Společnou azylovou politiku EU podle Německa nesmíme nikdy, za žádnou cenu připustit

Sdílená odpovědnost odporuje přirozenému právu, činí z lidí viníky stavu, za který nemohou, a žádá po lidech odpovědnost za něco, co neudělali. Přesto skrze ni ovládají politické elity státy a celé národy v EU.

Německo chce společnou azylovou politiku EU, přerozdělení imigrantů z Afriky a Blízkého východu do ostatních států, které doposud nebyly pro nelegální imigranty atraktivní, a zavedení stejných standardů péče o ně. „V Německu máme přiměřené humanitární standardy pro ubytování, lékařskou péči, kapesné a další. Mnoho unijních zemí má omezené standardy. Důstojné ubytování musí být k dispozici ve všech unijních státech, ne jen v Německu,“ pronesl německý ministr pro hospodářskou spolupráci a rozvoj Gerd Müller, když kritizoval pomalost Bruselu při přijímání a zavádění společné azylové a imigrační politiky. Jenže právě kvůli těm německým standardům očekávají v Německu příliv až 800 000 nelegálních imigrantů do konce tohoto roku. Ano, i já kritizuji pomalost a neakceschopnost Bruselu ve věci nelegální imigrace, ovšem ze zcela jiných důvodů než německý ministr.

Neexistuje řešení dobré pro všechny. Je potřeba vybrat to nejméně zlé, ovšem nejméně zlé pro obyvatele států v Evropě. Namísto zavádění německých standardů na důstojné ubytování, lékařskou péči nebo kapesné bych zavedl vůči nelegálním imigrantům podobný přístup jako Austrálie. Ne abych je přijímal na svém území a ještě byl lidskoprávními organizacemi kritizován za to, že jsem jich nepřijal dost a že strádají. Okamžitě, bez vstupu na území státu, pod vojenským dohledem nad jejich bezpečností bych je odvezl na území mimo Evropu, které za tímto účelem budeme - včetně nezbytné základní infrastruktury - platit a vojensky hlídat, aby do doby vyřešení válečného konfliktu mohli uprchlíci přežít. Ne mít se fajn, ale bezpečně přežít do doby návratu do vlastního státu. To je humanismus, pod který jsem ochoten se podepsat.

Samostatnou kapitolou této knihy je vývoz demokracie do míst konfliktů násilím. Do těchto míst se musí západní státy přestat plést, protože jinak tam ty konflikty neskončí nikdy. Ano, za uprchlickou krizi mohou z největší části představitelé západních států se svou vojenskou a finanční podporou Arabského jara a státních převratů. Jedni to dělají proto, že věří na „bude líp“. Ti sehrávají mnohdy roli užitečných idiotů geopolitické lobby. Druzí to dělají proto, že geopolitickou lobby tvoří, pracují pro ni a z rozvratů těží a vydělávají na nich. Zbraněmi počínaje, přes humanitární pomoc až po obnovu zničeného - to vše je obrovský byznys z veřejných peněz. Permanentní výroba uprchlíků si jistě žádá odpověď na klasickou otázku „cui bono?“, ale Česká republika tou odpovědí opravdu není.

Atraktivita některých států pro nelegální imigranty je založena na dosavadní chybné politice jejich představitelů. Za tuto atraktivitu však občané České republiky nenesou žádnou odpovědnost a nesmí nést ani důsledky. Evropská unie systematicky potírá konkurenceschopnost jednotlivých členských států, které nemohou přijímat zcela samostatně suverénní rozhodnutí a pravidla hry. Stejné je to v azylové a imigrační politice. Konkurence politik v této oblasti je pro současné elity nežádoucí, protože by odkryla dosavadní chyby. Politici by museli v národních volbách nést svoji vlastní kůži na trh, nikoli kůži někoho jiného v rámci sdílení cizích kůží. Přitom právě konkurence azylových a imigračních politik je šancí na přijetí takových opatření na národních úrovních, které pod tlakem voličů zajistí pro nelegální imigranty neatraktivitu států v EU jako celku.

Sdílená odpovědnost je výmysl sociálních inženýrů vytržený z reality a zdánlivě fungující do doby prvního skutečného problému. Stejně jako nenesu odpovědnost například za vraha Roubala a nesedím kvůli sdílené odpovědnosti v base společně s ním, protože jsem prostě nikoho nezabil, nenesu odpovědnost ani za to, že se někdo narodil v Africe nebo na Blízkém východě a jeho život není naplněn německými standardy. Společnou imigrační a azylovou politiku v EU nesmíme nikdy připustit. Společná politika v těchto oblastech založená na rozhodování lidí, kteří sami za dosavadní stav uprchlické krize svými postoji mohou, by znamenala jediné: problémy, které jsou nyní jen někde a lze je stále ještě řešit změnou přístupu a zavedením nekompromisního „NE“, by byly všude.

Konkurence je zdravá. Vždy a za každých okolností. Je inspirující, motivuje lidi k výkonům a minimalizuje stagnaci a letargii - azylovou politiku z tohoto principu nevyjímaje.

Převzato z blogu se souhlasem autora