nazýváme dobrem či pravdou; avšak dějiny neznají věčných pravd, a co je dobrem dnes, může být sakramentskou, obtížně nebo vůbec nijak řešitelnou patálií zítra.

Hannover, 22. května 2018



Diskuse


M. Jandáková
16:48
25.5.2018

M. Jandáková
17:00
25.5.2018

R. Stary
14:46
25.5.2018

J. Kanioková
20:41
25.5.2018

J. Kanioková
12:44
25.5.2018

D. Šimáček
12:04
25.5.2018

M. Prokop
12:35
25.5.2018

R. Fiala
12:58
25.5.2018

D. Šimáček
20:10
25.5.2018

Z. Lapil
15:35
25.5.2018

D. Šimáček
20:08
25.5.2018

V. Kotas
19:20
25.5.2018

J. Kanioková
20:47
25.5.2018

V. Kotas
21:49
25.5.2018

J. Fridrich
11:14
25.5.2018

J. Kanioková
13:11
25.5.2018

J. Sinnreich
10:25
25.5.2018

J. Kanioková
13:18
25.5.2018

V. Novák
9:27
25.5.2018

S. Netzer
9:33
25.5.2018

V. Novák
9:50
25.5.2018

S. Netzer
9:55
25.5.2018

V. Novák
10:02
25.5.2018

R. Langer
12:55
25.5.2018

V. Novák
13:49
25.5.2018

M. Vondráček
10:19
25.5.2018

J. Kanioková
13:21
25.5.2018

M. Prokop
10:12
25.5.2018

V. Novák
10:18
25.5.2018

M. Prokop
12:45
25.5.2018

A. Alda
10:26
25.5.2018

B. Brousková
14:00
25.5.2018

B. Brousková
14:07
25.5.2018

J. Lepka
9:12
25.5.2018

A. Alda
9:21
25.5.2018

M. Prokop
10:14
25.5.2018

M. Krátký
11:29
25.5.2018

J. Kanioková
13:38
25.5.2018

J. Kanioková
13:35
25.5.2018

F. Navr8til
9:05
25.5.2018

Z. Lapil
15:18
25.5.2018

V. Novák
16:22
25.5.2018

Z. Lapil
18:48
25.5.2018

P. Zinga
9:04
25.5.2018

A. Alda
9:24
25.5.2018

Z. Lapil
15:08
25.5.2018

J. Nový
8:18
25.5.2018

V. Novák
9:31
25.5.2018

D. Polanský
7:29
25.5.2018

S. Moc
6:45
25.5.2018

M. Krátký
6:49
25.5.2018

S. Rehulka
8:53
25.5.2018

B. Brousková
14:54
25.5.2018

V. Novák
16:30
25.5.2018

J. Schwarz
6:51
25.5.2018

A. Alda
9:30
25.5.2018

M. Drašner
15:21
25.5.2018

F. Houžňák
9:19
25.5.2018

počet příspěvků: 88, poslední 25.5.2018 09:49









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.